logo

Dobré prase všechno spase

Ivan Kučera není rozhodně první ani poslední spisovatel na světě, který se tak říkajíc vrátil na místo činu. Rozuměj autor, který oprášil svůj dřívější nápad či původní tvůrčí invenci, a těmto poskytl novou úroveň, hloubku, směr i děj. Ve skutečnosti je pouze morální otázkou, koho by měl literát vykrást, když ne sám sebe?

Pokud jde o mne, tak mám velice rád, když stvořitel psaného obrazu rozvíjí a propojuje své myšlenky v jedno celistvé universum. Věrný čtenář pak vděčně hltá každé nuance, příběhovou vazbu, nebo odkaz k dalšímu vyprávění, což potvrzuje starodávnou pravdu, že život je uroboros. Návrat od konce k začátku. Nekonečno světů a nekonečno možností. Uroboros.

Esenbáci, středověcí lupiči, Marko Enzechštejn a jiná Prasata

Špiclové nejsou oblíbeni v žádné zemi, ani režimu, a to je logicky dané, neboť se jedná o silovou represivní složku. Dnes například leží orgáni ve škarpách, ukrývají se za sloupem, ve křoví, a přepadají spořádané poutníky (řidiče) daně na ně platící. K dispozici mají radary, dalekohledy, kamery a usvědčují vás z drobného uprdnutí a nevinného kýchnutí. Parkování vozů je pro ně pak už drobnou overturou. Tací jsou to hrdinové. Dovolují si pouze na lidi, kteří mají ještě co ztratit a nechávají krvácet jejich už tak hubené peněženky. 

Nicméně, když se do vaší dědiny (Horní-Dolní) nastěhuje svévolně klan Rosinských, tak je ticho po pěšině. Vždy. Fízlové se schovají, nevidí a neslyší. Jak příznačné pro Slovensko, tak i Česko. 

Rozvětvení Rosinští jsou nikdy nepracující pobiratelé štědrých sociálních dávek i negramotní lapkové, jež žijí v incestním klanovém prostředí a chápou pouze hrubou sílu. Teror jejich primitivního společenstva trvá ale jenom do té doby, dokud se do vsi nevrátí krajan, jenž má koule. Dvě. Jmenuje se Enzechštejn. Marko Enzechštejn.

Marko je pan Policista a je uhněten z jiného těsta, než ty výše uvedené atrapy. Jako detektiv má za sebou slušnou řádku vyřešených případů, a to nejen těch mediálně známých. Mimo bleskové intuice, spočívá jeho velká úspěšnost také v tom, že občas překračuje zákonné možnosti a používá neortodoxní metody vyšetřování. Vlastně o něm lze říci, že je poldou ze staré školy.

Marko Enzechštejn se vrátil z Bratislavy do svého rodiště, Ostrého Pichliače, snad proto, aby si ve středním věku odpočinul a měl čas na svou tělesně postiženou ženu. Asi netřeba poukazovat na fakt, že rozdíl mezi slovenskou metropolí a Bohem zapomenutým krajem, je na první pohled propastný. Ovšem onen protiklad se ukrývá výhradně v rovině materiální, snad i mentální. Mohlo by se zdát, že koncentrace zla bude větší právě tam, kde se může ztrácet v anonymním davu, jako v Bratislavě, ale to by byl kardinální omyl. Temnota se může přetransformovat do podoby kmene Rosinských či přerostlého domácího vepře, jemuž zachutnalo lidské maso a hladové se toulá tam kdesi venku… Chro, chro, chro!

 Tradiční zabíječka Prasete

V rámci aktuální recenze jsem si zpětně (opět uroboros) pročetl Kučerovu tvorbu, a sumarizoval. Je zcela zjevné, že autor ubral z přehršle krvavých scén a pokouší se hrát na jemné předivo fantazie a obrazotvornosti. Zkrátka a dobře řečeno přibrzdil, pročež ubylo kvantum explicitních krvavých scén a naopak přibylo, což velmi oceňuji, mnoho nevyřešených implicitních otazníků. Vždyť, co by byl svět bez hádanek?

