Doctor Strange – Poslední dny magie

Pokud se řekne “městská fantasy”, tak se většině lidí vybaví romány Niela Gaimana a nebo všechny Hlídky Sergeje Lukjaněnka. A mnoho dalších. Málokoho ale napadne komiksový Doctor Strange. A přitom mu to v tomto žánru sedí mnohem více, než v tom superhrdinském. Doctor Strange u nás byl dlouho opomíjen a na růžích ustláno neměl ani ve své domovině. To už je ale minulostí a tohoto divného doktora se konečně dočkali i čeští čtenáři. Po jeho ojedinělých výskytech v komiksových kompletech začalo nakladatelství Crew vydávat poměrně čerstvou sérii z roku 2015. Ta je po téměř dvaceti letech první pravidelnou sérií, ve které má Doctor Strange hlavní roli. Prvních dvacet sešitů napsal populární Jason Aaron a nakladatelství Crew nyní vydalo její druhou knihu. Obsahuje sešity #6 – #10 a má podtitul “Poslední dny magie”.

V první knize s podtitulem “Cesta podivných” vypráví Aaron o masivní migraci magických bytostí do naší dimenze. Prchají ze svých vlastních dimenzí a zvěstují blížící se masakr. Napříč dimenzemi totiž cestuje armáda techno-inkvizitorů a nechává za sebou jen spálené světy bez magie. Blíží se k Zemi a má jediný cíl – zničit veškerou magii a zabít všechny, kteří jí vládnou. První kniha končí obrovským clifhangerem a ta druhá, nazvaná Poslední dny magie, navazuje v tom samém momentě. Druhá kniha se tak v podstatě bez první nedá číst, protože by čtenářům chyběl kontext a vůbec by nechápali, co se děje. První kniha začala poměrně rozverně a pomalu přešla do finále plného zoufalství (naštěstí jen v ději a ne ve scénáři). Druhá kniha se pak celá nese v poměrně temné a depresivní atmosféře zmaru a beznaděje.

První díl byl plný dialogů a jeho velká část se odehrávala u Strangova Sancta Sanctora – nejsvětější svatyně – což je jeho dům. Nejinak je tomu i v druhé knize, kde se děj od tohoto domu téměř nehne a panely jsou plné bublin. Když už se děj přesune mimo doktorův dům, tak je tom jen na chvíli. To nejzajímavější a nejzásadnější se ale zkrátka děje v okolí jednoho domu a to včetně velkého finále. V tom se konečně ukáže, co je doktorův “kostivec ve skříni” a co vlastně Strange skrývá ve svém sklepě. Hlavní děj první knihy je doplněn krátkou vsuvkou nazvanou “Jeden den bez magie”. Ta vypráví krátké a pro čtenáře zábavné příběhy o osudech několika lidí, kteří dojeli na to, že ze světa zmizela magie. Knihu uzavírá bonusový příběh “Poslední dny magie č.1”, který je retrospektivně zasazen mezi šestý a sedmý sešit. Dozvíme se v něm velmi stručné originy některých méně známých mágů a ukáže nám, jak se vypořádali s útokem techno-inkvizitorů.

Aaronův příběh, který vymyslel pro Doctora Strange, je originální a zábavný. Pro někoho ale může být závěr celého příběhu o armádě Empirikul zklamáním, protože první díl sliboval zápas magie s vědou, ale nakonec se z vědy stal spíše jen jiný druh magie. Hlavní záporák, samozvaný císař vědy, tak ztratil na zajímavosti a autentičnosti. Ačkoliv je druhá kniha temná a plná zmaru, tak si stále udržuje nadhled a nebere se příliš vážně. Zajímavá je filozofická, či principiální linka, která se nese Aaronovým příběhem. Jsou jí úvahy nad tím, jaká je vlastně cena za používání magie. Ačkoliv není první a určitě ne poslední, kdo s tímto tématem ve fantasy přišel, tak to příběh Doctora Strange příjemně osvěžilo. Aaronův scénář funguje také v dialozích, které nepostrádají vtip a ironii, a fungují také monology, ve kterých je k sobě Strange zdravě sebekritický. I přes všechny superlativy se ale ve scénáři najdou také slabší místa, které se tak úplně nepovedly. Největší průser je časový skok mezi sedmým a osmým sešitem, protože je čtenářům utajeno, že se děj posunul o několik dní kupředu a že je Doctor Strange už v úplně jiné jeskyni. Čtenář pak chvíli nechápe obraz ani zvuk. Přitom by stačila jediná věta “O několik dní později”. Nepříjemná je také práce s časovými rovinami v bonusovém příběhu. Není totiž na první pohled úplně zřejmé, kdy se která časová rovina odehrává a pro pochopení může být nutné zalistovat také v první knize.

Hlavním kreslířem druhé knihy je opět Chris Bachalo. Jeho kresba v prvním díle ohromila svou cartoonovou hravostí a barevností, a také docela originálním pojetím toho, jak vidí svět mágové. V druhé knize je jeho kresba možná o něco méně hravá a už tam není ono zábavné magické vidění světa, ale pořád je ta kresba skvělá. Bachalo hodně čaruje s panely a i přes občasnou nepřehlednost v nich dobře graduje napětí. Motivy z některých panelů často překračují jejich rámec a zasahují také do okolí. Bachalo si příliš neláme hlavu ani s pravidly kompozice a když se mu to hodí, tak ve jménu dynamiky neváhá uříznout kus něčí hlavy. Dynamiku jeho kresbě dodává také výrazná práce s perspektivou. Všechno dohromady mu to funguje a kresba nezůstává scénáři nic dlužna.

Chris Bachalo není jediným kreslířem, který na knize pracoval. V již zmíněných osudech lidí, zasažených zmizením magie, a v příbězích v bonusovém příběhu svou kresbu ukázali také Danilo Beyruth, Mike Perkins, Leonardo Romero, Mike Deodato, Jorge Fornés, Kev Walker a Kevin Nowlan.