logo

MOCKUMENT #2: dokumentární žánr falešné reality

V hororovém žánru se více než v kterémkoliv jiném často pracuje s faktem, že samotný divák ví něco jiného, než postavy na plátně. Divákovi je tak poskytnut určitý náskok. Příkladem budiž známá scéna z Kubrickova The Shining (Osvícení) – hlavní postava Jack Torrance jde se sekerou v ruce na svou manželku Wendy. Nebohá žena sice tuší, že se děje něco špatného, ale na rozdíl od diváků absolutně neví co. Takto je vystavěno budování napětí scény. V posledních letech se naopak filmaři uchýlili k postupu, že diváci i ohrožená postava jsou na tom s vědomostmi stejně a dramatický šok prožijí ve stejnou chvíli. Tohle je „klasická lekačka“, na které je množství hororových snímků postaveno. Dalším důležitým specifikem, které je v mockumentu pěstováno je použití kamery. Film je prezentován jako materiál, který na svou ruční kameru kompletně zachytila (minimálně) jedna z hlavních postav. Pro takto pojatý děj se používá označení převzaté z videoherní terminologie „first-person horor“ (horrory v první osobě). Kamery se v takovýchto snímcích dostávají do rukou „běžných spotřebitelů“, kteří současně fungují jako hrdinové snímku i kameramani – vyprávěči děje. Obecně se dá říct, že takovíto kameramani se dají rozdělit na dva typy. Buď se jedná o amatéry, kteří se do maléru dostanou díky svému koníčku nebo o profesionály (reportéry, zpravodajce, dokumentaristy atd.), jejichž práce se zvrhne nečekaným směrem.

Jak již bylo zmíněno, s mockumentem úzce souvisí pojem found footage (nalezená stopáž). Právě takovéto záběry se stávají hybnou silou snímků, které si s fiktivní dokumentaristikou pohrávají. Někdy se používá metoda použití celého materiálu (The Blair Witch Project, Paranormal Activity, REC), jindy zase jen sestříhaná verze (Cannibal Holocaust, Alien Abdiction: Incident in Lake Country, The Poughkeepsie Tapes). Samozřejmě důvod, proč se found footage objevuje především v hororech, je jasný. Představte si nudnost takovýchto záběrů například z dovolené u moře. Horor by to sice mohl být, ale asi ne takový, který by uspokojil fanoušky žánru… masochisty možná. Dalším faktorem, který je v hororech vyprávěných první osobou zcela nezbytný, je ona šílená obsese natáčet vše a za každých okolností. Normální smrtelník by při prvním setkání s bubákem pustil kameru a s hnědým poplachem v trenkách mizel v dáli. To co průkopnické horory tohoto stylu v podstatě naznačovaly, se nyní stalo opravdovou krutou realitou všedního dne. Lidé jsou schopni neposkytnout pomoc či jakkoliv stagnovat na místě, jen aby na svou kameru či spíše mobilní telefon udělali „dobré záběry“, které pak umístí na svůj Facebook či Youtube profil. Nové mockumentární či found footage snímky pracují i s dalšími faktory moderní doby jako jsou průmyslové kamery, web kamery, záběry z videochatů atd.

Pojďme se ale podívat na další tři filmy, které v podstatě udělali The Blair Witch Project medvědí službu a připravili půdu pro její pozdější boom. Zajímavou skutečností je, že všechny vznikly těsně před tímto dnes uznávaným mockumentovým fenoménem. Prvním je již zmíněný biják režiséra Deana Aliota z roku 1998 Alien Abduction: Incident in Lake Country. Využívá totožné postupy a témata jako později vzniknuvší Záhada Blair Witch, ale vůbec se mu nepodařilo dosáhnout takové popularity. Film vznikl dokonce dvakrát. První verze Alien Abduction: The McPherson Tape, též známá jako U.F.O. ABDUCTION, byla pořízena už v roce 1989 za nějakých pět set dolarů. Později se režisérovi dostalo prostředků, aby tuhle verzi přetočil do výše zmíněného snímku. I zde se jedná o nepřetržitý záznam z ruční kamery. Tu drží v ruce patnáctiletý Tommy McPerson z Lake Country v Montaně a natáčí rodinné setkání na Den díkůvzdání. Po nečekaném výpadku elektřiny se charakter oslavy k nepoznání změní a celá sešlost musí čelit útoku mimozemské civilizace. Děj je přerušován pouze výpověďmi „odborníků“, kteří se k prezentovanému filmovému materiálu vyjadřují. Tommy, spolu se svými dvěma staršími bratry, vyjde po přerušení dodávky elektřiny před dům, kde sledují přistání létajícího talíře. Emzáci chodí po pastvině plné mrtvých krav a provádějí nějaký měřící výzkum. Postupem filmu mimozemšťané většinu rodiny pozabíjejí a pár živých členů unesou s sebou do vesmírné lodi. Nejmladší bratr vše natáčí až do hořkého konce, kdy je ochromen a zbaven možnosti pohybu.

