ATLANTSKÝ GEN

Kniha Atlantský gen (2013) je první svazek trilogie Tajemství původu. Do této série patří dále romány Atlantský mor (2013) a Atlantský svět (2014). Celá trilogie by měla v českém překladu vyjít během roku 2015 v nakladatelství ARGO. Autorem debutové trilogie je tuzemskému čtenáři dosud neznámý spisovatel A. G. Riddle.

Nový nezávislý spisovatel  A. G. Riddle je pěkný kujón, či dobrodinec. V autorské poznámce žádá, abychom napsali recenzi, jestli to dokážeme na knížku od nějakého neznámého autora. Ve chvíli, kdy napsal tuto prosbu má už jeho román na Amazonu skoro šest tisíc recenzí… Přesně to hodlám udělat. Přidám mu další recenzi, neboť je pro mne spisovatelem neprobádaným a ohromné číslo z Amazonu mě nechává chladným stejně, jako informace o prodaném počtu výtisků.

Tajemství lidského původu a tzv. velkého skoku vpřed v našem vývoji je vděčným námětem  nejednoho literáta sci – fi. Jedná se o zneklidňující otázky – odkud pocházíme, kdo jsem, máme zde nějaké poslání a kam kráčíme? Spisovatel, který zvolí dané téma pro svou knihu musí zaujmout téměř každého jedince druhu Homo sapiens sapiens. O tom ani na chvilku nepochybuji, neboť latinský název znamená člověk moudrý – rozumný. Člověk je bytost, jež si uvědomuje sama sebe a zvědavost je naší přirozeností. Troufám si tvrdit, že Darwinova evoluční teorie by zasloužila hlubokou revizi a neměla by být brána jako dogma. Dosti nadějných jedinců se pod jejím tlakem vydalo na slepou cestu a hledání jakéhosi chybějícího evolučního článku. Někteří vědci, jenž se chtěli proslavit již za svého života se uchýlili k podvodům a podvrhům. To stejné platí o megalitické historii „naší civilizace“. Vědeckou obcí jsou úchvatné stavby rozeseté po celém světě, jež se nedají ignorovat, přehlíženy a  bagatelizovány. I zde se často vychází z pochybných poznatků starých i dvě stě let.  Pokud mne považujete za dalšího „bláznivého“ Dänikena, pokuste se dohledat informace na základě čeho se datuje a komu dnešní egyptologie přisuzuje stavby tzv. pyramidy poblíž Káhiry. Jsem si naprosto jist, že se zhrozíte. Něco tu hlasitě skřípe.

Dovolím si další drobnou úvahu. Je nesporným paradoxem, že čím více víme a objevujeme o naší minulosti, díky moderní pokročilé technice, tak máme na konci vždy více otazníků, než odpovědí. Není to kouzelný paradox a logický spor? Osobně jsem hlava otevřená a rád si vyslechnu různé alternativní možnosti a hanlivě znějící konspirační teorie. Rád si utvořím vlastní obrázek a nepřijímám obecně předkládané teze. Nejlépe to formuloval Stephen William Hawking, když prohlásil zcela natvrdo – „dnes mám již takové renomé a takový věhlas, že si mohu dovolit říkat co chci“. A vědecká obec mlčela. Nikdo ho neupaloval, nikdo ho nepranýřoval. Trefil hřebíček na hlavičku, což si nedovolí mladý rádoby vědec na pokraji své akademické kariéry. Jak se říká  „Co je dovoleno bohovi, není dovoleno volovi!“

Spisovatel smyšlených románů sci – fi, který dokáže dovedně využit nejasností v lidské genezi a tyto smíchat s celou plejádou spikleneckých teorií nemůže trefit vedle. Mám rád, když se tvůrce románu neostýchá a nemá malé ambice. A. G. Riddle se toho nebojí a rovnou přichází s něčím co bych nazval komplexní teorií. Jedna věc je nebát se a druhá dokázat svůj názor podat.

Na knize Atlantský gen mne primárně zaujala povedená obálka. Trochu jsem se bál, že než se dostanu k tomu, jak se zapíchla německá ponorka kdesi do ledovce, bude konec knihy a já budu muset dlouho čekat na další díl. Opak je pravdou a mé obavy byly liché. Hned na úvod se dozvídám o ponorce. Autor okamžitě rozdává karty ve formě velice krátkých kapitol a čtenář se stěží snaží udržet krok. Kapitolka za kapitolkou. Postava za postavou. Lokality, místa, události. Spisovatel rozhazuje karty v zběsilém tempu a notnou chvilku nemám  představu kdo bude hlavní hrdina. Nějaký čas to trvá, než se zúží počet ústředních postav a já si jsem naprosto jist, kdo je hrdinou. A. G. Riddle provede po několika desítkách stran nekompromisní selekci a je zcela jasno.

