NOE 2: VŠE, CO SE PLAZÍ PO ZEMI

Od vydání prvního dílu Noe uplynulo pouze několik měsíců a máme zde pokračování v podobě druhé knihy od nakladatelství Mladá fronta. Čekání mezi prvním a druhým dílem jsem si ukrátil shlédnutím stejnojmenného filmu s Russellem Crowem v hlavní roli. Stejně tak jako jsem byl nadšený z komiksové verze, jsem napjatě očekával i film a bez nějakých vytáček nebo dalších vysvětlení nutno říci, že se pro mne stal zdrojem velkého zklamání. To ovšem není tématem článku, a tak si vystačím s tímto konstatováním, o to více jsem byl zvědav, jak bude pokračovat komiks Noe 2: Vše, co se plazí po zemi.

To, že čas není konstantní nebo-li stejný, ale relativní, je celkem známý pojem a paradoxy z toho plynoucí se staly námětem pěkné řádky knih a filmů. Kreslený příběh budiž potvrzením, že čas je relativní veličina. Zatímco jsem čekal pár měsíců na pokračování, tak v komiksovém světě odehrávajícím se před biblickou potopou uteklo několik let. V prvním díle jsme Noemovu rodinu opustili coby poutníky ve chvíli, kdy nalezli cíl své cesty. V druhém dílu se synové Noeho proměnili v ramenaté dospívající muže posedlé libidem. Další velký pokrok je téměř dokončená biblická Noemova archa, která byla zbudována s pomocí obrů-padlých andělů. Stavba se blíží ke konci a postupně v párech přicházejí všechny živočišné druhy, následovány predátorem, lovcem, šelmou, bestií, člověkem. Z celkem pochopitelných důvodů se k odbavení nedostavily pouze ryby.

Psát recenzi na rozsáhlé dílo, které má přímou návaznost a je roztrženo do několika fragmentů, není nikdy úplně objektivní. Na každý zlomek celku je třeba si utvořit názor a jisté procentuální hodnocení, ačkoliv by kompletní práce dopadla mnohem lépe, nebo i hůře. Proto se mi čtou například velice špatně trilogie (tetralogie), neboť i když první díl má perfektní nástup a třetí část geniální zakončení s brilantní pointou, tak povětšinou díl druhý bývá jakousi vatou nebo-li výplní. Podobně to vnímám i u Noe 2: Vše, co se plazí po zemi.

Z prvního dílu jsem byl maximálně zapálený, protože v něm byly představeny všechny zásadní postavy a tato část je dějově velmi bohatá. Pokud si mohu vypomoci metaforou, lze říci, že autoři scénáře sundali nohu z plynového pedálu a trochu přibrzdili. Vlastně zastavili. Druhá část se odehrává takřka na jednom místě. Archa je před dokončením, zvířata přicházejí a jediný akční prvek jsou lidské hordy vedené Akkadem, jehož následují. Celou knihu to vypadá, jako by se na něco čekalo, a to na déšť, který spustí potopu a útok lidských tlup.

Autoři scénáře Darren Aronofsky a Ari Handel vkládají do příběhu psychologické pasáže, v kterých přistihneme rozpolceného a pochybujícího Noema, který si není vlastně jist tím, jak se k celé věci postavit, neboť Bůh mlčí a zdá se, že ho opustil. Jeho noční můry, nebo chcete-li vize, z první části zmizely. Noe je postaven před dilema zachránit všechny živé tvory, včetně člověka, nebo se mají stát pouze prostředkem v Božích rukou a jeho rodina má ukončit éru lidského rodu?

Vlastně si lze těžko představit, jakému rozhodnutí je tento bohabojný muž vystaven, už snad jen proto, že Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem (Genesis 1,27). Není tedy nakonec v jeho počínání pořádný kus cynismu a schizofrenie, když se rozhodne zničit bytosti, které se mu podobají a jsou jeho obrazem? To už se ovšem dostávám na horkou půdu teologickou a možné formy výkladu Bible. Scénáristé si k dosažení kýženého efektu totální genocidy lidstva vypomohli celkem laciným trikem. Člověk je v knize vykreslen jako skutečná bestie, nebudu psát zvíře, neboť zvířata pochopila nevyhnutelnou hrozbu selekce a spořádaně v párech nastupují na palubu archy. Smířeně usedají vedle sebe, aniž by vyvstával problém potravního řetězce. Šelma vedle možné potravy, oběti. Vlk uléhá vedle beránka v míru a klidu, i v tom je možné hledat zázrak a Stvořitelovu přítomnost. Na druhé straně se otrhané, šeredné, špinavé a zkažené lidské bytosti vraždí a masakrují do poslední možné chvíle. Celé to působí poměrně černobíle, snad jen Noemova rozervanost dodává několik odstínů šedi. Prosím nezaměňovat s 50 odstíny šedi…

Co mě opět potěšilo a nečekal jsem zásadní změnu, je kresba Niko Henrichona. Je vidět, že prostě umí a jeho výtvarné pojetí je velkým přínosem pro celý komiks. Líbí se mi záběry na detail, jako jsou emoční výrazy postav, které jsou úžasně realistické, a to, že občas ujede nebo odbude pozadí dokáže zamaskovat koloring. Co jsem si v jeho provedení vychutnával, je počínající bitva na konci kresleného příběhu, která se odehrává v dešti, jenž jeden z obrů nazval slzy Stvořitele. Dalo by se říci, že si ilustrátor libuje v epičnosti a závěrečná bouře plná klikatících se blesků přebíjí i pastelové východy nebo západy slunce, které jsou podobně působivé.

Komiksové zpracování je rozděleno celkem do čtyř částí a postupně vyjdou u nakladatele Mladá fronta pod názvem:

Díl 1: Trest za krutost (již vyšlo)
Díl 2: Vše co se plazí po zemi (je předmětem této recenze)
Díl 3: Čtyřicet dní a čtyřicet nocí (brzy vyjde)
Díl 4: Kdo prolije krev.

Druhé pokračování biblického příběhu o Potopě je poněkud méně svižné než díl první, i tak se jedná o nadstandardní dílo. Je to dáno onou roztříštěností na čtyři bezprostředně na sebe navazující části. Mám důvod se domnívat, že po tom, co jsem měl možnost vidět, se bude příběh a vizuální zpracování držet kvalitativně stejně vysoko jako zatím vydané dva díly. Rád bych zapnul nástroj defragmentace a měl z knih jeden ucelený, sourodý svazek. Má přání nejsou ovšem podstatná a nakladatelé se jimi neřídí, i když kdo ví, třeba se jednou dočkáme Kurva velkého Noe. Promiňte, je to biblický příběh a já se rouhám. Nechám si tedy nějaké moudro nakonec, jako pokání.

Bůh ve své všemohoucnosti dobře věděl, že lidé směřují k úplnému sebezničení. Neskrývá se nakonec v příběhu o Potopě světa ponaučení staré jako lidstvo samo? Nedostali jsme již v šerém, netušeném dávnověku poslední  šanci? Nepromrháme ji?