Kniha roku 2016

Už podruhé proběhlo hlasování v anketě Kniha roku 2016 pořádané serverem Sarden, kterého jsme se samozřejmě také rádi zúčastnili. Tato anketa přináší zajímavý výběr těch nejlepších novinek na tuzemském trhu, který vybírá odborná veřejnost. Zároveň je hezkou ukázkou toho, jak to krásně funguje, když spojí své síly recenzenti a publicisté ze všech koutů internetu. Jaké jsou tedy ty nejlepší nové žánrové knihy roku 2016? A co o nich hlasující říkají?

6.–15. místo

Petr Heteša: Infico (Brokilon)
Ann Leckieová: Ve službách spravedlnosti (Albatros Media – Plus)
R. R. Martin, Gardner Dozois (ed.): Darebáci (Argo)
Mariam Petrosjanová: Dům, ve kterém… – Smečka ze čtvrtého pokoje (Fragment,
Alastair Reynolds: Prefekt (Triton)
Kim Stanley Robinson: Roky rýže a soli (Laser-books)
Jindřich Rohlík: Brány Skeldalu: Legenda o Rovenu (Straky na vrbě)
Dan Simmons: Páté srdce (Mystery Press)
Lavie Tidhar: Muž leží a sní (Argo)
Miroslav Žamboch: Zakuti v oceli (Triton)

3.–5. místo

Karolina Francová: Konstantynův efekt (Brokilon)
Stephen King: Bazar zlých snů (Beta-Dobrovský)
Brian McClellan: Prachmistři – Příslib krve (Talpress)

2. místo

Paolo Bacigalupi: Vodní nůž (Argo)

1. místo

R. Carey: Všemi dary obdarovaná (Host)

Níže naleznete výběr z komentářů hlasujících:

TOMÁŠ BANDŽUCH (spisovatel)
Lavie Tidhar: Muž leží a sní (Argo)
Aneb jaké by to bylo, kdyby se známý pán s knírkem (a opravdu nemyslím Chaplina) musel živit coby soukromé očko jako vystřižené z klasické detektivky. To je zkrátka kombinace, které člověk nemůže říct ne.
Kim Stanley Robinson: Roky rýže a soli (Laser-books)
Knížka, která nutí k zamyšlení. A nejen svojí zápletkou, ale i přesahem spojujícím celá staletí.
P. Lovecraft, A. Derleth: Strážci z hlubin času (Volvox Globator)
Přestože to zásadní z Lovecraftovy tvorby tu už vyšlo, ukazuje tenhle sympatický svazek, že i mezi paběrky z mistrovy pozůstalosti se dají najít navýsost zajímavé věci.

WOJTA BĚHOUNEK (trudomyslný čtenář a úplatný recenzent – Pevnost, XB-1)
Brian McClellan: Příslib krve (Talpress)
Dějově je Příslib krve lehce zařaditelný – jenže to, co se zpočátku zdá jako řadová heroic fantasy, se průběžně tvaruje, aby výsledek ohromil prvotřídní epikou. Nejsilnější zbraní Briana McClellana je přitom svět, ve kterém střelný prach bojuje proti tradiční magii. Navíc v kulisách ne nepodobných našemu 17. století, s hrdiny z řad obyčejných lidí a v konfliktu přesahující několik generací. To vše dělá z románu nekonvenční čtení, které strhne nápaditým dobrodružstvím, stejně jako sympatickými zvraty.
Robert R. McCammon: Bitevní hranice Země (Classic)
S elegancí rozeného mučitele jde Robert R. McCammon až na absolutní dřeň utrpení, které následně přenáší do psaného slova v duchu nejděsivějších maleb Hieronyma Bosche. Tentokrát kombinuje apokalyptický horor s klasickou science fiction o zničující invazi, kdy lidé ani tak nebojují proti někomu, jako spíš o holé přežití. A právě ta totální bezvýznamnost v konfliktu dvou mimozemských ras je naprosto dokonalá. Jen škoda ústředního mesiášského motivu, který atmosférický celek přeci jen drobátko hyzdí.
Jiří Pavlovský: Kladivo na démony (Epocha)
Jubilejní desátý díl nejlepší české série má na svědomí její tvůrce Jiří Pavlovský, který nezůstal nic dlužen pověsti svéhlavého vypravěče. Ti, kdo milují Felixe a jeho tým se tak mohou těšit na další křížovou výpravu napříč Prahou i Peklem, při níž nekorektní sarkasmus odrovná kteréhokoliv obřího démona, amatérského kouzelníka či okresní celebritu, jež se jim postaví do cesty. Úderná akce opět nepostrádá ironickou nadsázku ani hororovou atmosféru, které jsou pro Kladivo na čaroděje již typické.

