Nové Pompeje

Cestování časem v praxi. Mladý student Nick Houghton se za prazvláštních okolností stává konzultantem pro energetického giganta, firmu Novus Particles, jenž pomocí nové technologie dokáže přenášet lidi z daleké minulosti do současnosti. Jejich největším tajemstvím – replika antického města Pompeje, obydleného skutečnými původními obyvateli.

Nové Pompeje jsem si zakoupila na základě pozitivních recenzí na internetu, a hlavně doporučení na zadní straně přebalu: „Ideální pro fanoušky Michaela Crichtona a Philipa K. Dicka“. Jsem velký obdivovatel práce Philipa Dicka, a byť je autor knihy geolog, říkala jsem si, že už cestování časem samo o sobě přece musí zaručovat zábavu. Jenže to se tak úplně nenaplnilo.

Daniel Godfrey měl skvělý nápad, tak skvělý, že se v něm v konečném důsledku trochu zamotal. Otevřel v příběhu hned několik desítek dveří, ale polovinu z nich zapomněl zavřít, proto dílo působí nedokončeně. Cestování časem je zde něco, co přijde každému úplně normální, a přeskočíme-li fakt, že by takovéto procesy byly velice přísně hlídány ze strany státu, a ne soukromého sektoru, tak se pořádně ani nedozvíme, jak vlastně ono cestování funguje. Pravidla, které si Godfrey stanoví, mi nějak nesedí do obecných teorií, jsou nepodložené, byť jen hypoteticky. Ano, jako fanoušek Doctora Who a Star Treku, mám nějakou zažitou představu o tom, jak asi fungují časové osy, paralelní vesmíry apod., ale proč lze lidi posílat do budoucnosti jen o 30 let? Které fyzikální zákony tomu brání, aby to bylo jinak? Absence hlubšího logičtějšího vysvětlení mi opravdu schází. Někdy vám autor předloží teorii, a vy se ani nezastavíte nad tím, jestli může fungovat nebo ne (kupříkladu Crichton a jeho jurský park), ale u Godfreyho ty domněnky vážně skřípou.

Čeho si naopak cením, je autorova skoro až pedantská přesnost v popisu Pompejí, a vůbec té doby. Pompeje jsou mé oblíbené téma, nejednou jsem na ně dělala seminární práci, nebo se o nich dozvídala v samostudiu knih a dokumentů. Musím uznat, že spousta dohledatelných faktů v knize je shodných s obecným věděním, a těch pár detailů, které by mohly být pochybné, jsem přešla celkem bez problémů (jak jsem řekla – na rozdíl od teorií cestování časem, tyhle teorie jsem mu sežrala i s navijákem).

Celkově se domnívám, že měl Godfrey výborný nápad, ale měl se více držet jednoduššího děje, nekomplikovat si práci vyvoláváním zbytečných otázek a především – uspěchaný závěr knihy odhaluje informace, ke kterým nevede celých třista stran předtím jediný náznak, takže čtenář přichází o wow efekt, kdy mu všechny střípky začnou zapadat do sebe.

Přesto, že ale nejsem s knihou zcela spokojená, musím uznat, že je čtivá, zajímavá. Dokáže udržet pozornost. Hlavní postavy by mohly být více vykreslené, ale spíš než problematika cestování časem, by mě v tomto případě bavila jen jako obyčejný příběh o historikovi, který se dostane do Pompejí, a musí se poprat s tamními poměry. Godfrey opravdu umí psát, proto věřím, že nepotřebuje žádný „cool“ aspekt, aby jeho knihy měly úspěch.