HOBIT: BITVA PĚTI ARMÁD

Čekání je u konce. Posledn výlet do filmové Středozemě je tady. Rok jsme čekali na vyvrcholení něčeho, co stejně všichni víme, jak to dopadne. Možná jen tentokrát s tím rozdílem, že podtitul “Bitva pěti armád” slibuje něco opravdu velkolepého. Všechno začne bez velkých cirátů tam, kde jsme v druhém díle skončili. Docela jsem byl rád, že jsem si předtím udělal menší opáčko.  Díky tomu jsem hned naskočil mezi události, které se rozjíždí hned v prvních minutách. Ono to taky dává smysl, když Šmakova dračí poušť končila tím, že se na ubohé Jezerní město vzduchem řítí pořádně nasraný drak.

Nespokojenci, mezi které nepatřím, donekonečna omílali ucajdanost prvních dvou dílů. Nevím, jestli za to může opožděné rozhodnutí o rozšíření dvou filmů na trilogii, ale Bitva pěti armád snad lehce trpí problémem opačným. Ono se tam toho najednou semele tolik, že kdyby měl film ještě o nějakou tu hodinku víc, vlastně by se nic špatného nestalo. Najednou jsou na scéně všechny postavy a děje se toho tolik, že často něco nedostane tolik prostoru, kolik by si zasloužilo. Třeba geniálně roztomilý Martin Freeman jako Bilbo.

Tohle vše trošku svádí k tomu, že většina postav je degradována do pouhých přicmrndávačů a když dojde na ty opravdu epické souboje, může snadno dojít k tomu, že je vám nakonec jedno, jak dopadnou. Na druhou stranu dokážou potěšit takové “maličkosti” jako parádní bitka elfí a čarodějnické elity se záporáckou desítkou… A přijde čas i na pořádné emoce.

Z kina jsem odcházel spokojen a dostatečně ukojen vším, co se za těch 144 minut na plátně stalo. Vlastně jediným zklamáním byl tentokrát naprosto nezáživný a sterilní soundtrack. Je to vůbec dílo Howarda Shorea? Kam se poděly všechny ty melodie, které byly ke slyšení v prvních dvou dílech? Když na konci zazní notoricky známé melodie z Pána Prstenů, je to jako pohlazení po duši a jen to podtrhuje, jak nezajímavá hudba ve zbytku filmu byla.

Musím ale bez mučení připustit, že vlastně nevím, jak takový film může působit na někoho, kdo původního Hobita nezná a knihu nečetl. Třeba má takový nezaujatý pozorovatel výhodu. Slyšíme to ze všech stran: “Hobit je útlá knížka pro děti, jak z toho někdo může udělat epickou, skoro osmihodinovou ságu?” Ano, mají pravdu. Toto rozhodnutí rozhodně není něco, co by se Peterovi Jacksonovi mělo závidět. Nakonec se (nebo studio, to je fuk) rozhodl z Hobita udělat prequel k Pánu prstenů, a tu epičnost do něj prostě nějak narvat. Protože kdyby to udělal jinak, fanoušci předchozích filmů by to nepochopili. Dovolím si tvrdit, že většina z nich možná ani neví, že to podle nějaké knížky vůbec je, a i kdyby, pochybuju, že by si  ji šli přečíst. Holt konzum.

Ale jak se s tím má smířit ten pravý středozemský fanoušek? Ten nerd, který se pohádá na fóru kvůli barvě trenek Bilba Pytlíka? Jak se s tímhle má smířit? Považuju se za fanouška. Opravdu skalního, slepě milujícího, kterému se dostane do krku žluč pokaždé, když o Středozemi slyší špatné slovo. Mohlo mi být tak deset nebo jedenáct let, když jsem se čirou náhodou dostal k Silmarillionu a s vypětím všech sil ho louskal a pomalu si tak otevíral cestu k mé životní lásce. Hobit i Pán Prstenů přišel hned potom. A všechny knížky jsem četl víc než desetkrát. Dokážu si z nich vybavit téměř každý detail, chuť a vůni lembasu a nazpaměť umím básničky veselé kopy Tom Bombadila. A kdybych už dnes nebyl starý cyp, šel bych do kina bez bot a s nalepenýma ušima.

A víte co? Mně se to všechno hrozně líbí. Kašlu na to, že je každý díl Hobita natahovaný. Pořád mám pocit, že je to málo (rozhodně doporučuji se podívat na prodloužené edice)! Vychutnávám si každou sekundu strávenou ve filmové Středozemi. Peter Jackson mi totiž nějakým záhadným způsobem vlezl do hlavy a udělal vše téměř tak, jak jsem si to vždy představoval. A dokážu zkousnout těch několik ústupků většinovému publiku. Když se tedy smíříte s tím, že to není Hobit knižní, ale filmový, hrozně se vám uleví. Knížky budou mít vždycky v mém srdci pevné místo, ale nějak mám sílící pocit, že tak, jak byl upraven Hobit do filmu, aby pasoval k Pánu Prstenů, prostě dává smysl a baví mě to. Pán Prstenů je a bude ve všech ohledech lepší, ale že by Hobit měl být kvůli tomu špatný? To ne. Teď už nezbývá jen doufat, že třeba za dalších deset let bude Jackson takový blázen, že se pustí i do Silmarillionu…