Moebius: Svět Edeny

Fantasmagorie – to je výraz, který můj otec používal pro filmy, které jsme s bráchou milovali. Docela mě to uráželo, protože tomu evidentně nerozuměl (to jsou ty generační rozdíly). Při čtení Světa Edeny jsem měl to slovo znovu před očima, ale teď už ho vnímám v úplně jiném kontextu. Zvláště po tom, co jsem se setkal s díly Moebia a Jodorowského. Slovník cizích slov o fantasmagorii říká, že je to fantastický přelud, vidina, či kouzlo vytvořené fantazií. Moebiovy příběhy a hlavně jeho kresba jsou v podstatě moderní umění, které čtenářům polopatě nevysvětluje, co se děje, ale pomocí fantastických obrazů se jej pokouší někam vést a příliš neřeší, jestli to čtenář chápe – ať si to přebere, jak umí.

Jean „Moebius“ Giraud (1938 – 2012) byl snílek, který si vlastní světy raději kreslil, než aby se nudil ve skutečném a otravném světě dospělých. Jeho poetika přesáhla komiksové médium a stal se velmi žádaným výtvarníkem. Spolupracoval mimo jiné i na několika filmech, jako jsou Vetřelec, Tron, Propast anebo Pátý element. Seznam filmů, které jeho díla inspirovala, by byl jistě mnohem delší. Během jeho práce na komiksu Incal jej oslovila společnost Citroën s reklamní zakázkou. Požadavek zněl “šest stran jako portfolio pro koncesionáře”. Moebius si tuto zakázku vyložil po svém a využil ji jako příležitost vytvořit si po dlouhé době něco sám za sebe – bez scenáristy. Chtěl bych vidět výrazy lidí z Citroënu, když jim místo požadovaných šesti stran přinesl Moebius komiks s názvem “Na hvězdě”, který měl stran devětatřicet a o Citroënu to zase až tak moc nebylo. Evidentně jim to však nevadilo, protože Citroën tento komiks nechal vytisknout v luxusní pevné vazbě a rozesílal ho pouze svým nejlepším prodejcům. Nedostupná sběratelská lahůdka byla rázem na světě. Příběh “Na hvězdě” je velmi volnou sci-fi variací na biblickou Noemovu archu, která své pasažéry odveze na rajskou planetu.

Tak se zrodil Svět Edeny a jeho dva hrdinové – kosmičtí mechanici Sten a Atan. Původně uzavřený komiks “Na hvězdě” se později rozrostl na celý Edenský cyklus, doplněný několika krátkými příběhy. Druhý díl “Zahrady na Edeně “ začal Moebius psát během svého pobytu v Japonsku. Procházel zrovna soukromou krizí, která skončila jiným životním stylem a změnou stravovacích návyků. To se odrazilo i v “Zahradách”, které vypráví o odcizení se člověka přírodě a přirozenosti. O tom, jak se z lidí stali jedinci závislí na technologiích a sterilním neosobním prostředí. Vypráví o osvobození se od technologií a o návratu k emocím jako jsou láska a touha, které už lidé v důsledku veškeré chemie a hi-tech medicíny ztratili.

V “Zahradách” začíná Moebius rozjíždět mysticko-snovou linku, která se potom naplno rozběhne v následujících dílech “Bohyně”, “Stel” a “Sna”. Celé se to točí kolem dystopické civilizace Rypanů, jejich božstva Paterny a tajemného proroctví. Tato dějová mysticko-snová linka se postupně více a více prohlubuje, až čtenář nakonec naprosto ztratí přehled o tom, co je realita a co je sen. Zpočátku srozumitelný příběh, plný epických scenérií, imaginace a kritiky společnosti, se zvrhne do putování snovými světy a kniha se více a více začne podobat vědeckofantastické noční můře. Zajímavý je pak závěr celé série, ze kterého se někteří čtenáři mohou cítit podvedení a mohou zažívat lehké seriálové “déjà vu”, a jiní zase budou nadšeni. Závěr celého cyklu totiž staví původní příběh “Na hvězdě” do úplně jiného světla, než jak byl chápaný předtím. Pravděpodobně ani Moebius po dokončení zakázky pro Citroën netušil, že později celý tento nový svět postaví úplně na hlavu.

Všechno výše popsané by nemohlo fungovat bez odpovídající kresby. Kdyby si tyhle fantasmagorie navymýšlel nějaký jiný kreslíř, tak by to pravděpodobně nefungovalo. Ale takový už byl Moebius. Mistr velkolepých scenérií a překvapujících nápadů. Moebiova kresba je svým způsobem naivní, ale zároveň má technický detail a její výsledný dojem je vskutku epický. Jeho výtvarná poetika je velmi specifická. Kresbě dominuje tenká linka a často klade detaily tam, kde bychom je nečekali a ponechává jednoduché to, co by jiný autor prokreslil. Je to kombinace sci-fi, grotesky a fantastického snu, který si může dovolit i vlastní pravidla barev. V jeho ručním koloringu můžeme vidět jak souvislé barevné plochy bez jakéhokoliv kazu, tak plochy, kde zůstaly viditelné tahy štětce.

V neposlední řadě je potřeba na Světě Edeny ocenit nápady, které v ní Moebius přinesl. Dokonalá průhledná koule, s palubní deskou a párem lidí, vznášející se nad přírodní krajinou je prostě úžasná. Fantasticky navrženi jsou také Rypani – jak po stránce scenáristické, tak po stránce designové. Jsou to lidé, kteří mají panický strach z přírody a raději žijí v podzemí, obklopení technologiemi a sterilním prostředím. Rypani neustále nosí masky, se kterými jejich hlavy vypadají jako šišky protnuté kolíkem. Poslední Moebiův nápad, který zmíním, jsou hypototemy – vyjednávací roboti, kteří fungují tak, že neustále lidi pronásledují a prudí je neustálým přednášením nařízení a zákazů. Zajímalo by mě, zda byl Moebius takovým prorokem, nebo zda se překladatel Richard Podaný inspiroval v prohlášeních Evropské unie. Hypototemy jsou dokonale otravné.

Svět Edeny, který nakladatelství Argo vydalo a představilo na letošním Světě knihy, je obrovský. Více než 400 stran, s formátem větším než A4, udělá svoje. Zvláště v případě zvoleného vysokogramážního matného papíru. Kniha obsahuje celý Edenský cyklus a také všechny krátké příběhy. Je v ní také rozsáhlá předmluva, jejíž autorem je francouzský spisovatel a literární kritik Benoît Mouchart. Píše v ní jak o Moebiovi a jeho životě, tak i o cyklu Světa Edeny a o okolnostech jeho vzniku. Mouchart přináší spoustu zajímavých informaci, ale zároveň částečně vyzrazuje děj Edeny – a to příliš nepotěší.