Jmenují se Kate a David. David je neohrožený a odhodlaný bojovník proti světovému terorismu.   Kate je  nadaná genetička a snaží se zachránit autistické děti kdesi v Indonésii. Během výzkumu na cosi kápne a díky svému objevu se  stává ženou v nesnázích. Setkání obou lidí je přímo předurčeno a je osudové. Jejich úkolem nebude nic menšího než odhalit celosvětové spiknutí iluminátů a zachránit lidský rod.

Že už jste to někde viděli, četli a slyšeli? Ano, jistě. Vypadá to na další hollywoodský biják. Největší ironií je, že nás v knize autor několikrát ujišťuje, že to není jako ve filmu. Bohužel je. Kladný hrdina nám musí potvrdit, že on je ten dobrý hoch a jak se pozná ten špatný. Bez tohoto manuálu bych to zřejmě nepoznal. Dozvíme se schéma, jak postupuje dobro a jak zlo. Další klišé následují…

Hlavní postavy jsou poměrně ploché a povrchní, nemají patřičnou hloubku. Pokud jde o mne, tak nemám rád černobílé hrdiny. Uvěřitelnější jsou rozporuplné osobnosti. Literát má obrovský prostor a škálu prostředků, jak sdělovat čtenáři pomocí bezvýznamných indicií konečný charakter postav. Troufám si tvrdit, že má oproti filmu celkem neomezené vyjadřovací možnosti. Mohou to být nepatrné drobnosti, jež utvoří morální obraz postavy a nechají prostor pro konečný úsudek čtenáře. Nicméně podsouvat čtenáři jalová sdělení typu – David přečkal 11. září a stal se z něj navěky válečník proti terorismu je směšné. Kate přišla jednou o miminko a tak celý život zasvětí dětem. Největší záporák má nevyjasněný vztah ke svému otci a rád se nahlas zpovídá ze svých temných skutků… Myslím si, že i v knize zmiňovaný  Sigmund Freud by potřeboval panáka… V Atlantském genu jsem našel několik hrubých chyb v historicko vědeckém pozadí románu. Nicméně kniha je žánr sci – fi tak se tím nebudu hlouběji zaobírat.

A. G. Riddle  podává čtenáři hromadu za vlasy přitažených příběhů, kdy si čtenář nedokáže vydechnout a musí díky krátkým kapitolkám udržet tempo nasazené autorem. Je to léty osvědčený trik jak nenechat konzumenta vydechnout a donutit ho knihu slupnout na jeden zátah. Celý román mi připomíná šestákové příběhy z raného 20. století, v kterých mnohdy spisovatel nevěděl, jak román rozplete a jak dílko dopadne. Americký tvůrce mi evokuje francouzského komiksového tvůrce jménem Tardi. Tardi si dělal s vážnou tváří v komiksu legraci téměř ze všeho a ze všech. Úspěšně parodoval ony šestákové brožurky, zatímco debutující A. G. Riddle to myslí smrtelně vážně. Všechna ta klišé představující zkorumpované politiky, policisty, tajné agenty pracující pro dvojité agenty a ještě tajnější špióny a nejtajnější organizace, až jsou skrytě   nejtajnější a vlastně ani neexistují… Překvapivá odhalení v odhaleních jiných odhalení. Pointy v pointách point. Plány v plánech jiných plánů… Je celkem umění zařadit zpátečku a neudělat z díla frašku, jako je Fantomas, Indiana Jones, James Bond a třeba Flynn Carsen. Jistě i Kopí osudu se zde mihne vzduchem.

Spisovatel A. G. Riddle není pro mne žádná převratná ikona, modla a celebrita. Na to si bude muset ještě autor počkat a napsat něco hodnotnějšího. Jeho první – debutující román mne nepřesvědčil o jeho výjimečnosti. Pouze jsem se utvrdil v síle PR a marketingu. Pokud jde o mne, mám rád sci – fi příběhy, které se vzpírají akademické půdě a nabídnou mi alternativní podněty k zamyšlení. Tato podmínka byla dodržena na úkor kvalitního příběhu a uvěřitelnosti postav. Na konci knihy je informace o tom, že by se trilogie Tajemství původu měla stát rovněž předlohou k připravovanému filmu. Sdělení je výstižné. Kniha totiž budí hned od počátku dojem hollywoodského akčního bijáku, který nemá vyšší ambice, než krátce pobavit a skončit v zapomnění. Čekají nás ještě dva díly, tak vyčkejme, jak to celé dopadne a snad se dozvíme Tajemství původu… Ať vás příběh u kterého zamrazí, horkým létem provází a nic vám ke spokojenosti neschází. Kniha Atlantský gen je přesně to pravé co si lze zabalit do kufru na dovolenou a to není na literární prvotinu rozhodně málo.