TEREZA DĚDINOVÁ (literární teoretička – FF MU, Brno)
Michal Faber: Kniha zvláštních nových věcí (Kniha Zlín)
Název je opravdu výstižný. To, co by mohlo být dramatickým příběhem zápasu misionáře (z mého hlediska poněkud otravného misionáře) šířícího křesťanství na jiné planetě, je mnohem více příběhem o cizosti, odcizení mezi blízkými a bolestně upřímnou výpovědí o limitech člověka i ve vztahu k milované bytosti. Faber mistrně převrací čtenářova očekávání a dramatické události přesunuje z místa, kde bychom je nejspíš čekali (soužití křesťana s mimozemšťany působí absurdně idylicky, ale i zde má autor připravené překvapení), zpět do zdánlivě bezpečného domácího prostředí. Je to úžasné, byť ne zrovna příjemné čtení.
Ann Leckieová: Ve službách Spravedlnosti (Albatros Media – Plus)
O této knize se hodně mluví a zcela zaslouženě. Číst text, v němž jsou všechny postavy označovány ženským rodem bez ohledu na pohlaví, a jehož hrdinka (hrdina? Kdo ví? Asi málokdo a hlavně na tom vlastně nezáleží) svou existencí zpochybňuje hranici mezi člověkem a ještě ne/ už ne člověkem a individuálním a kolektivním hrdinou, je fascinující a namáhavé. Při čtení jsem si uvědomovala, kolikrát se automaticky pokouším vykreslit ženské nebo mužské postavy a jak různě se na jednu postavu dívám, když si ji (vědomě, nebo podvědomě) spojuji s tím či oním rodem.
Ursula K. Le Guinová: Vyprávění (Gnóm!)
Útlá knížečka, kterou jsem četla velmi pomalu. Nádherný jazyk, živoucí obrazy a postavy, a především samo vyprávění o vyprávění, o jeho důležitosti, o tom, jak si pomocí vyprávění skládáme dohromady svět. Nevyprávíme o světě, ale vyprávíme svět.  

ZUZANA „DALETTH“ HARTMANOVÁ (recenzentka, šéfredaktorka webzinu Dagon)
Karolina Francová: Konstantynův efekt (Brokilon)
Nemilosrdné, propracované a zároveň silně emotivní. I tak by se dala shrnout pecka, kterou si pro nás v minulém roce připravila Karolina Francová. Toužíte-li po něčem dostatečně komplikovaném, plném politických machinací, a aby to zároveň dalo vašim citům pěknou ťafku, pak je volba jasná.
Mariam Petrosjanová: Dům, ve kterém… – Smečka ze čtvrtého pokoje (Fragment)
Velice milé překvapení, které si zaslouží čtenářskou pozornost. Prazvláštní, znepokojivě nesmyslný příběh, který si pro sebe nechává spoustu tajemství, přesto (nebo možná právě proto) dokáže okouzlit svou atmosférou. Skvělý příklad knihy, v níž se vlastně skoro nic nestane, a zároveň se tam v skrytu odehraje celá řada věcí, jen se správně dívat…
Paolo Bacigalupi: Vodní nůž (Argo)
Bacigalupi nezklamal. Opět vytvořil syrové (a surové) dílo s hutnou atmosférou. Na jeho knihách mě baví (a možná taky trochu děsí) fakt, že tu jeho budoucnost není zas tak těžké si představit. Mám ráda jeho postavy, které jsou vesměs všechny svině, když to tak řekneme. Prostě se starají o sebe a jdou klidně i přes mrtvoly, což je něco, na co nejsme v naší zhýčkané civilizaci zas tak zvyklí…

RENATA HEITELOVÁ (šéfredaktorka Dětí noci, recenzentka Sardenu)
R. Carey: Všemi dary obdarovaná (Host)
Jediná kniha z fantastiky, která mě v loňském roce výrazně zaujala. Výborně vykreslená pětice postav, jejich vztahy a emoce, a k tomu skvěle padnoucí závěr.
PETR HETEŠA (spisovatel)
Petr Stančík: Andělí vejce (Druhé město)
Nádherná záležitost. Tohle je český Márquez a jeho Sto roků samoty přenesené do české kotliny. Stančík dokumentuje sice jen 50 roků, ale je úžasný. Pro mě největší lahůdka loňského roku.
Paolo Bacigalupi: Vodní nůž (Argo)
Hezká akční hard SF. Není třeba (jak si někteří myslí) tam hledat filosoficko-ekologická mementa. Jde o čistou (a skvělou) zábavu, o nic jiného.
Ben Aaronovitch: Měsíc nad Soho (Argo)
Hravé, rozkošné, vtipné, místy trochu zmatené, ale namixované s citem pro neotřelý čtenářský zážitek.

