Královna ohně pohořela

Tak nám skončila další tvůrčí, nakladatelská a čtenářská anabáze. Vše začalo koncem roku 2014, kdy nakladatelství HOST přineslo na tuzemský trh první díl, ze slibované trilogie Stín krkavce s podtitulem Píseň krve. Autorem literární prvotiny byl vystudovaný historik Anthony Ryan, původem ze Skotska, který po závratném úspěchu svého debutu zběhl z postu britského státního zaměstnance a začal psát knihy na plný úvazek. Když se jeho první vstup na uměleckou dráhu dočkal nominace Akademie science fiction, fantasy a hororu (ASFFH) pro rok 2014 v kategorii Nejlepší fantasy a horor, tak jsem nebyl nikterak překvapen. Nominace knize náležela plným právem a bylo zřejmé, že talentovaný Anthony Ryan ukázal všem pochybovačům, že žánr fantasy není stagnující a umírající směr. Fantasy má čtenáři stále co nabídnout.

Téměř na rok přesně v roce 2015 následoval díl druhý s podtitulem Pán věže a i ten si dokázal udržet vysoko nastavenou laťku, přestože trilogie často trpí stigmatem prostřední části. Závěrem roku 2016 jsem (vyloženě) nedočkavě vyhlížel poslední díl Stínu krkavce s lákavým názvem Královna ohně. Titul byl pro mne po předchozích kladných zkušenostech jasným favoritem roku, čili sázkou na jistotu. Jenže, chyba lávky.

Nevstoupíš třikrát do stejné řeky

Zatímco v naší realitě utekly troje vánoce s knihou od nakladatelství HOST, tak v mystickém světě Anthonyho Ryana uběhlo několik bouřlivých desetiletí. Jak se tak říká, čas je relativní. Snad jen drobně připomenu, že ústřední postavou a vinoucí se červenou nití celé trilogie je Vélin Al Sorna, chlápek jakoby rovnou vystupující z dávného proroctví a tudíž i muž mnoha jmen. Legendární válečník dostal ve svém životě spoustu obdivných i hanlivých alias. Zde jsou některá – Mladý jestřáb, Temný rytíř, Vrah Nadějného, či Beral Shak Ur – Stín krkavce. Tušíte správně, od poslední přezdívky je odvozen kompletní název trilogie.

Komplikované životní putování Vélina Al Sorny započalo ve věku deseti let. Tehdy ho jeho otec Kralyk Al Sorna – Pán bitev, předal bez mrknutí oka do péče bojového Šestého řádu. Jak šel čas, chlapec vyrostl a zmužněl. Ustál životní zkoušky, nástrahy a léčky. Prošel celou řadou bitev a jeho pověst nepřemožitelného válečníka ho předcházela. Vždy mu byla ku pomoci píseň krve, kterou lze definovat jako šestý smysl. Intuice mu pokaždé usnadňovala, přesně a v pravý čas rozpoznat potencionální nebezpečí. Jenomže, jednoho dne píseň krve odešla a pro Vélina nastalo zlověstné hrobové ticho, které by ho mohlo skutečně přivést do rovu. Vélin se tudíž učí žít bez daru a připadá si jako loď bez kormidla, zmítaná bouří chaosu. Situace je o to horší, že si Vélina Al Sornu povolala do služby nekompromisní paní Válka, jíž chtěl bojovník dát vale.

Vélin Al Sorna opět kráčí, na přání své královny Lyrny Al Nierenové (Sjednocené království) do posledního boje, který mohu pateticky nazvat Matkou všech bitev. Zkrátka a dobře, vítěz bere vše. Paralelně s Vélinem se vypravuje do Volaru, pro vendetu, jak královna Lyrna, tak správkyně Cumbrélinu Reva Mustorová a bratr Šestého řádu Frentis, zvaný též Rudý bratr. Všichni uvedení směřují k jednomu cíli, do jednoho bodu a shromažďují velkou armádou.

