logo

MOJE STRUČNÁ HERNÍ HISTORIE IV

Proč bych se to měl bát říct (napsat) nahlas. Jsem hráč. Hraní videoher mě baví a je to můj dlouholetý koníček. Baví mě o hrách přemýšlet, fantazírovat, bavit se. A už jsem toho odehrál dost na to, že si můžu myslet, že hrám trochu rozumím a umím zhodnotit, která je dobrá a která ne. To není vychloubání, to je prostě fakt. Jenže už jsou pryč doby, kdy jsem mohl sedět celé dny u počítače a sjíždět jednu hru za druhou. Hlavním důvody jsou samozřejmě praktické. Méně volného času, práce, povinnosti, rodina a ostatní zábavky dospěláků. Dalším důvodem je pak přesně to, co mi můj skoro zapomenutý otec říkal, když jsem byl malý. „Až budeš starší, budeš vidět plno věcí jinak.“ Měl pravdu.

Dospívání, stárnutí a umírání (což jsou podle mě jiná jména jedné věci) jsou totiž spojeny s jedním zajímavým úkazem. A tím je něco, co se často označuje jako „moudrost“. Je fakt, že se tohle nepoštěstí každému. Někteří z nás jsou zkrátka kokoti. A někteří pak mají to štěstí, že se na svět můžou stále dívat těmi růžovými brýlemi dětství. Člověk už toho má víc za sebou, posbíral cestou nějaké zkušenosti a průběžně přichází o iluze.

U mě se to ve hrách například projevilo tak, že jsem si jednoho krásného dne uvědomil (a možná se mnou bude několik lidí souhlasit, třeba Dan Vávra), že většina her je pěkně hloupých, málokdy přichází s něčím novým a vysloveně zajímavým. Jestli za to můžou vydavatelé nebo kdo, to je v podstatě fuk. Paradoxně mi tohle docvaklo v práci, protože doma už moc času na hry nezbývalo. Seděl jsem si tak osm hodin denně na zadku a měl tak čas si něco zahrát. Když už jsem byl ten reklamační technik, který musí testovat, co já vím, třeba grafické karty, tak přece musím testovat pořádně. A čím lepším otestovat grafickou kartu než hraním nějaké hry? A to byl nakonec kámen úrazu. Přišlo ono výše zmíněné „odhalení“. Vychází hromada průměrných srágor a opravdu dobré hry jsou spíše výjimky. Tak proč bych měl být ochoten jim věnovat tolik času? Ale býval to často velmi příjemně strávený čas. 48hodinový hromadný maraton hraní přerušovaný jen hulením a krátkým spánkem mezi kabely pod stolem… Nostalgie jako kráva 🙂

Co si ale teda strčit pod své smutně osamělé herchtivé pracky? Zjistil jsem, že odpověď jsem nosil celou dobu u sebe. Mobilní telefon. Postupně jsem jich měl několik a vždycky jsem si na nich sem tam zahrál nějakou blbinu. Nejčastěji na záchodě. Nikdy by mě ale nenapadlo označit mobil za herní platformu. Všechno se změnilo v momentě, kdy jsem si pořídil iPhone. Najednou už to nebyly strašlivé zrůdnosti z doby Javy. Najednou to nebylo o pokoutném stahování převážné nefunkčních her na Android. Najednou jsem měl ve své ruce celý App Store, se snad nekonečnou nabídkou titulů. Stačilo jen ťapnout na displej a zadarmo nebo za malý poplatek jsem dostal hru, která fungovala. Neuplynula ani příliš dlouhá doba a do rodiny přibylo další zařízení. iPad. Říkáme mu František…

