PÁN VĚŽE

První díl trilogie Stín krkavce – Píseň krve započal na palubě obří meldenejské galéry. Na plavidle prodléval lord Vernier Ališi Someren, císařský kronikář, jenž pracuje na domnělé nestranné kronice Sjednoceného království. Během cesty zaznamenal vyprávění tajuplného vězně Vélina Al Sorny, který plul k souboji na život a na smrt. Vélin si tehdy vybral život a smrti dal vale, nakopal jí zadek. Možná bude i příznačné, že knihu druhou s názvem Pán věže uvede stejný, a přesto mnohem jiný, kronikář, opět z paluby lodi.

Říká se, že ve válkách jedni bojují a druzí píší historii. Říká se, že historie je děvka prodejná s krátkou pamětí a klečí u nohou vítězů. Říká se, že historie je pouze snůškou předem domluvených lží. Říká se, že nelze zaměňovat skutečné, byť zamlčené, dějiny s prostitutkou historií. Říká se…  Ono se toho nakecá, že.

Dvorní kronikář císaře Alurana Maxtora Selsa, Vernier Ališi Someren poznává, co vše se povídá o lidech jako je on. Reálně vnímá a chápe rčení všechna sláva, polní tráva. Okouší na vlastní kůži život otroka na lodi volarského generála a jeho ženy, nové majitelky nevolníka. Generál Reklar Tokrev neoplývá prudkou inteligencí, zato ambice, nadutost a pýchu by mohl vystřelovat z katapultu. Tokrev, jakoby mimochodem na doslech uší kronikáře – otroka, vypouští rádoby hluboké myšlenky, jež znějí chytrému člověku prostoduše. Pokud by snad byl letopisec Someren na vážkách, jak pracovat s historií, je tu vždy pádný argument „Historiku, očekávám, že si do rána přečtu přesvědčivou a strhující zprávu o mém velkém vítězství na tomto tažení. Jestli ne, přijdeš o jedno oko.“ Nespornou pravdou bude, že adorující text lze složit i s jedním okem, jednou rukou, s  jednou nohou, bez nohou, s jedním uchem, bez uší a také se dá zapět vyšším hlasem jako kastrát. Kdo by to ovšem riskoval? Snad hrdina? Těch jsou plné hřbitovy. Analista Someren namočí brko a píše, jak pán káže.

Dějiny ovšem nepodléhají mocichtivým současníkům a ne vždy pracují v jejich prospěch. Občas se vítr nečekaně otočí a korouhvička se jinak roztočí. Někdy vyplují na povrch i zapomenuté skutečnosti a nesporná fakta. Vzhledem k pozdějším událostem v příběhu lze považovat dílo Verniera Ališiho Somerena za důvěryhodné. Díky jeho svědectví můžeme se zatajeným dechem sledovat převratnou bitvu o město Alltor, jež obléhají krvelační Volaři. Město nebylo dobyto tři stovky let. Padne snad teď? Zásluhou ságy poznáme osudy lidí, kteří se kvůli válce stali hrdiny, ač se o to nikoho neprosili. Mnohdy chtěli jen přežít.

Počáteční díl trilogie Stín krkavce – Píseň krve se soustředil převážně na dril malých chlapců a jejich výchovu v nelítostné bojovníky a stroje na zabíjení. Následné dospívání, zmužštění,  první a další bitvy, doprovázené smrtí přátel. Vypadá to cynicky, ale mnohdy si přeživší, protřelí válečníci nehledají kamarády a nechtějí znát ani jména souvěrců, když tito mohou ještě téhož dne padnout na bitevním poli. Po zradě krále ve válečné vřavě a následných úkladech se dostavuje ztráta iluzí, absence Víry a pochopitelná zahořklost v osobě bratra Šestého řádu s mnoha jmény – Vélin Al Sorna  syn Pána bitev, alias Mladý jestřáb, Temný rytíř, Vrah Nadějného, či Beral Shak Ur – Stín krkavce. Vélin ukládá meč a nechce o válce a bitvách byť jen slyšet. Velice se mýlí a válka si ho znovu najde.

