MOJE STRUČNÁ HERNÍ HISTORIE III

Už jsem vám říkal, že jsem byl chudé dítě, kterému sice nic zásadního nechybělo, ale smutně ostatním závidělo všechny ty Lega, Merkury, sovětské kapesní konzole s chytáním vajíček a v neposlední řadě i počítačů. Přesto mi to nebránilo propadnout hrám, neustále obíhat všechny lépe vybavené kamarády nebo si kupovat herní časopisy (resp. časopis Level), donekonečna si o hrách číst, i když to znamenalo, že si je prakticky nikdy nezahraju. Přece jen jsem nechtěl být mimo, když se ostatní o hrách baví.

Někdy v osmé třídě jsem si za těžce sehnaných pár stovek koupil, v tu dobu na stáncích vietnamských obchodníků populární, televizní hry – jakési pirátské varianty různých televizních videosystémů od Atary, Segy nebo Nintenda. Podle toho, co se zachtělo do často podivně tvarovaných plastových krabic výrobcům strčit. Absolutně největší úspěch měl u mě a mého tehdejšího herního souputníka (stále se ve všech dílech jedná o stejnou osobu) měl fotbal Kunio kun no Nekketsu Soccer League (podle všeho těch verzi bylo víc s různými názvy). Ono slovo fotbal může být celkem zavádějící. Jasně, byl tam míč, hráči a branky, ale jinak se tam povětšinou děly naprosto šílené věci. Dneska bych hru přirovnal k Mario Smash Football.

Na začátku jste si vybrali některý národní tým a poladili soupisku hráčů. Vtip je v tom, že každý hráč disponoval speciálním útokem, který změnil vykopnutý míč ve fireball, v létající kačenku a hromadu ještě podivnějších věcí. Aby toho nebylo málo, i s nastavením parametrů hřiště byla legrace. Mohlo se měnit počasí – od sucha přes vichřici s blesky (ty samozřejmě dokázaly sejmout útočícího hráče a vítr uměl odnést míč někam do pryč) až po bláto, ve kterém se hráči museli brodit. Zmínil jsem to, že celá hra nebyla v angličtině a už vůbec ne v češtině? Ale v japonštině. Prokousávání se nastavením předcházely hodiny náhodných pokusů a omylů. Ale stálo to za to. Kunio kun no Nekketsu Soccer League dodnes považuji za jednu z nejzábavnějších her, kterou jsem kdy hrál. Dělo se tam tolik věcí! Fotbalu sice málo, ale o to to bylo lepší. Hra disponovala i kooperativním multiplayerem, kdy jeden hráč ovládal brankáře a druhý zbytek týmu. Vzpomínám se sladkou nostalgickou slzou v oku.

Samozřejmě v době nástupu prvního Playstationu jsem byl opět s televizními hrami za trapáka. Naštěstí mělo několik kamarádů jak Playstation, tak benevolentní rodiče, kteří tolerovali bandu děcek, co celou noc čumí do malinké obrazovky a vřískají nadšením. Legendární párty probíhaly v legendární strategii Command & Conquer Red Alert. Dva stejšny propojené kabelem, joypad a bitvy trvající od několika málo minut po hodiny. A pak že se strategie na konzolích hrát nedají! Pche. S Playstation 2 přišla na řadu doba 3D akcí v čele s Quake Arénou. Jak ale vyřešit problém hry dvou hráčů na jedné obrazovce a zamezit tak šmírování druhého hráče? Lepenka a lepící páska řeší vše. A když nebyla lepenka, stejně slušně posloužila velkoformátová knížka O Čase. Rozdělila se obrazovka na dvě části a pařba mohla začít. Pohled z okna na právě probíhající rozbřesk působil po celovečerním maratonu přímo magicky.

Ale já měl doma pořád prd. A to už jsem byl v prvním ročníku vysoké školy. Šlo do tuhého. Doma jsem loboval za pořízení nějakého PC. Ke studiu to přece potřebuju, ne? Šlo mi to sice dobře i bez počítače, ale to jsem raději nezmiňoval. Zachránila mě Komerční banka, která začala nabízet studentská konta s magickým kontokorentem. Získal jsem tak nejen svůj první účet a první dluh, ale hlavně konečně finance na své vlastní PC! Noc před návštěvou obchodu jsem nemohl dospat. A pak najednou u mého rozhrkaného stolku stál můj první počítač – Athlon 2500+, giga RAM, Radeon 9200 a patnácti palcový CRT monitor. Můj sen se vyplnil. Jako první hru jsem nainstaloval Mafii a hrál a hrál a hrál…

Sbírka her se plnila závratnou rychlostí zásluhou spolužáka s rychlým internetem a luxusní vypalovačkou. Jo, byl jsem pirát jako blázen. U počítače jsem trávil snad všechen svůj volný čas. A víte, jak to na vysoké škole chodí. Když do ní nepřijdete, vlastně se toho tolik nestane. Teda alespoň do té doby, než po vás tam někdo něco bude chtít. To se pak průsery lepí na sebe jako navlhlé hašlerky. A taky že jo. Dneska už to přiznám. Pořízení PC byl hlavní důvod, proč dodnes nemám ani ten nejubožejší titul. Škoda.

Příštím dílem mé herní zpovědi seriál skončí. Čím jsem starší, tím mám na hraní méně času a o to víc mě to štvalo a štve. Naštěstí je dnes i na tento problém řešení – hry na mobilech a tabletech.