Mobilní hraní má za sebou rychlý a dynamický vývoj. Stejně jako celé videoherní odvětví. Snad jen to mobilní proběhlo ještě překotněji a ve větších krocích. Vždyť od Hada na Nokii a dneškem uplynulo „jen“ 14 let. Dneska si na obrazovkách dotykových zařízení můžete zahrát komplexní hry, jejichž herní mechanismy se neliší od těch velkých z PC nebo konzolí. Nechybí ani bezproblémový multiplayer. Svým větším bratříčkům se mnohdy vyrovnají i grafickým zpracováním. A nemusí jít jen o grafiku. Rozvoj nezávislé scény opakovaně prokazuje fakt, že když se vývojáři místo na pozlátko soustředí na hratelnost, je to jen ku prospěchu věci. Vznikají tak velice zábavné hry, které vám navíc nesežerou tolik času. Až na výjimky jsou to kousky rozsahem menší. Ale člověku mého typu toto vůbec nevadí.

Už slyším ty uřvané námitky některých: „Vždyť to nemá žádné čudlíky! Bez nich se to nedá hrát!“ Pravdou je, že nějaký čas trvalo, než se s touto skutečností naučili žít jak hráči, tak autoři. Dneska většina her dokazuje, že to jde i bez čudlíků, jen to chce si uvědomit jejich nepřítomnost a hru a zvyklosti hraní přizpůsobit. Stále víc se tak setkáváme s implementací všemožných jednoduchých gest a stále propracovanějších virtuálních joysticků. Dá se tak říct, že mobilní hry se stále úspěšněji snaží vycházet hráčům vstříc a pokud s tím takový hráč má stále problém, je to jednoduše rukama nebo nechutí. Ten, kdo nějakou dobu hrál multiplayer třeba ve střílečce Modern Combat, mi určitě potvrdí, jak přesní a rychlí umí být někteří hráči. Strefit někoho z výskoku přes půl mapy do hlavy? Žádný problém. Kdejaký maník sedící celé dny na zaprděné židli u Counter Strike by se divil.

Já jsem s tímhle stavem naprosto spokojen. Nebudu však nikomu tvrdit, že je to jediná možná pravda a ten, kdo stále hraje na konzoli nebo počítači je magor. Vůbec ne. Stále si rád zahraju na čemkoliv. Ale jsem šťastný za to, že mám na výběr. Mobilní platformy se staly regulérní platformou herní a uvědomují si to jak zákazníci hráči, tak vývojáři a vydavatelé. Když už na trh s mobilními hrami pošilhává i takový zabrzděný moloch jako je Nintendo, končí veškeré pochybnosti. Každý by chtěl nějakou mobilní hru vydat. Často jen s vidinou snadného zisku za málo práce. Díky tomu však každý týden vychází tolik titulů, že jich hromada zapadne jen proto, že o nich nikdo neví. Všichni ti, co o hrách na mobilní telefony nebo tablety píší, si rozhodně nemůžou stěžovat na období herního sucha. Ale vyznat se v té přehršli a odfiltrovat dobré kusy od špatných, je pěkná fuška. Od chvíle, kdy jsem nasbíral dost odvahy začít o hrách psát, jsem se snažil vybírat to, co podle mého skromného názoru stojí za pozornost. A že toho nebylo zrovna málo.

Moje stručná herní historie se tak střetla s aktuální přítomností. Nemyslím si, že to byl příběh o mnoho jiný než u spousty jiných hráčů. Každý určitě z paměti vytáhne spoustu historek s hrami spojených. Škoda jen, že jich mnoho bude trpět známým syndromem „kdo tam nebyl, nepochopí“. Každá nová generace hráčů si ale bude znova a znova užívat tu parádní jízdu po virtuálních světech. Každá nová generace her přinese nové (třeba donekonečna recyklované) zážitky a hodiny zábavy. Jsem rád, že jsem si to mohl taky zažít a doufám, že se mi videohry, ať už je budu hrát na čemkoliv, ze života nevytratí.

Líbil se ti článek? Okomentuj ho níže.

O AUTOROVI

Karel Krajča

Šéfredaktor. Herní fanda, komiksový milovník, blázen do písmenek, hudební nadšenec, herní maniak nebo samozvaný filmový kritik. Tolik zájmů a tak málo času...


KOMENTÁŘE