Svět je protkán neviditelnou magií, ať již temnou či světlou, zlou a dobrou. Dračí žíly jsou všudypřítomné a nelze je popřít. Jsou tu určité síly, písně a Píseň krve, jež mohou slyšet obdaření jedinci a Vélin je ten, kdo naslouchá. Lidský osud je v záměrech vyšších mocí pouhým plamenem svíce, který může sfouknout i neopatrné přibouchnutí dveří. Tak je život křehký, tak je vzácný, tak je bezvýznamný. Hermetismus prostupuje celým našim bytím a  to, co jest nahoře, jest také to, co jest dole. Člověk snad nemůže ani pochybovat, že pokud se objeví obrovské zlo, jež páchá obludné věci, tak mu vyjdou v ústrety obyčejní lidé, z kterých okolnosti a čas ukovou legendu. Během dlouhé četby budeme hltat životní pouť princezny – královny Lyrny, mysteriózního Vélina,    gladiátora Frentise a dívky jménem Reva, kteří shodně směřují k jednomu cíli, městu Alltor bez toho, že by to předem plánovali. Cesty písní jsou vrtošivé a nevyzpytatelné. Jsou to trasy válečných štváčů a mírotvůrců. Je to věčný střet.

Spisovatel Anthony Ryan (1970) je původem ze Skotska. Vystudoval historii a v současnosti žije a pracuje v Londýně. Studium dějin dokázal beze zbytku upotřebit a přímo se odráží v jeho prozaické tvorbě. Jeho literární debut Píseň krve se dočkal plným právem nominace Akademie science fiction, fantasy a hororu (ASFFH) pro rok 2014 v kategorii  Nejlepší fantasy a horor. Troufám si tvrdit, že Pán věže bude následovat. V čem tkví jeho úspěch?

Osobně jsem si jistý, že autorem popisované situace a bojové strategie, jsou časem vyzkoušené, prověřené a lze je dohledat v odborné literatuře. Fantasy sága Stín krkavce odráží přímo náš středověk, či dávnověk a analogie jsou zřejmé. Scénáře bitev na moři, střety jízdy a pěchoty, ale i dobývání města obehnaného hradbou jsou vykresleny, až s mrazivě krutou přesností. Vlastně nezbývá prostor pro vlastní obrazotvornost, neboť vám spisovatel absolutně zaplní kanály vjemů a pocitů. Nemáte šanci na svou fantazii, snad jen pustit si vlastní vokály. Obléhání města Alltor považuji vůbec za nejsilnější zážitek v knize. Myslím si, že si čtenář při četbě knihy naplno uvědomí brutalitu lidské genocidy, jíž může naštěstí ukončit zabouchnutím svazku. Hrdinské fantasy jsou bezpochyby fascinující, ale výhradně na listech knih. Tam mají své místo. Přímým účastníkem eposu bych se nechtěl stát ani za  půl království a princeznu k tomu. Ani za celé království a blonďatá dvojčata k tomu.

Samozřejmě není příběh postaven pouze na bezduchém surovém násilí, ale má i naprosto propracované kulisy a mytologii světa. Stejně tak mají hlavní postavy hluboko vykreslenu psychologii a čtenář může posoudit jejich pohnutky. Kniha obsahuje mimochodem dvě přílohy, z čehož jedna je podrobným výčtem osob a je jich opravdu slušný zástup.

Ústřední figury nejsou v podání Anthony Ryana černobílé, ale otřesně šedivé, často rozpolcené a plné pochyb. Lidé jsou naplněni nejistotou a obavou, navzdory tomu, že si životem nesou masku hrdiny. Rozdíl mezi rekem a vrahem je příliš tenký. Jak jsem napsal již v úvodu, spočívá pouze v tom, na které straně konfliktu bojovník stojí. Zda vítězné, nebo poražené. Tímto způsobem pracují kronikáři s historií a nejednou, jako prostituti mění, či zamlčují dějiny dle zadání vládnoucí elity. Anthony Ryan si je všech uvedených skutečností naplno vědom a díky tomu napsal naprosto strhující fantasy. Kniha Pán věže je epickým příběhem, překypujícím obludným zlem, které karmicky vyvažuje nezměrná odvaha, čest a respekt. Boj dobra se zlem je nekonečný příběh a druhý díl trilogie nepřinese rozhřešení v této válce. Tak snad do třetice.

Knihu Pán věže vydalo nakladatelství HOST v roce 2015. Následovat bude závěrečný díl Královna ohně (Queen of Fire), který byl vydán ve velké Británii v létě 2015. První díl trilogie Stín krkavce – Píseň krve již vyšel v druhém brožovaném vydání. Překlad provedl Jakub Kalina.