logo

Svébytný křik fanzinových stránek

Pojďme nahlédnout do světa tuzemských papírových fanzinů, tedy publikací či spíše amatérských časopisů, které naše území nenápadně podrývají již slušnou řádku let. Výlet nezávislou žurnalistikou napříč žánrovým spektrem předkládá kniha nakladatelství PageFive Křičím: „To jsem já.“ s podtitulem Příběhy českého fanzinu od 80. let po současnost. Bilingvní publikace si bere za cíl zmapovat málo probádané komunitní scény českých fanzinů a nabídnout příběhy těch, kteří se nadchli pro první počítačové hry, psali sci-fi povídky, obsesivně sestavovali vlastní žebříčky metalové hudby, hardcore je dovedl na pouliční demonstrace nebo si přáli změnit nastavení společnosti vůči ženám. A ze všeho se svobodně vypsali na stránkách svého časopisu. Tato 230 stránková publikace má díky své dvoujazyčnosti sloužit i jako cenný příspěvek pro zahraniční zájemce, neboť fanzinová kultura mimo angloamerické prostředí není téměř zmapovaná. Nejen jako vydavatele komiksového fanzinu a externího přispěvatele do mnoha jiných, ale hlavně jako fanouška nezávislé žurnalistiky mě takto profilovaná kniha zaujala od chvíle, kdy jsem se dověděl o její existenci.

Podívejme se nyní na jednotlivé kapitoly, které jsou dílem kolektivu autorů, trochu podrobněji. Vše začíná nezbytným úvodem – Nebylo nic a teď je něco psaným Karlem Veselým, který předkládá osobní vztah k fanzinům, k jejich výrobě, vydávání či lásce k papírovému samizdatovému médiu, ať již z pohledu vydavatele nebo „pouhého“ čtenáře. Nutno poznamenat, že hned od úvodu zapůsobí obrázkové přílohy, které dodávají archivářskou hodnotu a jsou vizuálním kořením dokreslujícím podnětnost knihy. Zkoušel jsi někdy hodit mentos do koly?, je název druhé kapitoly z dílny Miloše Hrocha, který je pod publikací podepsán coby hlavní autor. Dostaneme všeobecný náhled na fanzinářství jako takové, dozvíme se něco málo o jeho historii a také je zde viditelná snaha o zařazení příběhu fanzinu do společensko-kulturně-politického kontextu. První dvě kapitoly jsou jako úvod do problematiky zcela dostačující a mají potenciál oslovit i čtenáře, který se dosud s fenoménem výroby nízkonákladového neoficiálního časopisu nesetkal. Procitnutí ze sna o povedené knize na téma fanziny přichází ve třetí kapitole Kronikář z bažin, kterou napsal Viktor Palák. Dostáváme zásadní rozkol knihy, neboť zhruba polovina autorů knihy neví, zda píše o fanzinech mapujících dění okolo určité subkultury nebo o samotných vydavatelích fanzinů. Kapitola je psaní okolo metalové hudby, ale o žánrových fanzinech a jejich vydávaní se zase tolik nedovíme. Zato nalezneme svérázný profil jednoho z vydavatelů a aktivních činovníků této scény. Ladislava Olivy. V žádném případě nemám nic proti němu, ale přeci jen bych se raději dozvěděl více o žánrových fanzinech jako takových, než o tom, že bydlí ve Šternberku, kde občas hraje Turbo na náměstí a jinak tam chcípl pes… Jistěže za každým fanzinem stojí někdo, kdo nad svým „děťátkem“ stráví množství času a vypiplává jej do nejmenších detailů, za což zaslouží respekt, ale pořád je i ten nejčinorodější jedinec součástí nějakého většího celku, díky kterému se celá subkultura utváří. A to mi tady jaksi chybí.

V lepším duchu se jeví kapitola zaměřená na počítačovou a herní komunitu v dobách dřevních začátků – První kroky ve strojovém kódu (autorem je Jaroslav Švelch), kdy nahlédneme do doby, jež už se nemá šanci vrátit. Fanziny tvořené uctívači počítačů ZX Spectrum jsou dnes opravdu pamětnickou záležitostí pro archiváře a fajnšmekry. Feministicky laděná nezávislá periodika představuje kapitola Raubířky všech zemí světa, spojte se! Na svědomí ji má Jitka Kolářová, která se aktivně podílela na chodu feministicko-punkového magazínu Bloody Mary. V tomto případě se jedná spíše o vzpomínky aktivní tvůrkyně, než o nějaké komplexnější mapování, byť nalezneme odkazy na další podobně laděné ziny. Jen by to chtělo jednotlivé položky více rozvést, aby měl čtenář trochu přehled, jak se jednotlivé fanziny odlišovaly a co bylo jejich obsahovou doménou. Narazíme i na zmínku o ZinFestu a je vlastně tristní, že akcím a distributorům věnujícím se propagaci zinové kultury, není v knize dán žádný prostor. Dle mého to s přeloženou tématikou úzce souvisí. Nejlepší kapitola, ve smyslu toho, co jsem vlastně od knihy očekával, je část psaná Ivanem Adamovičem: V šedé zóně sci-fi, která velmi komplexně a čtivě mapuje dění okolo fanzinů zaměřených na fantastiku před rokem 1989. Dozvíme se mnohé o jednotlivých titulech, dostaneme jejich ucelený přehled i jména těch, kteří za nimi stáli, je nám předložen vývoj subkultury v kontextu doby i vylíčeny podmínky, ve kterých vše vznikalo. Kdyby byla podobným stylem pojata každá kapitola, tak smekám klobouk až ke kotníkům! Těch několik ran obuškem je název kapitoly psané Milošem Hrochem, kterou zasvětil hardcore punkové subkultuře a zinům. A vše napsané se znovu motá pouze kolem jedné osy. Punková subkultura by mohla, co se týče zinařství, vyučovat, neboť v žádném jiném zde (ne)zmíněném žánru nevychází tolik fanzinů. Vůbec nezpochybňuji přínos Filipa Fuchse, osoby, kolem které se celá kapitola točí, pro tuhle kulturu. Byl to právě on, kdo vnesl do punkové žurnalistiky takový náboj a osobitost, že kdokoli, kdo bude chtít dosáhnout podobných met, to bude mít neskutečně těžké. Ale při vší úctě, punkové fanziny rozhodně nejsou jen jeho Hluboká orba, byť je to asi nejlepší a nejslavnější tuzemský fanzin. Průzkum v dané oblasti se tak opět nekoná.

