OBCHÁDZA NÁS TEMNOTA

Obchádza nás temnota, tvrdí slovenský autor Ivan Kučera a možná je mnohem blíže pravdě, než mnozí tušíme nebo jsme ochotni si připustit. Soudobá civilizace nás svázala a sešněrovala do relativního pocitu bezpečí. Vytyčila nám úzké tunelové koridory a přinesla na všechny hlavní cesty a tahy magickou služebnici elektřinu. Vlastně občas připomínáme tažné koně (osly), kteří vlečou vpřed všemocnou ekonomiku a na očích máme klapky, které nám neumožňují spatřit spirituální složku naší existence. Člověk žije v jakémsi virtuálním útočišti a bublině jistot, dokud nesejde na scestí, špatně neodbočí, či prostě nezabloudí. Někdy se postačí pouze drobně zasnít a vydat se dále od společnosti, od všudypřítomného světelného smogu, do šerých stínů a hutné tmy. Noční obloha je v těch málo vzácných místech čarokrásně neopakovatelná a splynutí s divočinou rovnou astrální. Odvážný jedinec, který podnikne dobrodružné toulky přírodou, na tyto nadsmyslové okamžiky nikdy nezapomene. Tedy za jediné podmínky, že přežije…

Obchádza nás temnota je útlá knížečka slovenského spisovatele Ivana Kučery (*1981), jež ukrývá mrazivý obsah v celkem jedenácti povídkách. Hlavním motivem a náplní kratších prozaických útvarů je zlo číhající kdesi na periferii materialistického světa, lačnící po votivní člověčí oběti, jež na malou  chvilku vykoupí lidstvo z jeho hříchů.

ONI to vědí a čekají, tam venku. Jejich domovem jsou vysoké hory, hluboké rokle, neprostupné hvozdy, kalné vodní hladiny a možná i peřiňák pod vaší postelí nebo pootevřená skříň, kterou jste zavřeli. Koho mám na mysli, když píšu ONI? No, přece všechny ty záhrobní po/tvory, které trpělivě vyčkávají na svou chvilku a v ne/pravou dobu vám půjdou (jak jinak) po krku či jiných tělesných partiích. Brrr, raději ani nemyslet… Na ty partie. ONI mají čas, mraky času a nikam nespěchají, neboť jsou odvěcí temní bozi.

Jejich dočasná tělesná schránka může mít rozličnou formu a tvar. Avšak, uvnitř se vždy ukrývá nepopsatelné šílenství a čiré zlo. Zlá vůle může v povídkách Ivana Kučery nabrat podobu lidožravého divočáka, stejně zaměřeného krokodýla, stáda vraždících makaků, Kingova klauna, mrznoucího deště, mlhy plné gigantických hlav (bez těl) a třeba charismatického řidiče kamionu. Kučerova zloba nemá jasně definované obrysy, a o to je ve výsledku zákeřnější a vražednější.

Slovensky píšící tvůrce je podle všeho patriot a své hororové příběhy zasazuje do malebné slovenské krajiny. Nevidím mu úplně do hlavy a duše, ale podle jeho písemného vyjadřování se zdá, že je člověkem, který miluje vlastní otčinu. Tímto přístupem si mne zcela získal a podmanil, jako například český spisovatel Pavel Renčín a jeho brilantní román Vězněná. Budu se opakovat a vykrádat sám sebe, ale kdo může lépe popsat Maine v USA? Stephen King, který tam žije, nebo pan spisovatel Google? Netuším, co vede tuzemské pisálky k neustálému zapouštění příběhů kamsi za oceán, zda pocit malosti, či jiný komplex… Apropo, se Slováky jsem nějaký čas žil ve společném státě a dodnes je nemohu a nepovažuji za cizince. Slovensko mám moc rád a trochu ho i znám. Určité popisované lokality jsem rozpoznával a po neznámých nepátral, ale domnívám se, že věrně kopírují realitu. Myslím si, že co se může odehrát na Slovensku, může mít svůj obraz i u nás v Čechách. Zlo nezná hranic, které vlastně už ani nemáme, taky horor.

Když už jsem nakousl mistra hororu Stephena Kinga, tak je patrné, že učaroval také Ivanu Kučerovi. Několikrát se k jeho dílu odkazuje – Misery, Řbitov zvířátek a cituje z jeho knihy Doktor spánek. Nikdo se mi tak asi nebude divit, že jsem si povídku Bagrovisko podvědomě spojoval s Kingovou povídkou Prám, kde se také hraje o životy lidí, kteří se chtějí dostat na břeh. Prasa oceněné Cenou Béla mi zase lehce připomínalo mistrovu povídku Typ pro přežití. Opatrovateľka a klaun je další krásná paralela. Je zvláštní, že v případě citátů z knih Jaroslava Foglara jsem neměl žádné evokující myšlenky. O skupině Chinaski raději ani nemluvě.

S prací Ivana Kučery jsem se poprvé setkal v zajímavém projektu 66+6 hororů ve sto slovech a nutno podotknout, že mi v hlavě nic neuvízlo. Ostatně, týká se to všech autorů, neboť onen publikační záměr připomíná lahodné jednohubky, po kterých je mnohdy ještě větší hlad, a tak jsem celkem rád, že jsem se dočkal dalšího přídavku. Vydatného hutného nášupu, plného násilných a sexuálních scén, z čehož vyplývá, že explicitní obsah je určený výhradně dospělým lidem. Neznamená to ovšem, že bych si v tom liboval, mnohem bližší je mi brnkání na podrážděné psychické struny v povídce Ovoniavač, nebo Opatrovateľka. Jsem toho názoru, že věci naznačené, ale nevyřčené, mají v případě hororu mnohem větší potenciál, než otevřeně vyjádřený popis. Méně je někdy více.

Knihu jsem přečetl v zásadě na jeden zátah, během večera. Atmosféra byla přímo dokonalá, venku padal sníh a mocně pokrýval krajinu i nedaleké Krušné hory (menší než na Slovensku). Zkrátka a dobře, ideální čas pro sbírku hororových povídek a dumání nad pomíjivostí života, či podobnou morbiditou, jíž přináší depresivní přelom ledna a února. Autor má nesporné nadání v umění vyjádřit se stroze, přesně a tnout bolestivě do živého. Tam, kde jiní potřebují dvě stránky, jemu stačí dvě věty. Povídky mají rychlý spád, nemají hluchá místa a předvádějí většinou perfektní pointu. Za přínosnou tvůrčí invenci do budoucna považuji postavu policisty Enzechštejna, který se vyskytuje hned v několika příbězích a vlastně je spojuje v něco více, než je stručná povídka. Kučerova černočerná zášť většinou vyhlíží téměř nevinně, zpočátku. Ráno se probudíte do jasného dne plného Slunce, pak znenadání přijde šero, jež se přelije v noc, kde se schovává pravá noční můra. A to je v kostce onen uhrančivý náboj, který ukrývají jeho zneklidňující texty – Nevíš dne ani hodiny. Amen.

Kniha Obchádza nás temnota vyšla v nakladatelství HYDRA v roce 2016. Překladatele jsem nepotřeboval 🙂