HOBIT: PO ROCE SPRINT ZA DRAKEM POKRAČUJE

Do kina vletěla dvojka Hobita s podtitulem Šmaková dračí poušť jako jeden z neočekávanějších titulů letošního roku. Po nevýrazné jedničce jsem se na dvojku svým způsobem těšil, i když mé obavy se povětšinou naplnily. Celé univerzum je ve zpracování jako jedna velká nádherná podívaná. Ovšem čím jsme v příběhu dále, je zde pár věcí, které mě jakožto fanouška Tolkienovy fantazie zarážejí. Mě samotnému se nabidla možnost vidět film dvakrát, a tudíž jsem měl možnost si, při druhém shlédnutí, všímat nedostatků, které film přinesl.

Je-li první Hobit – Neočekávaná cesta nafouklý 2 hodiny a 49 minut, plný tupého veselení, opilých písní a přetaženého prologu (který vás místy nutí spát), pak Hobití dvojka si v kontrastu svižně a poutavě vykračuje přesně o osm minut méně. Šmaková dračí poušť (dále jen Šmak) přesně dokazuje, že na délce filmu nikdy nezáleží, pokud vyprávěcí motor běží od začátku do konce. Obávám se ovšem, že i když druhý díl přináší více akce, temného příběhu a energie, stále jsme uprostřed trilogie a svou nesčetnou zarputilostí nám servíruje lepší pohled, pouze když film berete jako pouhopouhou epizodu. „Šmak“ se tak stává jakousi moderní berličkou, která má spojovat události z Hobita jako celku a desetiletí starého Pána Prstenů.

Neočekávaná cesta je ve skutečnosti o něčem. Je o úkolu, který se dotýká přátelsví a společenství s Bilbem Pytlíkem (Martin Freeman), hlavním hrdinou, získavající si důvěru od původně pohrdavého, a tvrdohlavého balení třinácti trpaslíků, se kterými putuje za dobrodružstvím (není to úplně zřejmé, ovšem spoustu podobných situací jsme zaživali v „původním“ Pánovi Prstenů). Oproti jedničce je však „Šmak“ prakticky o ničem. Kdyby byl podtitul „Další dobrodružství honby za pokladem, které cosik znamená pouze pro trpaslíky“, možná by to bylo výstižnější, protože evidentně tady jde jen o to, jak vytlačovat tohle masivní universum na povrch. Nic víc.

Takže zatímco „Šmak“ je plynuleší a hybnější (plný neuvěřitelných bitev se skřety, obřími pavouky a podezřivavými sobeckými elfy), ve svě podstatě je vlastně ten prázdnější z obou filmů (troufám si však říci, že moderní publikum moc nepřemýšlí nad důstojností děje a raději si nechá servírovat svižnou plochou akci, odehranou před zeleným plátnem). Ale i prázdnota má občas své kouzlo a o to se tady postarala výprava. Mám za to, že kdyby Petr Jackson natočil tříhodinovou cestu vlakem z Ostravy do Prahy, tak věřím, že by nás bavila, a to i kdyby ji natáhl na filmů pět. Ono vlastně o tomhle celá jeho moderní filmařina je.

Takže, máme Bilba (Martin Freeman), který se právem stal významným členem party. Bilbo Pytlík, „připosraný pecivál“ z jedničky, se promění v drsného a bojeznalého špióna, který se nebojí vytasit zbraň a hned od začátku například pokosit půl tuctu obřích pavouků. Prsten, který nepoctivě získal od chudáka Gluma, mu začíná způsobovat závislost, má v ruce obrovský trumf, díky kterému je otrlejší, a tím pádem ze samotného pana Pytlíka vyrostl takový trochu lulin, i když je pravda, že o tomhlectom to vlastně všechno je.

Vůdce smečky trpaslíků – Thorin Pavéza (Richard Armitage) – pokračuje ve svém hrdém agresivním přístupu a padá za obět šílenství a chamtivosti, která zničila jeho předky. Stává se z něj tak nelítostný a nemilostrdný společník, který význam drahého Arcikamu, nejcenějšího drahokamu jeho lidu, dává nad samotné jednotlivce a zanechává zraněné trpaslíky za sebou, aby se mohl nabažit pokladem, který drží ve spárech drak Šmak. Nicméně chápu, že Pavéza svým jednáním nastíňuje další rozřešení, které se objeví v díle třetím.

