GREEN ARROW: ROK JEDNA

Hned na začátek musím říct, že jsem snad ještě nikdy neměl z žádného komiksu tak rozporuplné pocity jako právě z Green Arrow: Rok jedna. Ještě nikdy se mi nestalo, že by se mi u jedné stránky tajil dech napětím, a hned u další jsem prskal vzteky. Až teď. Je to tím, že mě tenhle komiks strašně nadchnul a přitom mě chvílemi šíleně štval.

Green Arrow: Rok jedna je uzavřený příběh o známém hrdinovi v zelené kamizole, který trestá svoje protivníky lukem a šípy. Přesněji řečeno, je to pohled na jeho úplné začátky a na to, jak se k tomuto řemeslu vůbec dostal. Příběh jen naznačím, abych nic nevyzradil a vy si jej mohli vychutnat sami. Zbohatlický buržoust a hrubián Oliver Queen rád rozhazuje svoje miliony, nejlépe za chlast a štětky, a přitom nešetří s hulvátstvím, sprostou mluvou a ryzím, nefalšovaným sobectvím. Je posedlý legendou o Robinu Hoodovi a jeho filosofií, že bohatým bere a přitom trestá prašivce a snoby. To, že chudým dává, už tak nějak vynechává. Jednoho dne vyjede na moře se svým osobním strážcem a kamarádem Hackettem… a tak příběh hrdiny začíná. Víc neprozradím.

Schválně, abych rozpumpoval atmosféru, začnu tím, co mě na tomto komiksu nebetyčně sejří. První věc je, že ačkoliv má příběh spád a odsýpá v nepřehnaně rychlém, ale ne zas utahaném tempu, po jeho dočtení jsem měl pocit, že se to všechno semlelo hrozně rychle. Že to celé bylo hrozně hrrr. V jednu chvíli tam je debílek Ollie a chvilku na to už to tam solí šípama se zelenou kapucí na hlavě. Pak se to rozjede do nejvyšších obrátek a najednou bác! a konec. Možná to je jen můj pocit, ale trochu mě to zamrzelo.

Druhá věc mě úplně zvedala ze židle. Postava Green Arrowa vznikla v roce 1941, kdy bylo v komiksech takové to nutné poselství dobra a i ten největší parchant nesměl umřít. Zkrátka to dlouhé roky chodilo tak, že superhrdinové razili tezi „Sice jsi zabil moji matku, půlku města a vyhladil civilizaci na Marsu, ale já tě nezabiju, abych nebyl jako ty. Půjdeš do vězení.“

A tak Green Arrow střílel po svých padouších šípy s boxerskou rukavicí místo špičky, nebo šípy s omračujícím plynem, uspávací šipky atd. V dnešní době ale nikoho takové šaškárny nezajímají, a tak se musí komiksy přizpůsobit moderním čtenářům. Někteří hrdinové museli díky podstatě svého charakteru zůstat „nezabíjecí,“ takže se to vyřešilo jinak. Superman má tak mocné nepřátele, že zabít nejdou, Batman k tomu zas nikdy nemá příležitost a je rád, že sám vyvázne jen se zlomeninami nebo ho najdou někde ležet v bezvědomí. Jenže u některých nebylo jiné cesty, a tak Green Arrow musel začít své nepřátele vraždit. Možná to někteří znáte z televizního seriálu Arrow, jenž se točí na motivy našeho hrdiny, kde se padouch prochází kolem bazénu, za ním se ozve „Zklamal jsi tohle město“ a než se stačí nadechnout, projede mu šíp ohryzkem.

Rok jedna se ale snaží být poslem ducha starého Green Arrowa. Na jednu stranu je to logické, protože je to jakýs prequel, musí navazovat na toho stařičkého Green Arrowa s boxerkou na šípu (nebojte, v Rok jedna boxerky nejsou, tady už má autor soudnost). Ale i tak mě přivádělo k záchvatům vzteku, když na Ollieho útočí gang hrdlořezských teroristů a odporných šmejdů s kalachama v rukách, který máte chuť zastřelit hned v druhém panelu, a Ollie si jede šípama pořád stejné schéma – do ruky, do kolene, do ramene, vyrazit zbraň, omráčit, svázat. Když už podle tohoto schématu probíhá asi osmá bitka, málem jsem komiks roztrhal, když jsem v duchu řval: „Kdy už konečně toho všivýho hajzla střelíš do šišky?!?!“ Vím, že to tak autor chtěl, ale i tak mě to neskutečně štvalo. Když jsem pak zahlídl v bublině i tu větu „Ne, nezabiju tě! Půjdeš za mříže!“, chtělo se mi plakat.

Ale pozor! To jsem rozepsal dvě věci, které mi na Green Arrow: Rok jedna vadí. Teď přijde důvod, proč jej i tak řadím mezi ty lepší kousky ve své sbírce. Scénář je krásně psaný. Psal ho Andy Diggle (Parchanti, Hellblazer, Adam Strange, Thunderbolts, Daredevil) a jeho atmosféra je nepopsatelná. Jako byste ten příběh prožívali s Oliverem přímo vy sami. Hlavně ty napínavé scény, kdy jsem málem okusoval omítku, byly obzvláště vypečené. Taky se mi líbí ty nápady, které Andy Oliverovi dal ve svém scénáři. Kolikrát jsem si řekl: „Mazec. To by mě v životě nenapadlo.“

Místy se objeví i nějaká ta srdceryvná brutalita, ale celkově je to spíš dobrodružný žánr. Přesto že se mi osobně zdálo, že na konci story moc rychle uběhla, musím říct, že je perfektní. No a ta kresba! Mmmm! Nakreslil to celé Mark Simpson alias Jock, který má na kontě například Parchanty (The Losers), na kterých dělal společně s Andym, nebo Judge Dredda. Řeknu vám, že jinou kresbu si tady představit nedokážu. K ní fakt nemám více slov. Paráda. Jockovu kresbu pak vybarvil David Baron. Myslím si, že tahle trojice se hledala, až se našla.

Takže i přes Ollieho „nezabijáckou“ dobrosrdečnost, která je ovšem omluvitelná vzhledem k chronologii charakteru postavy, je to velmi kvalitní dílo, které se mezi všemi komiksy, co u nás vyšly, řadí rozhodně k těm lepším.