Abych uvedl jeden drobný příklad za všechny. Parta po zuby ozbrojených chlapů jde pátrat do lesa. Jasně, nejsou to žádná ořezávátka ale tvrdí ošlehaní horalové, drsňáci. Někteří alkoholem posilnění. Mají mocné opakovací zbraně a po boku vycvičené hafany. Přesto všechno se na určitém místě zastaví a nikdy nepůjdou dále. Ani jeden krok! Za nic na světě. Proč takové iracionální chování? Protože to říkali jejich rodiče, prarodiče a tak dále, až do hlubokého šerověku. Tam dále totiž leží kraj zlé vůle! 

A víte co? Kučera vám prostě nedá žádné vysvětlení. Žádné, a to je moc dobře. Můžete si drbat střapaté hlavy a neomezeně dumat nad tím, co se TO tam proboha ukrývá(?), jako v případě proslulého Stephena Kinga, jenž se často odkazuje na nepřekročitelná teritoria domorodých indiánů a jejich dávná pohřebiště. Tabu. 

„Strašidlá a strašidelné miesta totiž existujú a nikto to nevedel lepšie než Enzechštejn.“

Obsah knihy je složen z několika dějových linek, přičemž za stěžejní považuji dva směry, a to osobní střet Marko Enzechštejna s kmenem Rosinských a temné osudy Prasete. Bohužel primární Rosinští proměňují mnohdy četbu v akční thriller a hororové Prase chrochtá až druhé housle, což je dle mého skromného názoru škoda. Neznamená to ovšem, že by se jednalo o špatnou četbu, ba naopak. Kvůli kombinaci žánrů thriller-horor se celkem pravidelně střídá napětí s pocity subjektivního strachu a čtenář tak rozhodně nestrádá nudou. Opravdovou negací je skutečnost, že se svazek čte příliš rychle i zásluhou četných kapitol. 

Hlavní postavy mají dobře načrtnuté charaktery, díky čemuž dávají vyprávění punc věrohodnosti a realističnosti. V tomto kontextu považuji za přínosnou sondu do vepřové palice i bez jateční pistole. Úzkostnou atmosféru dále navozuje šumění neprostupných hvozdů, které obepínají osadu Ostrý Pichliač. Domnívám se totiž, že málokterý moderní člověk chápe stromobytosti jako své rovnocenné partnery plné energie. Jsem spíše toho mínění, že lesy současníkům nahánějí chorobný strach a podle toho se k nim i chovají. Původně posvátné háje mizí v nicotě a jsou naším černočerným svědomím.

Vcelku mě zaskočil neočekávaný závěr knihy, který považuji za naprosto svérázný. Avšak respektuji autorův imaginativní důvtip a nelehké rozhodnutí, jež jistě přivodí i nejedno rozčarování.         

Kučerova kniha se člověku usídlí v podvědomí ještě dlouho poté, co ji dočte. Tvůrce se v ní nebojí ožehavých motivů, střízlivých dějin a bájí, skloubených s mimořádnou dávkou představivosti. Poněvadž jsem v úvodu náramně mudroval a nestoudně chytračil cosi o nekonečném kruhu, tak se vrátím na počátek článku. Slovenský spisovatel Ivan Kučera (*1981) se pustil do realizace vlastního snu, a to napsat svou oceněnou povídku Prasa jako román. Osobně mám jistou pochybnost, zda své předsevzetí naplnil, neboť vzhledem k útlému formátu knihy a počtu stran bych zařadil Prasa spíše do kategorie novela. Ve vší úctě k Ivanovi, román je něco, co má teprve před sebou a já pevně věřím, že to dokáže.

Kniha Prasa vyšla v nakladatelství Artis Omnis v roce 2019. 

(Visited 864 times, 1 visits today)
  • Hodnocení Vlčí Boudy
Líbil se ti článek? Okomentuj ho níže.

O AUTOROVI

František Mejstřík

Redaktor. Knihomol a komiksový nadšenec. Svého času i aktivní kreslíř, dnes na autorské dovolené. Fascinuje ho vesmír, astronomie a starobylé civilizace. Při cestách za megalitickou minulostí naplno propadá potápění a z toho plyne záliba v podvodní fotografii. Má názory, které se často rozchází s hlavním proudem, rád přemýšlí o podstatě a jde k jádru věci.


KOMENTÁŘE