Nicméně pokud máte rádi akci a CGI filmy, „Šmak“ se vám bude líbit. Film je výrazně agresivnější než čtyři předchozí, plný silných momentů, neuvěřitelných bitev a zklíčených výrazů. Osobně za nejpovedenější považuji jízdu v sudech po řece, ve kterých naši hrdinové prchají před elfy a skřety. Samotná scéna, ačkoliv byla téměř celá digitální, byla natočena tak bravurně, že jsem se naprosto skvostně bavil. Drak Šmak lákal hlasem Benedicta Cumberbatche, avšak kdybych ho namluvil já, dopadlo by to úplně stejně, jelikož přes míru hlasových filtrů jsem původní hlas vůbec nepoznal. Jeho vizuální stránka však dokázala uchvátit natolik, že jsem filmařům odpustil, že některé drakovy charakteristiky z knížky ve filmu úplně vypustili.

Vždy nespolehlilvý Gandalf, jako mocný kouzelník, opět opustí naší partu a zanechá ji jejímu osudu, aby se mohl jít, na vlastní pěst, za svým vlastním vyšetřováním nebo aby zjistil, že klepy a drby, které slyšel, jsou pravda (což je vlastně Gandalfovo modus operandi v každém filmu – plnit vedlejší questy!). Krom Thorina Pavézy a Bilba je větší část trpaslíčího osazestva podmíněna hrát vedlejší housle. „Oin, Gloin, Dwalin, Bifur, Bofur, Bombur, Dori, Nori, Ori, Fili“ jsou prakticky pouze do počtu. Balin (Ken Scott) si občas střihne repliku, jakožto roli největšího pamětníka trpasličí rasy a Kilimu (Aidam Turner) se subtilně nabídne příběh o koketování s krásnou elficí Tauriel (Evangeline Lilly).  Vše je to pouze jen vypravěcí omáčka, takový teaser na trojku, kde se dozvíme, jak to všechno dopadne. Ano, ti, kdo četli knihu, vědí, ale moc, jakou má v ruce Peter Jackson, je nedirektovaná. Jen on dokáže útlou dvousetstránkovou knížečku převést na tři tříhodinové filmy, a to i na úkor, že si tam spoustu věcí přidává sám (a Tolkien sebou šije v hrobě).

Jestli mám hodnotit zbytek postav, tak musím vytýčit pouze ty největší pitomce. Thranduil (Lee Pace), jakožto král lesní říše, je sobecký xenofóbní zmetek, kterému je úplně buřt, co se stane se zbytkem světa, hlavně, že jeho říše bude fungovat. Jeho syn Legolas (Orlando Bloom) následuje myšlenky svého otce a je ve své podstatě také blbec (samozřejmě si zase střihnul jeden ze svých krkolomných kousků). Nevadilo by ani, že se v původní knize neobjevil, ale co už mi drhlo, že o patnáct let starší Orlando Bloom vypadá starší i než jeho otec a v kontrastu s Pánem Prstenů a s celým universem, kdy elfové žijí staletí, je jeho stáří v prequelu podivné. A to ať mi tvůrci netvrdí, že by Legolas nešel omladit. Určitě se z něj v trojce stane ten osvícený, hodný elf, ze kterého si každá patnáctka před deseti lety ucvrnkla. Když jsem se těšil na Medděda, dostal jsem dvě minuty nudného rozhovoru a fusatého chlapa, který vypadá, že ani neumí pořádně mluvit. A o Bardovi (Luke Evans) radši víc psát nebudu, protože tak nesympatická postava mi za to ani nestojí. Možná až za rok.

Vizuální stránka Hobita je celkově úchvatná, ale rozhodně je evidentní, jak moc CGI svět Středozem je. Ačkoliv je „Šmak“ drsný a nelítostný, tu humanitní stránku zde dodává pouze Tauriel, která jakožto vymyšlená postava, představuje tu nejosvícenější. Zároveň se na Evangeline Lilly příjemně kouká, což, oproti devadesáti procent vousatého osazenstva, je příjemná změna. Hobití propojení s Pánem Prstenů tak nabírá na obrátkách a příští rok se můžeme „těšit“ na finále. Ovšem po skouknutí obou dílů stále musím konstatovat, že i když se Petr Jackson poučil z Pána Prstenů (kde je hromada věcí vypuštěných), nemusel by kopírovat každý odstavec z knihy a mohl by občas něco vypustit. Osobně si myslím, že filmy by bohatě stačily jen dva. Maximálně. Ale buďme rádi, protože jak se v Pánu Prstenů občas nudně chodilo, Hobití filmy jsou zase ve znamení běhání. No za rok uvidíme, jak to celé dopadne.