logo

ŽELVY NINJA MENU 2 – JE LIBO NÁŠUP?

Začátek letošního září s sebou komiksovým fanouškům přinesl hned dvě příjemné skutečnosti: skončila úmorná prázdninová vedra, čili se už nemusíme potit až na předsádce při okázalém čtení komiksů na veřejnosti, a Comics Centrum dodrželo plán a vydalo očekávaný druhý svazek z plánované kompletní kolekce původních želvích dobrodružství. Vzhledem k úspěchu a kvalitám prvního dílu máme důvod těšit se na jeho pokračování.

Opět na nás čekají čtyři sešity od autorského dua Kevin Eastman a Peter Laird, tentokrát ale všechny zapadají do chronologického pořádku s číslováním 4 až 7. Máme tak před sebou jeden příběh ve čtyřech kapitolách, zatímco v prvním Menu byly kapitoly tři plus Rafaelův speciál. Od minula se toho jinak moc nezměnilo: úprava je identická s prvním svazkem, což znamená nejen technicky na výbornou, ale i naprosto stejné rozměry (kromě počtu stran). Comics Centrum si dává opravdu záležet, aby souborné vydání vypadalo jednotně, a to je jedině dobře. Obrázek, který se jednoho dne ukáže na hřbetech všech čtyřiceti knih, tak nebude nic rušit.

Historický exkurz jsme si odbyli minule, takže můžeme rovnou přejít k obsahu Želvy Ninja: Menu číslo 2. Co přejít, my do něj rovnou skočíme, neb první panel nám sice ukáže Leonarda krátce bilancujícího minulé události, ovšem na druhém už letíme ze střechy na střechu a s tarzanovským pokřikem otevíráme úvodní akční sekvenci prvního sešitu, jejíž tempo vydrží celých třináct stran. Začátek pěkně odsýpá a nikde se zbytečně nezdržujeme – rup, šup a už je tu Klan Noha. Cvičení dělá mistra a protože japonští asasíni momentálně žádného mistra nemají, příležitost potrénovat přípravu želvího suši je pro ně navýsost vítaná. Zvláště, jsou-li vedle touhy po nevšedním kulinářském zážitku hnáni také povinností pomstít Trhačovu smrt. První krvavá potyčka tak na sebe nenechá dlouho čekat a i přes míru ukecanosti všech zúčastněných probíhá boj rychle a svižně. Jakmile jsou všichni v modrých teplákách mrtví nebo nezvěstní, zjeví se před hlavními hrdiny tajemná budova TCRI, kterážto svým entrée předznamená děj na tři sešity dopředu, čím máme až do konce knihy o hlavní příběhový rámec postaráno.

Jak už to tak u romantických hrdinů bývá, vnitřní rozervanost je žene až na pokraj sil a někdy i dál. Ani želví bratři nejsou v tomto ohledu jiní: lačníce po konečném a definitivním objasnění vlastního původu naplánují noční diversní akci, při níž chtějí vniknout do budovy TCRI a svorně čelit pravdě  o svém zrodu stůj co stůj. Jak už to tak bývá, každá romantika se jednou rozplyne a zbude z ní jen všednodenní šeď reality. Želváci se tak do budovy sice dostanou, nicméně namísto pravdě o svém zrodu čelí bandě emzáků, kteří zřejmě z nějakého dosud neznámého důvodu vypadají jako kupky metabolitů. Toto blízké setkání hnědého druhu má za následek neplánovanou expedici na druhý konec vesmíru, z níž se želvy pokoušejí vrátit během dvou dalších sešitů. Poslední sešit pak přináší ono kýžené rozuzlení.

Osobně mi prostřední část ve vesmíru přišla natahovaná a vlastně tak trochu zbytečná. Přestože vyřešení onoho „incidentu“ v budově TCRI nabízí zajímavý cliffhanger na konci prvního sešitu, to co se odehrává potom, je místy docela nuda. Ale možná si za to můžu sám. Namlsaný první knihou jsem se těšil na další várku pouličních půtek ve špinavých kulisách velkoměsta, které nikdy nespí. Místo toho jsem dostal „jen“ parádní úvod, průměrné intermezzo a skvělý závěr. Jako celek to nebylo vůbec špatné, ale na konci jsem si prostě říkal: „nemohlo to být takhle dobré od začátku?“. Za mě první svazek vede na body.

Za zmínku určitě stojí také směr, kterým se komiks v průběhu několika sešitů vyvíjí. Nemyslím teď scénář, ten víceméně pokračuje bez zádrhelů a hluchých míst ve stejných kolejích. I nadále najdeme popkulturní narážky, vtípky a obšírné vysvětlování toho, co se zrovna na stránkách děje. Naproti tomu kresba se znatelně „vyčistila“ – stínování postav, hlavně samotných želv, už není tak výrazné a zřejmě proto mají želvy i o něco světlejší barvu. Na druhou stranu se většina děje už neodehrává v tmavých uličkách a kanálech. Většina lidských postav už nemá tak směšné obličeje a dokonce i April O’Neilová si polepšila: už nevypadá jako východoevropská transka, nýbrž jako regulerní osmdesátková šlápota. Alespoň je bezpečně poznat, že se jedná o ženu.

Moje poslední hnidopišská výtka se týká překladu, respektive jeho redakce. Zatímco v minulém díle jsem s povděkem kvitoval správné fonetické přepisy japonských výrazů do češtiny (nindža, saje, šuka, gaidžin), tady jsem si nemohl nevšimnout, že z nindžů se stali ninjové, zvlášť když jinde v textu je použito slovo džungle. Nakonec je na vydavateli, pro jakou verzi se rozhodne, určitě ale nevypadá dobře, když jsou v textu japonské výrazy přepsány do angličtiny a současně anglické výrazy do češtiny. Jakožto kovaný grammar nazi se přikláním k českým fonetickým přepisům, jakkoliv nemoderně mohou někdy působit.

Sečteno podtrženo, další přírůstek do jednou snad čtyřicetidílné série se opět povedl, i když napodruhé to už nebyla taková bomba. Momentu překvapení se totiž dá využít jenom jednou a bohužel laťka, kterou nastavil první svazek zůstala tentokráte nepokořena.

  • Hodnocení Vlčí Boudy
Líbil se ti článek? Okomentuj ho níže.

O AUTOROVI

Štěpán Polášek

Autor. Komiksový fanoušek, registrovaný hipster a zasloužilý otec.


KOMENTÁŘE