Fatale: Brubaker, pulp, noir, horor a hřích

S autorským tandemem scénáristy Eda Brubakera a kreslíře Seana Phillipse jsme už měli tu čest se setkat díky komiksové kriminálce drsné školy Criminal. V jednotlivých příbězích, které měly mnohé společného, jsme nahlédli do osudu hrdinů, jejichž promyšlené příběhy čerpaly z nejlepší tradice, kterou kdy pulpová literatura (či film) nabídla. Aktuálně se s jejich tvorbou setkáváme znovu, s tím rozdílem, že do pečlivě připravovaného tyglíku jsou přisypány plné hrsti hororového koření v podobě okultismu, démonů, tajných sekt nebo rituálních vražd. Série Fatale, jak již samotný název napovídá, přináší i osudovou ženu. Ta má moc pomocí svého sex appealu a charismatu přinutit muže k činům, které by je ani nenapadly a kdyby náhodou ano, tak by je pro morální nevhodnost předem odsoudili.

Jenže stačí pár svůdných úsměvů, horoucích doteků a nocí, během nichž si přejete, aby nikdy neskončily, a z morálně bezúhonných chlapů se stávají loutky zaslepené růžovými brýlemi. Posledním společným aktérem téhle fascinující komiksové hry je nakladatelství BB/art. Zatímco předchozí Criminal vyšel ve dvou rozsáhlých vázaných knihách, u Fatale je dána přednost útlejší brožované knížce, která v prvotní fázi, pojmenované Smrt je mi v patách, přináší souhrn prvních pěti originálních sešitovek.

Pokud jste četli Criminal, musí vám být jasné, co od Fatale čekat. Jen si na již tak vypečený dort přidejte silnou vrstvu hororové polevy, která výslednou chuť posune ještě více k tomu, co ve zlaté éře pulpových magazínů americkým čtenářům chutnalo nejvíce. Jenže to může být i problém. Ne proto, že horor by se musel před osobitým noirem sklánět nebo by se měl považovat za cosi podřadnějšího, ale spíše proto, že ve zdejší krajině, kde po léta vládly dvě nejděsivější postavy sociálního hororu – Totalita a Cenzura – na to nejsou čtenáři moc připraveni. Zatímco za mořem byli generace odkojeny magazíny a fanziny, které po desetiletí přinášely nejrozmanitější příběhy z drsné akční školy, sci-fi, hororu a podobných sfér, které intelektuálové hledající absolutní životní pravdy v oduševnělé filosoficky smýšlející literatuře, neváhají označit jako brak (a to v tom nejhanlivějším smyslu slova), a nebáli se tyto žánry v hojné míře kombinovat, zdejší klima přálo spíše pionýrským dobrodružstvím a nelechtivým romantickým eskapádám svazáků. V lepším případě pak tady byly Rodokapsy, indiánky či brožované detektivky.

Co bylo, bylo a není účelem se v tom po milionté šťourat, ale je spíše nutné si uvědomit, že nějaké výrazné podhoubí pro takovouto literaturu zde nikdy neexistovalo a ti co měli jakýsi přehled, by se dali spočítat na prstech jedné ruky nepříliš zručného pracovníka v dřevovýrobě. Tato část vývoje žánrového čtiva nám jednoduše utekla jako opomíjená manželka a jen stěží ten deficit kdy dohoníme. Jinak řečeno: I když nás pohltí a fascinuje svět, který pánové Brubaker a Phillips přinášejí, nebyli jsme u toho, když byl položen základní kámen, na kterém oni vystavěli svůj svět. Z tohoto důvodu chápu, že rovnice noir + horor se někomu může zdát jako pokleslý žánrový paskvil, ale takto smýšlejícího člověka za tu omezenost vlastně nemohu odsuzovat.

Jisté je však to, že Fatale nám v první knize dalo jen přičichnout k tomu, co na nás tito dva uctívači žánrových kořenů přichystali, a věřte, že toho není zrovna málo. Začínáme na komorním pohřbu chlápka, co se jmenoval Dominik „Hank“ Raines a vidíme, že počet jeho příbuzných se rovná nule. Vše co v životě nabyl, tak odkázal svému kmotřenci Nicolasi Lashovi, kolem kterého se začíná příběh točit. Kmotr Hank byl úspěšný spisovatel podřadné literatury a jedním z pokladů dědictví je také jeho nikdy nepublikovaný první román. Ještě než se Nicolas začte do prvních stránek, čeká na něj, a to přímo na Hankově pohřbu, setkání s ženou ladných křivek a svůdného pohledu.

Tato lamačka srdcí se jmenuje Josephine, ale říkejme jí spíše Jo, a tvrdí, že její babička kdysi měla s Hankem nějaké ty techtle mechtle. Když si Nicolas jde prohlédnout pozůstalost, napadnou ho v Hankově domě dva neznámí gangsteři. Jako anděl spásy se náhle zjeví svůdná Jo a z téhle šlamastyky jej v akčním spádu děje vyseká. Není to ale bez důsledků a Nicolas se probere až v nemocnici s bolavou hlavou plnou nezodpovězených otázek a s rukopisem nikdy nevydaného Hankova debutu. Nezbývá, než se do stránek začíst. Některé střípky událostí začínají pomaličku zapadat do mozaiky událostí, které Nicolase zčistajasna obklopily. Nicméně počet otázek, které ho tíží, se rozhodně nezmenšuje, právě naopak. Kniha je psaná na základě skutečných událostí, jenž v padesátých letech znepokojily San Francisco. Hlavní postavou je sám Hank a zdá se, že Jo vůbec žádnou babičku neměla, tedy rozhodně ne tu, která se s Hankem sblížila, neboť osudovou ženou spisovatele se zdá být ona sama.  Napsaný příběh je navíc protkán krvavými mordy jakéhosi okultního spolku uctívajícího obživlého démona. Jeho pohunci v rudých kápích rozsévají smrt i do řad policie a jejich bližních.

V této první knize jsou zatím rozdány karty tak, že jen ve slabých náznacích tušíte, jak by se mohla tahle hra vyvíjet dál a není vůbec jasné, kdo další do hry přibude a zda vůbec. Ed Brubaker si tak zatím vychutnává především pečlivě připravené momenty překvapení, budování nadmíru hutné atmosféry a prolínaní časových rovin, které pomaličku odhalují, o co v tomhle tanci s mrtvými půjde. Hlavní slovo tak má jeho parťák Sean Phillips, jehož podmanivá kresba jakoby rovnýma nohama vyskočila z dobových reálií a žánrových učebnic. Oproti Criminalu opravdu výrazně přibylo krve a děsivých momentů, což rozhodně není na škodu. Tedy za předpokladu, že přijmete ono výše zmíněné žánrové spojení, které se začalo objevovat již v době, kdy se noir dostával do čtenářského povědomí. V jakékoli příběhu dávkovaném na pokračovaní je těžké soudit hned po první epizodě; procento toho, co je nám zatím skryto je až příliš velké. Je ale jisté, že pokud vás tahle stará škola v novém kabátku zaujme, budete v čekání na druhou knihu, z celkových pěti, slintat jako Pavlovův pes.