V roce 1998 přichází s kůží na trh další mockumentární pokus. Tentokráte z dílny pensylvánského režiséra Stefana Avalose a jmenuje se The Last Broadcast. Ze tří zde propíraných snímků je všeobecně považován za nejpropracovanější. Zajímavostí je, že snímek byl propagován podobnou kampaní a použil mnoho styčných prvků, jako pozdější The Blair Witch Project. Ale žádných větších ovací se mu nedostalo a zapadl do šedého průměru. Film začíná výpovědí režiséra do kamery, kde hovoří o svém záměru pracovat s nalezeným materiálem, který se zabývá příšerou zvanou Jersey Devil. Jedná se o kreaturu žijící v borovicových lesích na jihu státu New Jersey. Legendy o vzniku tohoto monstra se různí a existují i v reálném povědomí. (Například Bruce Springsteen o něm složil song A Night with the Jersey Devil nebo je podle něj pojmenovaná jedna epizoda ze seriálu Akta X) V nalezeném materiálu ve filmu po této příšeře pátrají dva redaktoři internetové televize. K samotnému hledání je motivoval podnět neznámého diváka. Spolu se zvukařem a mužem, který plní funkci jakéhosi média, se vydají po její stopě a chtějí s ní navázat kontakt. Následně se reportéři najdou mrtví. Z jejich smrti je obviněn muž-médium, který následně spáchá sebevraždu ve vězeňské cele. Problémem snímku je samotná jeho forma, která vyžaduje divákovu pozornost, ale s koncem filmu se rozpadá bez pointy.

Incident at Haystack Landing (1999) je film zahalený velkou rouškou tajemství a není úplně jisté, že skutečně existuje. Z hlediska mystifikace to však působí velmi dobře. Například na IMDb ho najdeme a v komentářích se hovoří o tom, že ukázky byly presentovány na NY International Independent Film & Video Festival. Opět se má jednat o nalezený materiál, na kterém se skupina studentů parapsychologie se svým profesorem vydává prozkoumat strašidelný dům. Vše je pečlivě natáčeno na kamery, včetně smrti všech zúčastněných. Na filmové databázi najdeme i jména zúčastněných herců, avšak žádné hodnocení. Biják má i vlastní webovou stránku (http://incidentathaystacklanding.com), kde se dozvíme, že se jedná o „Real Footage and Real Terror“. Případným badatelům ohledně tohoto díla přeji hodně štěstí.

Díky těmto a samozřejmě i jiným hororům podobného střihu se vytvořil další fenomén, který by se s trochou nadsázky dal nazvat mockumentary turistika. Strašidelné domy, temné mýtické hvozdy, rozpadlé ruiny, dávná pohřebiště a další, se staly cílem návštěv lačných filmových fanoušků. Ti také chtějí ochutnat něco ze strašidelné filmové atmosféry. Hojně se navštěvují skutečná místa, která si zahrála v mystifikačních filmech. Lesy kolem města Burkitsville ve státě Maryland navštěvují tisíce fanoušků uhranutých The Blair Witch Project a Jersey devil zase zvýšil turistický ruch v oblasti Pine Barrens v New Jersey. A takto bychom mohli pokračovat dál a dál. Fanoušků toužících nasát alespoň trochu ze strašidelné atmosféry mýty opředeného místa je skutečně mnoho. Faktorem společným pro všechny výše zmíněné hororové snímky je rovněž jejich nízký rozpočet. Vesměs si všichni vystačili s nějakou ruční kamerou, malým technickým zázemím a střihacím programem. Důležitý je však dobrý nápad a pointa prezentovaného příběhu. Možným faktorem neúspěchu těchto tří (nebo dvou) zmíněných filmů je fakt, že „nalezené záběry“ jsou prokládány mluvenými komentáři různých odborníků a svědků na slovo vzatých. Což je postup, který The Blair Witch Project striktně odmítl a možná i proto jako první prorazil pomyslné bariéry a stal se světově uznávaným fenoménem. Fenomén mockumentary to nakonec dotáhl i do videoher a umožnil vznik několika úspěšným titulům.

