logo

MOJE STRUČNÁ HERNÍ HISTORIE I

Velká sláva! Ovace ve stoje. Nechápavé tváře pomalejších spolužáků. Byl to ten slavný den, kdy k nám byl zavaden pokrok. Bývalá místnost pro družinu a kroužky (kde jsem, jako malý klučina, kterému ještě nezačalo růst pubické ochlupení a nevěděl, že existuje hudba, chlast a ta tajemná vagína, jen tak mimochodem chodil na lidové tance a zpěvy, za což se teda už dnes nestydím, fakt ne, ee) byla předělána na poslední zázrak dobové techniky ve formě počítačové učebny. To jsem ještě taková krásná souvětí psát neuměl. A taky jsme doma neměli počítač. No a vzhledem k tomu, že mě bavil folklór, jsem znal jen minimum počítačem obdařených spolužáků.

Jeden kamarád měl šílenou matku a počítač, na kterém mohl hrát jen Strýčka Skrblíka. Z té se díky bugu, který způsoboval pád hry a vzhledem k tomu, že v té době hry ještě neměly savy, také začátek pěkně od znova, stála velmi adrenalinová záležitost. Vtip byl v tom, že tento bug byl v jednom levelu s bludištěm. Mladí kačeří svišti v něm chodili po jednotlivých obrazovkách a měli vždy na výběr dvě chodby vedoucí do další místnosti. Někdy v ní byla jáma, jindy truhla s pokladem. A co bylo na konci? Těžko říct. Neboť v některé z náhodně generovaných místností byla právě ta hrůzubudící chyba. V pravo? Doleva? No Sofiina volba hadr….

Druhý kamarád měl pokročilejší mašinu s filtrem před monitorem. A na ní „olympíjské hry“ a Prehistoric. Znalec potvrdí, že to oboje byly hry zaměřené převážně na mlácení do mezerníku. Protože jsem v té době k onomu kamarádovi chodil opravdu často, klávesnice odcházely jedna za druhou. A to bylo, milé děti, v době, kdy taková klávesnice nešla sehnat za stovku jako dneska… Dopadlo to tak, že kamarádovi rodiče vyhlásili s okamžitou platností příkaz ve znění: pokud tví kamarádi chtějí u nás hrát, přispějí na novou klávesnici sazbou 50 korun měsíčně. A jelikož bylo kapesné malé, znamenalo to konec hraní. A stejně mám do dnes pocit, že ta hra se nedala dohrát. Obtížnost byla nastavena tak vysoko, že jsem nikdy neviděl nikoho ukončit disciplínu na nějakém bodovaném místě. No jo. Nostalgie.

Přibližně v tuto dobu kousek od našeho domu otevřeli v kulturáku portál do naprosto sc-ifi dimenze ve formě PC herny a kabinek s virtuální realitou. Helma s šílenými mizernými displeji, puk s tlačítkem a kilometry kabelů. U žáků z vyšších ročníků jsem zaslechl zvláštní zvuk, který lze nejlépe napsat jako DOOM. Obsluha mi ve výčtu neznámých her tento zvuk zopakovala a já se rozhodl, že chci hrát zrovna tohle. Dvacet minut jsem se v prvním levelu motal na místě dokolečka. Vyděšen ze strašidelných zvuků impů se zamotal do drátů a po následném vysvobození poblil… Ale i přes tuto zkušenost mě herní svět neodradil. Tohle vcucnutí do hry dle mého názoru nefunguje ještě dneska. Skákat před televizí a honit barevné balónky opravdu nemíním.

V nové počítačové učebně bylo krásně. Vše vonělo novotou. Úžasná Pentia 100 MHz spokojeně ševelila. Naše nová, mladá, pokroková a usměvavá paní učitelka nás učila dělat kolečka v malování, kopírovat na disketu a vytvářet veselé ikonky ve Windows 3.11. Pak přišel čas na vyšší dívčí s MS-DOS. A hry! Samozřejmě jen dema a různé shareware verze. A opět DOOM. V tu dobu už jsem věděl, co a jak. Hned jsme to všichni pustili a stále dokolečka hráli první level. Náhle jednoho spolužáka napadlo, že by měl jít i multiplayer, když je tady síť. A taky že jo!

Můj první kontakt s avatarem ovládaným živým hráčem se odehrál jednoho krásného dopoledne létapáně 1997 až 1999. Už je to tolik let, kdo si to má přesně pamatovat… Omylem jsme napoprvé zvolili kooperativní mód a ne deathmatch. Ale i tak! Já se pohnul, on se pohnul. Já vystřelil, on taky. A je to kamarád sedící vedle u druhého počítače! Magický okamžik. Toho kamaráda mám pořád a věřím, že se tenkrát ta chvíle stála základem našeho dlouholetého přátelství.

Pak už to šlo ráz na ráz. Začalo to pěti minutama ke konci hodiny, pokračovalo hraním přes velkou přestávku a skončilo to obdobím, kde jsem se OPRAVDU MOC těšil do školy. Naše paní učitelka byla velmi přátelská. Jednou se nám svěřila, že ji nebaví chodit do práce už na sedm, i když tu nikdo stejně není a ona musí sedět ve sborovně a nudit se. Od získání této informace bylo již velmi blízko k tomu, abychom se s ní domluvili, že budeme chodit na těch sedm do školy taky a budeme si před začátkem vyučování hrát. A proč by taky ne, když nebudeme dělat bordel. Nemohli jsme dospat a báli se zaspat. Čekali jsme skoro každý den ráno před sedmou u školy a vyhlíželi paní učitelku. Pokud bychom ji minuli, do školy bychom se nedostali.

Jakmile nám otevřela, běželi jsme temnou chodbou k učebně, nahodili jističe a počítače a hráli DOOMa tak dlouho, jak to šlo. A kolikrát jsme přišli pozdě na první hodinu.

Vychutnávali jsme každou sekundu. Byla to vzácnost. Síťové hraní v podstatě nešlo takto jinde provozovat. Pro naši vášeň jsme museli něco obětovat. Jak to vlastně mají dnešní děcka, která mají všechno na dosah jednoho kliknutí. Hrát se dá vždy a všude. Vždyť si to ani nezaslouží. Ve wowku a kól of dráty běhají na red bullu fičící dvanáctiletá děcka, která vás nazvou lamou vždy, když se vám nedaří tak dobře jako jim. Že by to bylo tím, že zkrátka už nemůžu sedět u kompu 24 hodin v kuse, protože chodím do práce a mám i jiný, než virtuální život? Bastardi spokojení.

Naštěstí to i u nás bylo později lepší. Objevil jsme „gejmesárnu“ a „plejstejšárnu“ a koupil si vlastní počítač (a byl kvůli němu vyhozen z vysoké školy).

(Visited 16 times, 1 visits today)
Líbil se ti článek? Okomentuj ho níže.

O AUTOROVI

Karel Krajča

Šéfredaktor. Herní fanda, komiksový milovník, blázen do písmenek, hudební nadšenec, herní maniak nebo samozvaný filmový kritik. Tolik zájmů a tak málo času...


KOMENTÁŘE