Kapitola věnovaná komiksovým fanzinům – Nikdy nebudeme normální je psána Antonínem Tesařem a na jednu stranu bych si mohl výskat, že je zde hodně prostoru věnováno BubbleGunu, tedy fanzinu, který spoluvydávám, ale na druhou stranu mám s touto statí podobný problém jako s mnoha jinými v knize. Opouští od mapování scény a pouze ukazuje jakousi subjektivní výseč tématu, která nejde do hloubky. Hapruje zde i pointa toho, co je fanzin a co „pouze“ komiks vydaný vlastním nákladem. Fanzin je už z principu věci časopis, což se třeba o Perákovi Ondřeje Neffa (a opět nic proti tomuto dílu) říct nedá. Ale tomuto dílu je věnováno v kapitole mnoho prostoru a naopak chybí alespoň zmínka o druhém nejstarším komiksovém fanzinu u nás, Kokeš. Také bych jako fanzin určitě neoznačil magazín Crew, který má u nás (stejně jako celé nakladatelství) lví podíl na rozšíření mainstreamového komiksu, nebo komiksovou revue Aargh!, která byla fanzinem pouze u průkopnických čísel. Opět – nemám nic proti skvěle dělanému Aarghu!, ale pokud se bavíme o tiskovinách vydávaných „fanoušky na koleně“, tak do téhle kategorie již drahně let nezapadá. Poslední kapitola je věnována asi nejmladšímu členu obce – fotozinům; Michal Nanoru a Pavel Turek ji nazvali Na útěku v žabkách a gentrifikace kancelářských potřeb. Podobně jako u kapitoly zaměřené na počítačové ziny, ani k této fanouškovské základně nemám žádný vztah, ale přijde mi, že fanziny věnované fotografii jsou na zinařském poli určitým způsobem inovativní změnou a cestou k neprobádaným možnostem vyjádření. Nemám zdání, zda zde prezentované časopisy zahrnují celé spektrum fotofanzinů vydávaných u nás nebo se opět jedná jen o určitý segment točící se okolo několika málo person.

Aby bylo závěrem jasno: Jsem opravdu nesmírně rád, že se vůbec nějaká kniha rozhodla věnovat tématice fanzinů. Tohle je to nejhlavnější, co je nutné říct a za což patří autorům velký dík! Nejsem si ale moc jistý, čím by většina kapitol měla oslovit čtenáře, kteří až teprve nyní zjistí, že existuje nějaká „podzemní“ publicistika a stejně jako nevím, zda by z některých kapitol nezískali mylnou představu o jejím stavu. Co pak kniha dá těm, kteří mají v tomto dění alespoň nějaký přehled nechám na každém jednotlivci. V kontextu toho, že princip fanzinu a jejich vydávaní je v úvodu knihy definován, tak mnohé později vyřčené, do této rovnice nezapadá. Na druhou stranu, pokud budeme brát v potaz samotný název knihy, tedy výkřik, který odkazuje spíše na zapálené tvůrce a hnací motory téhle subkultury, tak mi do kontextu pro změnu nezapadají ty části, které považuji za nejpřínosnější. Je totiž rozdíl v tom, jestli kniha měla být o zinech nebo o zinařích, tedy lidech, kteří za tím vším stojí. O obojím, což by bylo zjevně nejpřínosnější, bohužel není. Je pravda, že hodně fanzinů je zdánlivě dílem jednoho člověka, ale není to pravidlem a mnozí z těch, kteří tráví večery pod lampou při výrobě svého magazínu, jsou obklopeni kamarády a známými, kteří do výsledného ranku, alespoň něčím přispějí. Koneckonců, kde by byla výše zmíněná Filipova Hluboká orba bez principu vlčí smečky, který výsledku dával nezaměnitelný tvar a pestrou názorovou škálu. Stejně jako enormní rozdíl v tom, zda přispějete něčím do fanzinu, a tím, že celý výsledný produkt poskládáte dohromady a vydáte, tak je rozdíl v tom, jestli o zinech jen píšete nebo jimi opravdu žijete a máte k nim co říct.

PS: Dovolím si ještě jednu malou osobní poznámku. V kapitole zaměřené na komiksové fanziny je obálka prvního BubbleGunu datovaná 2007 a o nějakou stránku dál je napsáno, že „časopis vznikl 2008“, což redakci zjevně uniklo. Mimochodem, první číslo BG vyšlo těsně před koncem roku 2006.

(Visited 106 times, 1 visits today)
  • Hodnocení Vlčí Boudy
Líbil se ti článek? Okomentuj ho níže.

O AUTOROVI

Roman Bílek

Autor. Komiksový scénárista a publicista, spoluvydavatel komiksového fanzinu BubbleGun, recenzent komiksů, občasný pisatel povídek a hudební kritik. Velký boudí otec zakladatel a spoluautor série Sněhulení.


KOMENTÁŘE