MOJE STRUČNÁ HERNÍ HISTORIE II

I k nám do dělnické Ostravy občas zavítaly kolotoče a s nimi kouzelné maringotky s herními automaty. Jako dítě z chudé rodiny jsem si této zábavy moc neužil a musel jen tiše závidět kamarádům, kteří si mohli dovolit kapesné naházet do pestrobarevných kabinetů. Ke konci základní školy už byla má situace lepší a mohl jsem to, co zbylo po nákupu cigaret a levného vína, utratit za digitální zábavu. Ale kolotoče už byly fuč. Naštěstí i do mého světa začal probublávat fenomén PC a konzolových heren.

Jedna taková byla dokonce i poblíž mého bydliště. Místnost 10 x 10 metrů vybavená cca 6 počítači neustále narvaná mládeží různého věku lačných po hře. V této herně bylo možno zaplatit si nějaký čas u stroje a zahrát si některou v té době populární hru. Duke Nukem 3D, Mortal Kombat, Command & Conquer nebo Carmageddon. Na jednom PC nebo po síti. Často nebylo v herně k hnutí. Děcka do vás zezadu vrážela, přes hluk nebylo slyšet vlastního slova, ale i tak to byla šílená legrace a adrenalinová zábava. Když uplynul zakoupený čas, ozvala se obsluha s obávanou hláškou: „Dvojka koneeec!“. A když jste seděli u počítače 2, znamenalo to vypnout hru a opustit židli. O dodržování pravidel se postarali sami návštěvníci. Každý byl na hru tak nažhavený, že neodpustil hráči před ním ani sekundu zpoždění.

Takových heren postupně vzniklo po celém městě několik. Partě podnikavců stačilo několik PCček a zaprděný kancl a mohli z ubožáků, kteří si mohli hrát doma tak maximálně s kostkama (tedy i ze mě), vydyndávat kapesné a drobné za sběr papíru. Jednoho krásného odpoledne někdo z naší party (kdo to byl už není lehké říct, však to bylo před hromadou let, klidně jsem to mohl být já) objevil v rohu foyer místního kina Vítek prosklenou místnůstku plnou malých televizí, ke kterým byly připojeny tenkrát poslední výdobytky techniky – herní konzole Playstation. Huuu, našlapané stroje, ta dokonalá grafika, cd mechanika a gamepady plné tlačítek! Slast. Byl rok 1997 nebo 1998. Tenkrát mě nenapadlo si vést deníček. Tenkrát byl ale svět barevný a plný krás a já byl připraven se před ním schovat před blikající obrazovku.

Tento objev mi doslova změnil jedno léto, na které dodnes vzpomínám s nostalgickou slzou v oku. Herna od nás brzo dostala familiární přezdívku „plejstejšárna“ a stala se na čas mým druhým domovem. Trávil jsem v ní většinu odpolední a kusy víkendů. Byla to závislost. Chodil jsem vracet flašky od piva, obcházel hodné tetičky a všelijak jinak se snažil sehnat drobné na další dávku. Většinou jsem s sebou měl svého věrného druha spolužáka, který trpěl stejnou vadou. Spolu jsme před obrazovkami herny odseděli pěknou řádku hodin. Nezastavilo nás počasí ani nemoci. Kolegu nezastavilo ani to, že mu před hernou ukradli prakticky nové horské kolo. Stejně bylo červené a vypadal na něm jako debil. Když bylo pěkně, jezdili jsme do herny na kolečkových bruslích a po cestě hráli námi vymyšlenou „sportovní“ hru.

Inlajnflaškobal – akční a brutální sport. Jako hřiště postačí kousek volné ulice. Základem je něco jako fotbal jeden na jednoho s dvěma bránami. Jen se to hraje na kolečkových bruslích a místo míče se používá prázdná zavřená pet lahev. Rychlý útok následuje ještě rychlejší protiútok, hráč musí mít postřeh bojového pavouka a trénovaná třísla. Nic se neodpouští. Jediné pravidlo je, že nejsou žádná pravidla. Doping nikdo neřeší. Už se jen čeká, až tento sport schválí mezinárodní olympijský výbor.

A co jsme hráli v herně? Samozřejmě převážně multiplayerové režimy většiny dobových titulů. Jak to nemělo splitscreen, tak to nebyla pořádná hra. Na začátku to byl Tekken, později jsme přešli na Soul Blade (Soul Calibur). Při soubojích jsme zažívali stavy totální herní extáze. Křičeli jsme u toho jako blázni a vůbec nevnímali okolí. Jednu dobu jsme si velice oblíbili hru Vigilante 8. Šlo o závody aut. I když závody asi není úplně správné slovo, protože se jednalo o vehikly, které na sobě měli namontované zbraně, a hráčovou hlavní starostí bylo těmi zbraněmi rozdrtit protivníkovo auto. Různě po mapě byly rozesety powerupy (podobně jako například ve Wipeoutu) se zbraněmi, životem atd. Docela se divím, že takové tituly nejsou i dnes. Kombinace World of Tanks a Motorstormu by nebyla vůbec k zahození. Ale zpět do minulosti.

Pokud nebyl živý spoluhráč k dispozici, přišla řada na singleplayer. Crash Bandicoot, Pandemonium, Spyro nebo Tomb Raider. Vtipné na tom bylo, že jsme až po hodně dlouhé době zjistili, že si můžeme půjčit taky paměťovou kartu. Hrát stále dokola jeden a ten samý úsek hry ale mělo své kouzlo. Třeba už jen proto, že si tak dodnes pamatuju snad každý pixel některých scén.

To, že zobrazovadlem u konzolí je televize, skvěle hrálo do karet provozovatelům herny. Televize mají časovač vypnutí. Takže když jste si koupili hodinu hraní, ovladačem obsluha nastavilo vypnutí televize za hodinu a bylo to. Když se bavíte, čas běží rychle jak cyp. To každý zná. Až trýznivý efekt měl nápis na obrazovce, hlásající vypnutí za jednu minutu. Snažili jsme se maximálně využít každou poslední sekundu, vměstnat do každé z nich co nejvíce ze hry. A pak to bliklo a byl konec. Nezbývalo nic jiného, než se opět vydat do světa shánět další drobáky.

Příště to bude o vietnamských televizních hrách, pak vám povím, jak jsem si koupil své první PC a nakonec se pochlubím svým názorem na stav dnešního herního světa.