Hilda a příliš skutečný kamenný les

Jsou knihy, na které se těšíte více než na jiné. Nemusí to vždy být kvůli jejich kvalitě. V některých případech to je pro momentální chuť na nějaký žánr nebo na některého autora. Jako když máte na výběr mezi skvělou jednohubkou s klobáskou a cibulí a jednohubkou s ananasem. Někdy prostě máte chuť na něco lehčího, u čeho přesně víte, jak to bude chutnat. A takovou jednohubkou s ananasem je Hilda od Lukea Pearsona. Lehké osvěžení určené dětem, které však stejně dobře ocení i dospělí.

Ti, kdo četli první dvě knihy o Hildě, už s touto modrovlasou divoškou zažili nejedno dobrodružství. Potkali se s obry i s pidilidmi, zažili dobrodružství s trollem, skamarádili se s domácími skřítky a zažili let na obrovském mluvícím ptákovi bouřlivákovi. Hilda je nezmar a udržet ji doma je pro její maminku nadlidský výkon. Neudržela by ji doma ani párem volů. Pořád ji to táhne ven za novými dobrodružstvími. To už se u dnešních dětí bohužel moc nenosí. Alespoň u městských dětí to tak je. Dospělý čtenář, který podobná dobrodružství v dětství zažil, Hildě tak trošku závidí a doufá, že se ji podaří dnešní děti alespoň trošku tou svou chutí po dobrodružství nakazit.

Nakladatelství Paseka nyní vydalo třetí knihu “Hilda a kamenný les”. A hned na úvod je nutné říct, že tahle kniha je jiná než ty předchozí. Asi největším rozdílem je to, že tentokrát nejde o dva uzavřené příběhy, ale jen o jeden a ještě k tomu neuzavřený. I když on možná uzavřený je. Záleží na úhlu pohledu – kniha končí poměrně šokujícím cliffhangerem, tedy zvratem, který má čtenáře nalákat na další díl. Ale sper to troll, jestli je to uzavřené nebo není. Podstatné je, že na konci zůstane jeden obrovský otazník a další pokračování Luke Pearson ještě nenakreslil. Takže je před námi dlouhé čekání.

Ale vidím ještě jeden rozdíl mezi “Kamenným lesem” a předchozími knihami. Ten rozdíl je pro mě mnohem důležitější, ač je asi subjektivní a možná i mylný. V prvních dvou knihách jsem neustále přemýšlel nad tím, jestli je to, co Hilda zažívá, skutečné anebo jestli je to všechno jenom hra a fantasie holčičky, která má ráda příběhy, dobrodružství a její maminka ji v jejím dětském ohýbání reality občas podpoří. To pro mě bylo kouzlo Hildy. Je sice pravda, že tohle fungovalo lépe v prvním díle než ve druhém, ale pořád to tam bylo. A teď je to pryč. V “Kameném lese” toto kouzlo padá. Hilda tentokrát nezažívá fantastické dobrodružství sama, ale spolu s ní spadne do “králíčí nory” i její maminka. A to znamená jediné – trollové a všichni ostatní magičtí tvorové jsou skuteční a Hildina fantasie není tak kouzelná, jak jsem si myslel a jak jsem ji miloval…

Pro toho, kdo takto Hildu nevnímal, je to další skvělá kniha v řadě. Je tam všechno – dobrodružství, fantastičtí tvorové i humor. Mírně převažuje první polovina knihy, předtím, než se Hilda s maminkou ocitnou v divném kamenném lese. Pearson v ní šikovně rozjíždí popis Hildiných každodenních neuvěřitelných dobrodružství i toho, jak kvůli tomu lže své mamince. Tu totiž její nekonečné pobyty venku a pozdní příchody k večeři zneklidňují. Když se rozhodne zasáhnout, tak dojde na hádky a domácí vězení. Celkem dobrý náběh na rodinné drama, že? Pak už to pokračuje klasicky – společné útrapy, trollové, následné vzájemné porozumění, trollové a nakonec usmíření.

Po výtvarné stránce se nezměnilo nic. Tedy téměř nic. Pearson se drží svého výtvarného stylu a není mu moc co vytknout. Snad jen určité zjednodušení kresby oproti první knize. To je patrné hlavně na Hildiných vlasech. Také více experimentuje s tvarem panelů, což je osvěžující, ale párkrát je u menších “běžných” panelů těžké poznat, v jakém pořadí je číst. Nakladatelství Paseka vydalo Hildu a kamenný les ve stejném formátu jako předchozí díly – v pevné vazbě ve formátu A4 a na matném papíru. Tentokrát jde však jen o 72 stran.