Procházka děsu Temnými hvozdy

K hororu a strašení se může přistupovat mnoha způsoby. Někomu stačí vidět slintající příšeru, která vyskočí z poza rohu a je hotovo. Nebo představíte maniaka se sekerou a necháte ho nahánět nebohé oběti po nákupním centru. Někdy ale naopak stačí velmi málo. Jen náznaky a maličké drobnosti, které z jinak úplně obyčejné scény udělají tíživý moment plný zvláštního tlaku a záhadna.

Přesně tento postup na mě funguje nejlépe. Jsem strašpytel. Netajím se tím. Bojím se jít do temného sklepa, jít neosvětlenou ulicí a v noci by mě do lesa nedostal nikdo ani heverem. Samozřejmě jsem už dospělý a rozumný a nečekám, že na mě vyskočí bubák. Úplně mi stačí samotné vědomí, že tam ve tmě může být něco jinak. Těžko se to vysvětluje, ale právě takový pocit způsobuje rozvíření představivosti a mrazení v žaludku.

Někteří autoři s tím umí pracovat. Například Neil Gaiman, který v Koralině vypráví v podstatě docela jednoduchý a obyčejný příběh o holčičce s bujnou představivostí a nadbytkem volného času. Jak moc se ale nálada i podstata příběhu změní, když na scénu přijde postava s knoflíky místo očí… Podobné prvky můžeme najít třeba v sérii Zámek a klíč Joea Hilla nebo příbězích Hellboye či v komiksu Ragemoor. To, že za většinu titulů vděčíme právě nakladatelství Comics Centrum, určitě není náhoda.  

A konečně i v Erbenově Kytici, básnické sbírce, na kterou musel narazit každý, kdo alespoň pár dní navštěvoval základní školu, a která je považována za jedno ze základních děl české literatury. Erben na to přišel. Je to zvláštní a překvapivě fungující mix hororu, pohádkových příběhů a folkloru, který ohýbá ty nejzákladnější příběhy, které máme výchovou a kulturou vštípenou do samotné podstaty naší povahy. Často to jsou relativně běžné situace jako nešťastné nehody, špatné mezilidské vztahy nebo vraždy, a to celé okořeněné mystikou a nadpřirozenem. A jak skvěle to funguje!

Právě Kytice je zmíněna v anotaci knihy Temnými hvozdy zcela právem. Docela by mě zajímalo, jestli o Kytici někdy autorka knihy Emily Caroll slyšela a co by na ni řekla. Tato mladá Kanaďanka na sebe začala upozorňovat svými originálními komiksy, které publikuje na webu. V nich kombinuje stylovou, chvílemi až naivní, kresbu se scénáři s hororovými a psychologickými prvky. Někdy je to sci-fi, jindy fantasy nebo pohádka, ale pokaždé je v nich něco strašidelně zvláštního, co nutí k zamyšlení a bude ve vás rezonovat ještě dlouho po přečtení. Emily to navíc dokáže na rozsahu několika málo stran. Není proto divu, že si její práce všimli i poroty mnoha různých cen včetně Eisnera.

Kniha Temnými hvozdy obsahuje pět různorodých příběhů, které jen velmi volně pojí motiv lesa, ale jinak toho příliš společného nemají. Kniha je tak “jen” sbírkou příběhů, ve výsledku to vlastně není vůbec na škodu. Každý je jiný, každý jinak zvláštní a překvapivý. Nastiňovat děj jednotlivých příběhů by byla velká škoda. Právě ta schopnost překvapit a šokovat tvoří velkou část síly celého díla, která vás nutí hltat stránku za stránkou s otevřenou pusou. Celkový nadšený dojem navíc umocňuje výtvarná stránka. Autorka často experimentuje s písmem, hraje si s panely i tempem a třebaže to může místy působit chaoticky, je radost otáčet další stránku a čekat, co z ní na vás vyskočí.

Temnými hvozdy je unikátní kniha, která mi dokonale sedla do vkusu a jistě potěší všechny, kteří mají rádi chytrý a chirurgicky přesně vypointovaný horor, který k vyvolání děsu nepotřebuje litry krve a vnitřností. Pět unikátních příběhů, které ve vás zůstanou a budou strašit ještě dlouhý čas potom. Je to fascinující výlet do představivosti mladé autorky, kterou jistě ještě čeká velmi zajímavá budoucnost. V mém osobním žebříčku se okamžitě vyšvihla velmi vysoko a bude patřit ke knihám, které si budu hýčkat a chránit a budu na ně často vzpomínat. A je zcela jisté, že na les se už budu dívat jinak. Budu si na něj dávat sakra pozor. Nikdy nikdo neví, co z něj vyleze.