Fatale: Lovecraftův závan

Co jste dělali poslední rok? Přesněji od konce loňského září, kdy vyšel druhý díl Fatale: Ďábelská záležitost? Měli jste do čeho šťouchnout, nebo jste jen sledovali dešťové kapky pleskající o městkou dlažbu? Zapálili si cigáro a nechali pracovat vlastní fantazii, která dokáže být stejně nezkrotná jako frustrující? Já čekal na další návštěvu osudové ženy, kterou mi někdy v listopadu 2017 představil jakýsi cápek, jménem Ed Brubaker. Chlapík, co vyrostl ve staré škole, má rád drsné týpky, slabost pro krásné ženy a nadevše miluje závany minulosti, které jsou stejně tak odzbrojující, jako děsivé. 

Teď si říkáte, že čekat na nějakou ženskou rok, to musíte být buď nenapravitelný snílek, nebo totální blb. Možná obojí. Máte recht. Jenže tahle ta Jo, to není jen tak nějaká tuctová baba, kterých denně potkáte deset ve frontě u kasy. Ta se na vás podívá a vy si ani nestihnete uvědomit, že jste absolutně v prdeli. Stačí, aby pohnula malíčkem, a s největší radostí uděláte, vše co si zamane. Může žít pro ni, ale bez ní v žádném případě. Říká se tomu osudová žena, víme? Jenže téhle Jo, nebo Josephine chcete-li, je to fakt absolutně šumák. Takových týpků jako vy má na každé prstu veletucet. Že by jí zrovinka na vás nějak záleželo? Nebuďte naivní. Pohraje si vámi tak dovedně, že ostatní žabky navždy ztratí smysl a vám po jejím odchodu, a potom, co vyvane parfém a polštář vám přestane vonět jejími vlasy, zbydou jen dvě možnosti: a) podřezat si žíly, skočit z mostu nebo se proste jinak standardně oddělat, nebo b) čekat, že se za rok třeba zase objeví… A když vydržíte, neroztřískáte si steskem hlavu o zeď, budete odměněni. Pod dveřmi najdete liebersbrief, a v něm přesně definované místo, kde máte scuka – Na západ od pekla. 

Milionkrát i víc budete v duchu nadávat Brubakerovi a jeho kumpánovi ve zbrani Seanu Phillipsovi, že vás s touhle ženskou vůbec kdy seznámili. Ale fakt jen duchu, pač tenhle ten amík má dost dobrý konexe. Dokonce nechal odkráglovat Captaina Ameriku a to byl oproti nám běžným smrtelníkům nějaký formát! Takže co? No nic – hupky šupky se bezhlavě vydáte na smluvené místo. Ale tím vůbec nic nekončí, ani vnitřní trauma. Čím víc se totiž s Jo potkáváte, tím je vám jasnější, že o ní víte celkem prd. Je tajemnější než hrad v Karpatech a na rozdíl od vás nestárne. Zatímco vám zůstávají v hřebenu chomáče vlasů, kolena a záda vás bolí, jakoby po nich přeběhl Železník a dech se krátí – ona vypadá pořád stejně svěže a nadmíru dobře. Kdybyste byli krvesaj, nebáli byste se říct: K nakousnutí! 

Nejen, že musíte po stopách tý krásky pátrat celou zemí, ale jak již bylo výše sděleno, taky u bran samotného pekla. A to zdaleka není vše. Musíte se vydat napříč minulostí, abyste dostali alespoň malou možnost nahlédnout za roušku jejího přísně hlídaného tajemství. V Texasu 1936 vočíhnete jednoho pisálka, co vidí podobný věci jako tahle roštěnka. Podíváte se i do Francie roku 1286, kde tehdá uměli inkvizitoři pěkně rozžhavit hranice. Nevyhnete se ani Coloradu léta Páně 1883, kdy byly trendy kolty proklatě nízko, a prérie zpívala evergreeny o chlapech, co mají pro strach uděláno. A tak nějak dle všeobecného klišovitého očekávaní se na té pouti nevyhnete v Rumunsku 1943 tajtrlíkům, co jim žito přerůstá přes hlavu, a mají soustavnou potřebu ukazovat, pokud až sahá. A proč to všechno? Co je výsledek? No, popravdě se nic moc nového opět nedozvíte. Snad jen to, že vlastně v každém čase existovala žena ne nepodobná Josephine, která uměla ovládat muže, vypadala napříč časem pořád stejně skvěle a jako svrab se za ní táhly zástupy zaslepených mužů. Konečně si kápněte božskou a uznejte, že do téhle slintající party patříte taky… 

Jenže nejde jen o Jo, sice je to stále dáma v nesnázích – i když to už trvá věky, a řekli byste, že už se ta staletí musela nějak obrnit. Ale ona pořád potřebuje mužskou ochranu. A tím nemyslím, tu gumovou věc proti dětem. Po celou dobu jí jde po krku hodně bizarní parta, která nezná slitovní. Chce ji živou, a za každou cenu. Respektive jejich šéfík, který je mezi těmi magory králem. Ovšem o těchto vyznavačích zlých sil, se taky moc nedozvíte. Jisté je, že je to evidentně slušnej oddíl, který jakoby v mnoha momentech vyšplíchl z pera jakéhosi Howarda Phillipse Lovecrafta a jeho vize pradávného intergalaktického zla. Prostě chapadla, sliz, zuby jako kráva atd. – znáte to, ne? Jedna z mála věcí, co vám tedy dojde je, že tenhle ten Lovecraft měl evidentně vliv na uvažování vašeho známého Brubakera. To je tak, když se gangster něco přiučí od černokněžníka. Jednoduše: Absolut Hell!

Takže co vlastně? Otázek je po třetí cestě pana Brubakera, tentokráte do historie, víc než mikrobů na hajzlové desce, a na to jak vám Jo věší soustavně bulíky na nos, stejně čumíte jak bacil do lékárny. Navíc vám pomalu dochází, že kontakt právě skončil a pokud bude nějaký další, to si jářku budete muset počkat. To už budete mít vlasů, díky neutuchajícími škubaní, jako Pierluigi Collina v dobách své největší slávy, na rukou zářezů jako Pavličenková na pažbě a ze znalostí okolních mostů můžete v klidu maturovat. Teď mě napadá, jak to vlastně  Brubaker myslel s tím Mužem, který se směje?!?