Závěrem se zmiňme ještě o tom, že forma, která se prosadí řekněme v minoritních žánrech, si s velkou pravděpodobností najde uplatnění i v konzumní zábavě určené širokým masám. V tomto kontextu jmenujme třeba populární seriál The Office (Kancl). Původně vznikl jako britský projekt, který sklidil tři ocenění British Comedy Awards a dva Zlaté Glóby. Následně byl (jako všechno dobré z evropské tvorby) adaptován Američany. Ti za svou verzi zase obdrželi pět cen televizní Emmy. Seriál přebírá mockumentovou formu, kterou kříží s prvky sitcomu. Díky jeho popularitě ho následovalo množství bezobsažných kopírek vytvářených v podobném duchu. V současnosti se pro ně objevilo označení mocket-out. S mockumentovými prvky pracuje i další americký komediální seriál Modern Family (Taková moderní rodinka, 2009). Tyto produkty jsou jen dalším výtvorem umělé televizní zábavy, která nastoupila po opotřebovaných formách jako estrády, televizní soutěže, pořady vyhledávající různé talenty, reality show a další. V návaznosti na mockument se může mluvit o dalších dnes populárních subžánrech jako dokudrama, hoax či u nás ještě ne tolik provařený dokusoap (tento formát přinesla Česká televize v cyklu Čtyři v tom).

Co se týče samotného mockumentu, tak v jeho specifikaci se uvádějí tři nejpodstatnější body a) tvůrčí záměr, b) výstavba díla, a za c) definovaný vztah k publiku. Jak to funguje, krásně dokazuje další, ještě nezmíněný, hodinový mockument známého Tolkienova filmového adaptátora Petera Jacksona Forgotten Silver (Zapomenuté stříbro, 1995). Zde režisér vypráví příběh o tom, jak byl nalezen pozapomenutý filmový materiál, který se ovšem spojuje se skutečnou událostí. Počátkem devadesátých let byli novozélandští občané vyzváni tamním filmovým archivem, aby hledali a poskytli pozapomenutá filmová díla z jejich soukromých sbírek. Jackson tímto způsobem vytvoří fiktivní postavu pozapomenutého filmového génia a vizionáře Colina McKenzieho. Výsledný produkt je pak presentován jako nečekaný výsledek tohoto mimořádného novozélandského pátrání. Autorům se povedlo, že část veřejnosti (i přes zřetelnou nadsázku) přijala tento film jako fakt a začali Mckenzieho opravdu uznávat jako znovuobjeveného génia.

Je vidět, že žánr mockumentu se ujal na všech frontách, nejen v hororových snímcích. Z našich luhů a hájů zmiňme studentský debut Jana Svěráka Ropáci (1988) nebo fiktivní hudební dokumenty Petra Zelenky Visací zámek 1982 – 2007 (1993) a Mňága – Happy end (1996), které byly završeny povedeným mystifikačním filmem Rok ďábla (2002). O hororových i nehororových mockumentech by se dalo mluvit a psát ještě mnoho hodin, ale pro nastínění žánru a jeho pravěku to myslím stačilo. Jisté je, že tento žánr je ve svých různých formách velmi populárním zbožím. Pevně zakořenil i u nás, což se v zemi, kde se největším Čechem stala fiktivní persóna Járy Cimrmana, není co divit.

Text byl původně napsán pro elektronický hororový čtvrtletník HOWARD (aktualizováno a upraveno autorem).

Líbil se ti článek? Okomentuj ho níže.

O AUTOROVI

Roman Bílek

Autor. Komiksový scénárista a publicista, spoluvydavatel komiksového fanzinu BubbleGun, recenzent komiksů, občasný pisatel povídek a hudební kritik. Velký boudí otec zakladatel a spoluautor série Sněhulení.


KOMENTÁŘE