RE(-TRO-)CENZE ZABÍJENÍ

Jak už jsem se zmiňoval v úvodu článku k Aktivním Kovům je tomu letos již deset let, co zpuchřelou mrtvolu české literatury rozjebal Štěpán Kopřiva s razancí nadrženého pedofila v mateřské školce díky svému románu lakonicky nazvanému Zabíjení. A sotva kniha dopadla na pulty knihkupectví, už měla na kontě dvě významné prvenství. Nejen že to byl debutující román Štěpána Kopřivy, ale také to byla první nekomiksová kniha, kterou nakladatelství Crew pod vedením Jirky Pavlovského vydalo. O Štěpánovi se tady moc rozepisovat nebudu, protože jsem to udělal už v edukativním článku Galerie komiksových tvůrců 1: Štěpán Kopřiva a Jiří Grus.

Pojďme si raději něco říct o tom sympatickém, vzdělaném a médii milovaném pánovi, jenž se jmenuje John Keller, pracoval pro Okruh jako vyhlazovač a právě si odpykává šestnáctý rok na samotce v nejpřísněji střeženém vězení na Saturnu. Samozřejmě že ne pro těch sedmnáct tisíc devět set padesát jedna lidí co zabil pro Okruh, ale pro těch čtyři sta dvanáct, co odkrouhnul ve svém volném čase.

A zatímco si užívá příjemný rekreační pobyt pouze ve společnosti praskliny ve tvaru Alfréda Hitchcocka („Asi čekáte, že vám začnu vyprávět o tom, jak mi odpovídá, jak na mě opravdu mluví, což je způsobené tím, že prasklina v takovémhle tvaru není jen tak obyčejná prasklina, ani náhodou, pane doktore, puklina ve tvaru nosu a podbradku mistra hororu přece NEMŮŽE vzniknout sama od sebe, je to zázračná prasklina, ano, ano, zázračná mluvící prasklina, cuk cuk, slint slint, už je čas na barevný pilulky? – Zabíjení, Štěpán Kopřiva str. 8- ), doprovázený občasným zplynováním a příležitostným focením na obálky takových velkolepých periodik, jako je Domácí kutil, či Co je hušky, to je šušky, vedoucí orgány zase jednou potřebují svého malého, ochočeného šílence v akci. A tak je Johnův prázdninový pobyt přerušen a opět se může vydat na hluboce filozofickou cestu za hledáním smyslu zabíjení.

No dobře, zase až tak moc té filozofie tam nebude („Kámen je kobliha“ -Zabíjení, Štěpán Kopřiva str. 297- ). Maestro Kopřivini nám ale namísto filo/psychologie servíruje něco mnohem lepšího – hutnou, akční a náležitě brutální zábavu, která nejen že nešetří krví, vnitřnostmi a jinými částmi lidského těla, jenž normálně nikdy světlo světa nespatří, ale hlavně je to überdobře napsané. Nejen popis akce, brutalit a sportovních událostí, jako je třeba hod mrtvým fakanem, ale hlavně dialogy. Jsou vtipné, jsou ostré a jsou prostě dokonalé. Ať už John mluví se svou bývalou ženou, či popisuje její dceři co je to zmrd, je to vždycky strašná prdel, která mi roztáhla úsměv líp, jak Lobův hák. A část, ve které se Keller ocitne v harleqince? DO-KO-NA-LOST!

Na jednu stranu je John Keller maniakální, cynický psychopat, který dvakrát řeže a pak si zapálí cigáro, na druhou stranu je tak trochu zoufalý člověk, jehož motivace pro ono bezuzdné vraždění mi přišla docela zajímavá. Je to proto, že… ale ne, hezky si to sami přečtěte.

Kniha poprvé vyšla v roce 2004, pod hlavičkou nakladatelství Crew. Geniální obálku stvořil Jiří Grus (opět viz. Galerie komiksových tvůrců 1: Štěpán Kopřiva a Jiří Grus), překlad tentokrát na triku nikdo nemá, je to česká kniha, a paperbackové vydání je dostatečně odolné. Publikace zaznamenala mezi lačným čtenářstvem docela úspěch a tak došlo roku 2009 k druhému vydání. Je vidět, že Štěpán Kopřiva a John Keller (KK) jsou opravdu silná dvojka. A jestliže jsem Kovům dal sedm ze sedmi a napsal, že to je „opravdu Hustokrutopřísná věc, která tady dlouho nebyla – minimálně deset let.“ tak tohle je těch deset let zpátky.