PÍSEŇ KRVE ANTHONYHO RYANA

Koncem roku 2014 přineslo nakladatelství HOST na pulty knihkupectví hned dvě zajímavé fantasy knihy. První z nich Temné bratrstvo jsem již recenzoval. Podobně žánrově zaměřené knížky mají několik shodných prvků. Jsou to literární prvotiny autorů a zároveň první díly z chystané trilogie. Nutno napsat, že se obě knihy povedly a nakladatel vsadil po zahraničním úspěchu na jistotu. Oba spisovatelé rozvířili vlny v poklidné literární hladině žánru a tsunami se přihnalo i na českého čtenáře. Tématem této recenze je spisovatel Anthony Ryan a jeho debut Píseň krve.

První díl trilogie Stín krkavce započne na palubě velké meldenejské galéry. Na palubu nastupuje lord Vernier Ališi Someren, císařský kronikář a vězeň Vélin Al Sorna, který popluje k souboji na život a na smrt. Úkolem císařského archiváře bude zaznamenat pro budoucí pokolení poslední chvilky vězně, muže mnoha jmen. Vélin Al Sorna je synem Pána bitev, bratr Šestého řádu, alias Mladý jestřáb, Temný rytíř, Vrah Nadějného, či Beral Shak Ur – Stín krkavce a od posledního jména je odvozen název celé trilogie. Přestože mu nebylo ještě ani třicet let, stačil za svůj poměrně krátký život posbírat všechna tato přízviska, či nelichotivá označení a v lidech vzbuzuje posvátnou úctu, respekt a strach. Kronikář, jenž je i historikem je konfrontován se záporným hrdinou své literární práce a je upozorněn na jisté nesrovnalosti ve své kronice. Ačkoliv Vélina z duše nenávidí a považuje ho za omezeného barbara z dalekého severu, je ochoten během dlouhé plavby naslouchat a zapsat jeho verzi. Nu a který historik by odmítl vyzpovídat živoucí legendu, jíž se krátí poslední dny života. Namočí brk a vybídne Vélina „Tak vyprávějte“.

Jednoho krásného dne nasedl desetiletý Vélin Al Sorna na koně a radostně si užíval vzácné chvilky strávené s otcem. Matka chlapce zemřela teprve před dvěma měsíci, přesto se nemůže mladý Al Sorna ubránit smíchu a štěstí z přítomnosti táty. Kralyk Al Sorna – Pán bitev zastaví koně před velkou železnou bránou kláštera a předá syna do péče Šestého řádu. Na rozloučenou mu pouze zopakuje rodinné krédo „V loajalitě je naše síla“ a zmizí v mlze. Navždy.

Jaká síla a motivace vede otce k tomu, že svěří vlastního syna bojovému řádu? Do řádu, který je proslulý široko daleko svým krutým výcvikem, tak tvrdým, že i dospělí muži se raději vyhnou střetu s právoplatným členem řádu. Jaká je to vůle, odložit desetileté dítě a nechat z něj vytvořit stroj na zabíjení ve výcvikovém táboře, kde nemusí dožít druhého dne? Jaká to je zlovůle nahradit šťastné dětství životem poslušného, ke všemu odhodlaného dětského vojáka? Jaké to je trénovat jezdectví, šerm, lukostřelbu, souboje beze zbraně a přežití v divočině? Při tom se nechat bez odporu tvarovat ranami biče, jako když kovář kove vražedný meč? Jak se chovají muži opilý krví?

Na tyto otázky nalézá císařský kronikář postupně odpovědi a proti své vůli začíná Vélina obdivovat. Zatímco se galéra pozvolna přibližuje ke břehům, zaznamenává archivář v celkem pěti retrospektivních částech osudy Vélina – Vraha Nadějného.  Přes vlastní předsudky uvěří každému slovu legendárního válečníka a tuší, že si bojovník uchovává jistá tajemství. Vélin se ukazuje jako komplikovaná osobnost a předně jako člověk, který si je vědom toho, že je pouze malou součástí velkého neviditelného plánu. Vypravěč postupuje list za listem pergamenu a čtenář chápe stíny, úklady a intriky.

V recenzi na Temné bratrstvo jsem použil přirovnání ke hře v šachy, v této knize se vyskytuje hra s názvem Kešet a poměrně přesně vystihuje příběh. I zde nalezneme hybatele světů a mistry loutkáře k jejichž smůle nelze vše naplánovat a předpovědět. Jsou tu určité temné síly, písně a Píseň krve.

Spisovatel Anthony Ryan (1970) je původem ze Skotska, vystudoval historii a v současnosti žije a pracuje v Londýně. Studium dějin dokázal beze zbytku zužitkovat a přímo se odráží v jeho literární práci. Popisované situace, scénáře bitev, historické kulisy a mytologie světa jsou věrohodné. Nebýt záhadného Sedmého řádu a tajemství, která ho obestírají, dal by se děj románu považovat za náš středověk. Kdo vlastně dokázal, že neexistují mysteriózní síly v našem světě? Podejte mi důkaz.

Anthony Ryan vládne mistrně perem, stejně, jako fiktivní postava  Vélin Al Sorna mečem. Spisovatelovo dílo je připodobňováno s Pánem prstenů, nebo Hrou o trůny. To si nemyslím, že je správné srovnání, alespoň co se týče prvního dílu trilogie, který je mi prozatím znám. Já osobně bych přirovnal jeho práci spíše k Levé ruce boží od Paula Hoffmana a to s ohledem k náboženskému zanícení fanatiků, kteří z malých chlapců vychovávají nelítostné bojovníky. Víra, Víra a zase Víra. Bojuj, bojuj, zabij a pak se ptej, pokud vůbec. Bezduchá kázeň a oddanost Víře je na prvním místě. Musím přiznat, že mne nejvíce zasáhla pasáž, kde je rozváděn dril dětských vojáků. Jak jsem uvedl, autor je vzdělaný historik a využívá v příběhu pravděpodobně dějinné paralely, pro to je tolik uvěřitelný a přesvědčivý. Jeho dětští zabijáci nepatří pouze do fantasy, či dávné historie. Jsou smutnou realitou našeho současného světa a odhaduje se, že ve vojenských konfliktech po celé zemi je zapojeno až 350 000 dětí. Dětí, které by se měli těšit z rodičovské lásky a objetí. Ve věku, kdy jejich vrstevníci tráví volný čas třeba stavbou z LEGO kostiček, je jim ukradeno dětství a namísto toho uřezávají bezvěrcům hlavy. To je tragická a otřesná realita dnešní doby zabalená v knize do hávu fantasy hrdinství.

Další analogii jsem rozpoznával v odkazu na megalitickou minulost a ztracené civilizace. Upřimně  mne děsí, kolik lidí navštíví provařené turistické destinace a nikdy si nepoloží otázku kdo, jak a proč? Většinou postačí demagogický výklad zasvěceného průvodce na způsob „toto postavili naši velice primitivní předci za pomoci pák, lan a pazourků“. Promiňte, ale tomu může uvěřit pouze arogantní, omezený hlupák. Anthony Ryan se ve svém díle takto nechová a sklání své reky před nepoznaným umem a důvtipem předků. Trocha úcty a pokory by nám také neškodila.

Při psaní tohoto posledního odstavce zažívám velice silný pocit déjá vu. Tuším, že to píši v poslední době již po třetí a dokonce i v souvislosti s nakladatelstvím HOST. Nerad se opakuji, nebo snad nabádám čtenáře k dalšímu nákupu knih, ale já se opravdu moc těším na druhý díl plánované trilogie s názvem Pán věže (Tower Lord).