POTOPENÁ MĚSTA

Potopená města vyšla v nakladatelství Plus pod křídly Albatros media a.s. v roce 2014. Autorem knihy je americký spisovatel Paolo Bacigalupi, jenž nás opět přivádí do drsného světa románu Prachožrouti. Tentokrát se přesuneme mnohem dál na sever, do kraje Potopených měst v oblasti bývalého Washingtonu. Obě knihy mají společnou postavu poločlověka Toola, která je spojuje. Kniha získala ocenění Akademie science fiction, fantasy a hororu (ASFFH) pro rok 2014 za nejlepší překlad, který provedl  Richard Podaný.

Sci – fi kniha Potopená města těží z velice populárního tématu postapo. Jak už název napoví po klimatické katastrofě stoupla hladina světových oceánů natolik, že zaplavily velkou část pevniny. Podle drobných odkazů a indicií si lze odvodit, že katastrofa měla celoplanetární dopad. Valná většina lidstva si dokázala poradit a vzdorovat ničivému živlu. Čína se pevně semkla. Snad díky své  komunistické minulosti a centrálnímu plánování. Úspěšně stavěla vlnolamy a odvodňovala krajinu. Dokonce tak úspěšně, že vypravila mírové sbory a mise do občanskou válkou zmítaných USA. Američané jim říkali různě, ale ujalo se hanlivě znějící označení mírotvorci. Arogantní národ nepřenesl přes srdce, že by jim Číňané měli pomáhat a radit, jak zavést demokracii (krásná ironie). Jednoho dne Čína vzdala veškerou snahu o zastavení nekonečné občanské války a stáhla se. Pochopila, že nelze pomoci někomu, kdo si nechce pomoci sám. Následkem čehož se drtivá část Severní Ameriky propadla do nepředstavitelného barbarství srovnatelného snad pouze s některou zemí soudobé Afriky. Irák a Libye se vrátila USA jako bumerang.

Genocida mrtvého, původně hrdého národa je na denním pořádku. Již málokdo si pamatuje, jak to vše začalo. Ideály, zásady, patriotství, náboženské teze, lenost, dobro a zlo, blbost? Kdo ví? Realita všedního dne je smrt, bída a špína. Není naděje, není úniku. Města se rozpadají a lidé tomu válečným rabováním vydatně pomáhají podle rčení „když mi chcípla koza, ať chcípne i sousedovi“. Matka příroda si bere zpět prostor, který ji náleží a milostivě ho lidem propůjčila. Polorozpadlá města prorůstají nehostinnou a nepřátelskou džunglí.

V tomto nevlídném světě se stkáváme s hlavními hrdiny, dívkou Mahlií a chlapcem Myšákem. Lidé se díky všudypřítomné válce nedožívají vysokého věku a vojenské frakce zneužívají pro své plány kruté jednotky dětských vojáků. Děcka musí v Potopených městech brzy dospět a zdrsnět, jinak zemřou. Napadá mne příměr k názvu filmu – Tahle země není pro starý. Pak je tu ještě postava jako vystřižená z románu Mary Wollstonecraft Shelleyové Frankenstein, která zapadá do plánů odloženky Mahlie. Je to produkt genetické manipulace. Ztělesnění války, psí ksicht, poločlověk, augment Tool. Na mysl mi přichází další přirovnání – Kráska a zvíře. Nicméně Mahlia je mrzák a Tool je v některých ohledech lidštější, než leckterý zdivočelý člověk. Oba však mají sen, který je spojuje, a tím je touha po svobodě.

Spisovatel  Paolo Bacigalupi (1972) je Američan narozený v Paonii v Coloradu. Je tedy pochopitelné, že se jeho román odehrává v USA a vypráví osudy tamních obyvatel. Osobně jsem již dávno zlámal hůl nad hollywoodským postkatastrofickým bijákem, jenž neustále pustoší, napadá a ničí regiony USA. Je celkem lhostejno, zda jsou agresory sopky, Slunce, zemětřesení, hurikány, potopy, emzáci, Rusáci, či jiní ptáci. Téměř vždy je scénář totožný. Skoro vždy je stejně hloupý a většinou napsaný podle knižní předlohy. I když nutno přiznat, že zabalený v úžasném trikovém kabátku…

…Americký prezident promluví k národu a na jeho výzvu přijde Bruce Willis. Pardon, máme tu rasovou korektnost a na plešaté skinheady se už nikdo nekouká, tak to bude pravděpodobně Will Smith. Bruce je za zenitem. Ovšem to není podstatné. Emzáci dostanou takovou nakládačku, že proklejí vlastní matku za to, že je porodila a sopka raději vyhasne. Zavlaje hvězdnatá vlajka s pruhy a Bůh požehná ústy prezidenta Americe a národu… Brrr, za toto omleté klišé by se nemuseli stydět ani rudí soudruzi. Tento nechutný fenomén, plný amerického nacionalismu lze vypozorovat i na našich obrazovkách. Jednoduše, americká katastrofa obden v každé české domácnosti. Nelze se divit slovům Olivera Stonea (nositele Zlatého glóbusu a Oscara), že Amerika trpí paranoiou.

Možná proto je pro mne větším překvapením, když v záplavě zaoceánské USA propagandy, kýče a braku narazím na dílo, jež je přímo předurčeno k zfilmování. Je čestné, je upřimné a nenadřazuje zemi původu spisovatele. Není zde žádný klaun prezident, nemává se vlajkou a nikdo z hlavních postav již nevěří vlasteneckým frázím, či snad dominanci amerického lidu nad zbytkem světa. Všemocná příroda dala Američanům lekci a Čína poslední šanci. Vše promarnili a utopili se v moři krve nebo se nad nimi zavřela hladina oceánů. Román se velice svižně čte díky barvitému popisu a skvěle vystihuje zrůdnosti války. Psychologie postav a charaktery jsou rozvedeny do hloubky. Možná těch záchran na poslední chvíli by mohlo být méně. Díky tomu se kniha posouvá směrem k béčku.

Děj knihy je drsná temná vize neradostné budoucnosti. Knižní příběh je vystavěn na legendě o potopě světa, která má v lidské minulosti své nesporné místo – jak v kolektivní paměti, tak v nepopiratelných archeologických nálezech zatopených měst. Následkem potopy je boj o holé přežití lidstva. Zároveň vzniká otázka, kdy se vlastně člověk mění v divoké zvíře či – v postavě Toola- zvíře v člověka? Hádankou zůstává, kde jsou mantinely lidství? Co nás vlastně odlišuje od divokých šelem a brání návratu do korun stromů? Odpověď je pro zpohodlnělého člověka 21. století šokující. Matka příroda je nevyzpytatelná a všemocná. Již v minulosti smetla dinosaury ze své tváře, a kdo může tvrdit, že nespláchne i lidstvo. Albert Einstein prohlásil „Třetí světová válka bude atomová. Tu čtvrtou lidstvo povede klacky a kameny.“ Hranice blbosti a zdravého rozumu je příliš tenká, než by mohla vzdorovat věčné lidské pýše. Je celkem jedno, zda to bude atom, nebo potopa. Klacky a kameny jsou naší budoucností.