Vladařka Lyrna si uvědomila, že pro konečnou porážku Volaru, volarské armády a její císařovny, bude nutno změnit obrannou válku ve válku útočnou. Nepřítel musí být jednou provždy zničen a zadupán hluboko do země, aby již nikdy nemohl povstat. Stav v daném okamžiku je o to závažnější, že na straně volarského impéria stojí tajemný Spojenec, který má tu svůdnou moc, věnovat jemu oddaným lidem (vazalům) věčný život. Spojence lze připodobnit k jakémusi multidimenzionálnímu požírači světů…

Do třetice všeho dobrého i zlého?

Známé rčení tvrdí, že Po bitvě je každý generál a já si s chladnou hlavou mohu na takového generála zahrát. S odstupem času můžu směle prohlásit, že kvalita trilogie Stín krkavce má přímo klesající tendenci, přičemž vrcholu dosáhla ihned v první části a pak už se pouze vezla směrem dolů. Jako na točité skluzavce. Je sice pravdou, že jsem druhou knihu hodnotil poměrně vysoko, ale tam jsem ještě mohl brát ohledy na ono stigma trilogií, což u poslední části nelze aplikovat.

Do Královny ohně jsem se nemohl za živého boha začíst. Mohutný svazek jsem pravidelně odkládal a těžko si k němu nalézal zpáteční cestu. Nejprve jsem hledal chybu sám u sebe a dumal nad vlastním rozpoložením, roztěkaností a nesoustředěností. Jenže…, když jsem si nevěrně odskočil k jiné knize, tak problém zmizel a já četl jako stroj. Hlavně jsem četl uvolněně a s radostí.

Zajíc v pytli

Celá třetí kniha na mě dělá dojem, jakoby se spisovatelova vynalézavost vyčerpala a on vlastně ani sám dost dobře nevěděl, jak výpravný příběh důstojně zakončit. Děj, který jednoznačně spěje do velkého finále, neustále odbíhá do nezajímavých a nepodstatných bočních uliček. Ve skutečnosti to na mne působí, že spisovatel musel naplnit jakousi literární, předem danou kvótu, co do počtu stránek. Buď jak buď, výsledek je opravdu žalostný.

Věčné přeskakování mezi čtveřicí hlavních postav a zbytečné kašírování mne doslova unavovalo a ani moc nezajímalo. Zpočátku četby je ještě o jednu figuru více a to vše je proloženo o zápisky kronikáře Verniera Ališi Somerena. Původní postavy v ničem nepřekvapují a nové jsou nevýrazné a nudně plytké. Snad jen ten Pletač… Královna Lyrna a její vnitřní úvahy na téma – teď musím zachovat kamennou tvář, plebs teď potřebuje vidět pravou královnu, mi jí absolutně znechutily. Královna ohně pohořela. Osobně nemám problém číst rozsáhlejší díla i o mnohem více postavách, ale vyprávění musí mít onen pověstný uhrančivý náboj, který se z románu vytratil. Jak říkám, dobré knihy se neodkládají, ty se čtou až do bílého rána a prvního kohoutího zakokrhání.

Anthony Ryan (1970) se tentokráte soustředil mnohem více na bojovou strategii a popis epické válečné vřavy. Jistě, válka patří do říše fantasy, ale jaksi nesmí nikdy stát nad mystickým světem, jež ustoupil do pozadí a občas i zcela zmizel, podobně, jako Vélinova píseň. Na tom co píši, nic nemění ani zlegalizování bájného Sedmého řádu. Celkem mne mrzí, že spisovatel podrobněji nerozvinul určité, již dříve naznačené, či vlastně nikdy nevysvětlené okolnosti ohledně tajemných písní a megalitické minulosti. Ono je sice úžasné, když se erudovaný historik vyřádí dosyta a znalý čtenář nalézá rovnoběžky s naší historií, ale kde jinde lze očekávat deus ex machina, než v oddychové fantasy? Závěr knihy mě pak vyloženě zklamal a jedná se o jedno odporné klišé, hned vedle druhého. Spoilerovat nebudu. Ohromný potenciál načrtnutý v prvním díle zůstal ležet ladem a to je nesmírná škoda. Inu, žijeme v časech šalebných příslibů v podobě nevydaných trilogií a následných hořkých zajíců v pytli. Krkavec se tak stal reálně zajícem, a to je přece také magie. Nebo ne?    

Knihu Královna ohně vydalo nakladatelství HOST v roce 2016. Překlad provedl Jakub Kalina.