Tulákovo Zlo

Kniha Zlo, spisovatele Petera Newmana je druhým dílem trilogie Tulák a pokračováním stejnojmenného sci-fi románu. Další část zase láká čtenáře do univerza dvou polovin rozpadlého slunce, jež ozařují životadárnými paprsky povrch obydlené planety, ale nikdy nedosvítí do černočerných útrob Trhliny, z které vyvěrá zášť a hněv pekelné podstaty.

Civitas diaboli

Od minulých událostí, kdy byla zlá vůle poražena, uběhlo několik málo let a zavládlo něco na způsob míru. Neznamená to ovšem, že by se život mohl vrátit do původního stavu jako před tím, než se Trhlina přetékající nevraživostí pohnula a zaplavila svět démony. Přízraky neznámé kvintesence, jež obsadily některé tělesné schránky původních obyvatel, ať již lidských či zvířecích a proměnily je v jakési podmaněné nekromanty bez vlastní vůle. Cesta do starých časů již není možná, změny jsou nevratné a někdo by mohl cynicky onu mutaci nazvati třeba evolucí. Avšak co se stalo, nedá se odestát a život musí jít dál. Pro poklidnou existenci je zásadní stávající stav, kdy z Trhliny nepřichází žádná další nákaza a vedle sebe může koexistovat, v relativním příměří, domorodá populace a nově vznikající druhy. Bohužel, křehký status quo nemá míti dlouhého trvání. Trhlina na jihu se opět hnula a zrodila cosi nového. Cosi nepopsatelného, jménem Touha…

Minulé vítězství nad démonickou Trhlinou vybojoval Gamin živoucí meč Sedmy, jež dostal později jméno Zlo a předně, vyvolený muž, který se stal jeho držitelem. Oním rekem je mlčenlivýTulák, jenž došel svého cíle, nalezl domov a natrvalo se usadil, jak alespoň doufá. Teď, po zneklidňujících informacích z jihu, po něm Sedma žádá, aby se znovu chopil meče a vydal se na zteč. Ovšem věc není tak snadná, jak by se mohlo jevit. Meč musí svého nositele nejprve povolat a zdá se, že Tulák nejenže je na slovo skoupý, ale i hluchý k naléhavému volání meče. Zbraň pochopitelně ví, jak zaujmout a vyzve novou nositelku Vesper, dceru Tuláka. A tak se Vesper, osudem předurčená, stejně jako kdysi její otec, vydá na trnitou pouť. Na cestu, kde jí bude jedinou společnicí rozpolcená strážkyně Duo, malé kůzle a Gamin okřídlený meč, jež sem tam spiklenecky mrkne. Bude však skromná falanga dostatečně silnou, tváří v tvář neznámému nebezpečí z Trhliny?

Tulák (nikoliv) po hvězdách

Anglický spisovatel Peter Newman si zvolil pro svou epickou prózu Tulák, léty osvědčený charakter nemluvného hrdiny na pozadí výstředně drsného světa. Zdálo by se, že ona kombinace přímo předurčuje k úspěchu, ale chyba lávky vážení! Aniž bych se chtěl příliš vracet k předchozí knize, jsem nucen konstatovat, že prvky, které bezvadně fungují na filmovém plátně, v literárním debutu neustál.

Tulák byl pro mne suchopárný, nezajímavý, tudíž nečitelný a i z tohoto důvodu jsem předešlou recenzi nazval Tulák je synonymum nudy. Nemluvě o zamotaném a těžko stravitelném bájesloví, jež nemá hlavu ani patu. Autor celkem pravidelně utápěl hlavní postavu v patosu, snad v naivní domněnce, že se mi v obrazotvornosti rozezní scénická hudba, jíž bude následovat mrazení v zádech a slza mi i ukápne. Jak říkám, co (občas) klapne v bijáku, většinou nelze uplatnit v beletrii a mohou tam všichni rytíři poklekat před jedním, uklánět se, vzdávat hold, pozvedat meče a hovořit v prudkém hnutí mysli. Přitom stačilo tak málo, otevřít hrdinův intelekt a jeho intimní duševní pochody čtenáři, když už ani necekl. Nakonec Newman docílil pouze toho, že jsem učinil kompromis a v žalostné bídě povah jsem si více oblíbil mluvčího Tuláka, strýčka Ranaře a umečenou kozu. Meéé, meéé! Inu, kouzlo nechtěného.

Zlo je opravdu moc zlé

„Jestliže se vám líbil Tulák, pak Zlo budete milovat.“ Uvedený reklamní citát jsem si vypůjčil z knižní obálky, mimochodem s moc pěknou ilustrací Jaimeho Jonese, a trochu mi při něm vyschlo v krku. Jak jsem již napsal, Tulák mne nezaujal a vlastně jsem si dosti dobře neuměl představit, s čím tvůrce přijde tentokrát, pokud tedy Tulák nepromluví… Nepromluvil. Z tohoto důvodu jsem s povděkem kvitoval skutečnost, že po několika málo listech četby, byl Tulák upozaděn a do popředí se prodrala jeho náctiletá dcera Vesper, příští vlastník meče. Svitla mi nová naděje, jež umírá poslední!

Nicméně ne nadlouho. Paradoxně po kratší a nikoliv delší čtenářské anabázi u mne propukla nefalšovaná frustrace, jíž neumím a nemíním krotit. Pisálek Peter Newman mě doslova a do písmene ubíjel dějovou plytkostí a naprosto nepromyšlenou mytologií s nezapamatovatelným názvoslovím. Pravidelně se mi stávalo, že jsem zcela nevědomky přepnul na autopilota a přečetl i dvě strany, aniž bych tušil, o čem (hergot) jsou. Dokonce jsem v tomto stavu duševního odhmotnění přecházel z jedné dějové roviny do druhé! K mé obrovské nelibosti jsem byl nucen se neustále vracet v textu, ale i tak jsem nepobíral zmatečný, kýčovitý a mnohdy zbytečný obsah, který je žalostně prvoplánovaný.

Celá ta záležitost je o to smutnější, že se jedná v zásadě o primitivní motiv cesty z bodu A do bodu B, jež je rozveden o nějakou tu skromnou vedlejší příběhovou linku a retrospektivní kapitolu. Četba mi občas evokovala naivní pohádku, kde je dobro a zlo absolutně předvídatelné. Ale ihned jsem se musel napomenout, neboť báchorky pro děti se vyznačují moudrostí věků a morálním poselstvím, narozdíl od této myšlenkové pustiny. Hřebíkem do rakve jsou pak nikoliv ploché a málo hloubavé, ale takřka žádné charaktery postav, jež se brodí až po pás v infantilním patosu. Nic už nemůže zachránit ani roztomilé odlehčující kůzlátko, takzvané zvířátko na konec, ježto patří neodmyslitelně k bulvárnímu zpravodajství. Závěrem si pouze postesknu, že život je příliš krátký na to, abych ztrácel čas dětinskou produkcí, jakéhosi nedozrálého anglického dramatika. Právem se obávám, že v jeho případě to už lepší nebude.

Knihu Zlo vydalo nakladatelství HOST v roce 2018. Překlad provedl Milan Žáček.