LOBO, SEDM ZBYTEČNÝCH A DALŠÍ PŘÍBĚHY

Ve chvíli, kdy se podívám na Loba a na ten jeho roztomilý modrý kukuč, přepadne mě vlna nostalgie. Vidím to jako dnes. Já, malý (neméně roztomilý) klučina na základní škole, nejdříve vyděsí paní v trafice podezřelou otázkou “máte krev?”, a když pak po několika minutách vysvětlování odchází s vytouženým časopisem Crew, cítí se nadšeně a vlastně i trochu nadrženě. Velkej šéf patří mezi místní průkopníky světového komiksu. Ukázal nám, že komiksy nejsou jen Rychlé šípy a že na tvrzení, že komiksy ohrožují výchovy dětí, jejich sexuální preference a všeobecnou mírumilovnost, možná něco bude…

Když patříte mezi nadšené puberťáky, tak vás hrdina jako Lobo musí uchvacovat. Vždyť je to někdo, kdo miluje vraždění, chlast, děvky a rock and… teda metal a u toho všeho háže kolem sebe nejen smrtonosný hák, ale také ještě smrtonostnější hlášky. Co by si víc takový puberťák mohl přát? Věřím, že pokud je pro někoho Lobo kultovní maník, je to proto, že jej začal číst v tom správném věku. Ono totiž většina dorůstajících čtenářů pravděpodobně pochopí, že bezhlavé vraždění a násilí není nic, co by měl obdivovat, s chlastem a děvkami jsou jen problémy a jeden na to nemá kvůli té hromadě práce čas, a že poslouchat non-stop metal může jen opravdový magor.

Ale hlavně vám dojde, že Lobo se nesmí v žádném případě brát vážně. Je to čistá nadsázka, která má správně naladěné čtenáře pobavit a možná jen lehce provokovat. A to mu jde velmi dobře. Osobně jsem byl zvědav, zda-li ještě mezi takové čtenáře patřím. Ono těch pár let se Sadmanem a intelektuálním plkáním o komiksech nad pivem se na vkusu chtě nechtě projeví…

Aktuální kniha je sborníkem čtyř příběhů. V titulním kousku s názvem Sedm zbytečných si to Lobo spolu s bandou dalších magorů rozdá s jednou údajně nedobytnou základnou a sám se sebou. V příběhu Prima Wálky si po svém vyhodnotí výhody víry. Další název Poštovní super giga masakr mluví sám za sebe a poslední kraťas Vošoust byznys vlastně taky, pokud pochopíte, že se pod tímto souslovím skrývá slovo šoubyznys. Všechny má na svědomí Lobův dvorní nadhazovač Alan Grant a kresbu kromě toho posledního stylový Val Semeiks (Carl Critchlow však taky odvedl slušnou práci).

Co Vám budu povídat. Všechny čtyři kousky jsou jízda, která si moc neláme hlavu s logikou, či nějakou složitější zápletkou. Je fakt, že se do scénáře Alanovi podařilo sem tam schovat nějakou chytřejší pointu, ale běžněji se vše vyřeší pořádnou ranou do obličeje nebo jiného kousku těl. Zároveň však tato kniha působí lehce umírněněji a krev, kosti a vnitřnosti necákají ze stránek tak, jak by správný Lobův fanda čekal. Možná je to až škoda.

Ale Lobo byl vždy o hláškách, u kterých se začervená nejeden ostřílený tvrďák a i taková hláškovací esa jako Spider-Man si raději zalezou někam do kouta a tam pláčou. Tuším, že přeložit něco takového dá pořádně zabrat. Kdejaká učitelka angličtiny by byla pořádně v šoku. Český překlad má na svědomí Pavel Dort a je to rozhodně špička! Číst věty typu “Neříkej houp, aby ti nepřeskočilo, ty pse!” nebo “Poštěvák zvoní vždycky dvakrát” je radost. Ano, poměrně zvrácená, ale je 🙂

Lobo: Sedm zbytečných a další příběhy je kouskem, který by neměl chybět ve sbírce každého nostalgicky naladěného fanouška. Rozhodně je to kniha, kterou potěšíte většinu puberťáků. Pokud však máte rádi čtení, ve kterém o něco jde nebo u kterého musíte alespoň trochu zapnout mozek, Lobo není nic pro vás. Velkej šéf vás musí chytnout v tom správném rozpoložení nebo věku, jinak bude jen symbolizovat vše, co je na komiksu špatně a kvůli čemu se na něj “odborná” veřejnost dívá mezi prsty. Nelze mu však upřít jeho místo ve světové a díky chlapcům z Crwe také české komiksové historie.