BORIS HOKR (publicista)
Vladimír Nabokov: Ada aneb Žár (Paseka, 2015)
Asi málokdo si všiml, že Nabokov napsal čistou alternativní historii. Jen se tam nevedou války nacistů s emzáky, ale souloží zrzečky a medituje nad tím, jak mohla být ruština a ruská kultura krásná, kdyby nepřišlo to, co přišlo. Ale hlavně jsou tam ty zrzečky.
Pokud máte pocit, že jsem se sekl žánrem (nesekl), tak samozřejmě je tu Strach (Argo; originál Ikar, 2014) od Jozefa Kariky, protože to je kurevsky děsivá kniha. Což je prosím terminus technicus.

JOSEF HORKÝ (recenzent)
S radostí vyberu dvojici knih, které se mě v roce 2016 nejvíce dotkly. Respektive jednu knihu a jeden komiks – snad mi to odpustíte, přeci jen stránky i písmenka komiks taky má. Knihou roku pro mě byla pro čtenáře fantasy a sci-fi možná nenápadný, ale naprosto vynikající postmoderní román Lavieho Tidhara Muž leží a sní (Argo). Zmiňovaným komiksem je co do obsahu i formy náramný grafický román Sandman: Předehra (Crew). Neil Gaiman v něm odpovídá na některé otázky ohledně své skvělé série – a jak je jeho zvykem, nové otázky pokládá.

JANA JŮZLOVÁ (spisovatelka, redaktorka)
Ze zahraničních M. R. Carey: Všemi dary obdarovaná (Host). Kniha mě možná nadchla o to víc, že jsem k ní přistupovala s hlubokou nedůvěrou. Ale je to skvěle vymyšlený a dobře napsaný mix tradičních a velmi originálních prvků v hodně atypickém zombie-příběhu. Z domácích bych „mimo soutěž“ (na knize jsem se podílela jako redaktorka, takže se nebude započítávat do hlasování) vypíchla román Dalibora Váchy Nikam (Knižní klub), nemilosrdné postapo zasazené do jižních Čech. Autor jinak píše válečné romány a literaturu faktu, proto tahle kniha snadno může žánrovým čtenářům uniknout, a byla by to velká škoda.

JAKUB D. KOČÍ (spisovatel, výtvarník)
Jack Thorne: Harry Potter a prokleté dítě (Albatros)
Mnoho lidí se mnou nebude souhlasit, že jde o letos nejlepší fantasy knihu a reálně jistě nejde, jenže já toho zas tolik nepřečtu a můj názor tu není od toho, aby s ním zástupy lidí souhlasily. Je to prostě názor. Prokleté dítě je kvalitně udělaný divadelní scénář s krásně napsanými svižnými dialogy, což musím ocenit. Howgh.

KAREL KRAJČA (šéfredaktor Vlčí Boudy)
V roce 2016 se mi podařilo rovnou dvakrát zjistit, že žánr zombie literatury ještě umí překvapit. Prvním titulem je Apokalypsa Z španělského autora Manuela Loureiro, resp. její první díl s podtitulem Začátek konce (Argo). Ta dokazuje, že se nemusíme snažit být stále originální, ale stačí uchopit otřepané téma a klišé a poskládat je zručně tak, aby vznikla čtivá a chytlavá kniha. To se v případě Apokalypsy Z povedlo výborně. Z realistického popisu konce civilizace mě mrazí v zádech ještě dnes. To Mike Carey v knize Všemi dary obdarovaná (Host) na to šel z opačné strany a přinesl pohled na zombie katastrofu z pohledu malé holčičky, která je nejen velmi chytrá, ale také hladová. A nejlepší způsob, jak hlad utišit, je pořádný kus teplého masa… Všemi dary obdarovaná je čtivý příběh, kterému nechybí spád. Akce, napětí i nutné filozofování o smyslu života je přesně v takovém poměru, aby děj nepřestal nudit a předně téměř do konce není vysloveně jasné, jak to celé dopadne. Což taky není samozřejmé. Největší předností knihy je ale ten dětský prvek, kterému se většina žánrových titulů vyhýbá jako čert kříži. Je to právě ta otázka, je-li správné využívat malé děti k výzkumům, která vyznívá v celém románu nejsilněji. Ten kontrast dětské naivity a brutálního násilí. Mike Carey se toho nebál a stvořil dílo, které si své místo v lehce zatuchlém rybníku zombie žánru rozhodně zaslouží. Jednoznačně nejsilněji ale na mě zapůsobil román Dům, ve kterém… a jeho první díl Smečka ze čtvrtého pokoje (Fragment). Arménská spisovatelka Mariam Petrosjanová dvacet let pracovala na knize, která je divná, svá, zvláštní, těžko uchopitelná, možná i nepřístupná. Ale pokud se nenecháte odradit, naskytne se vám neopakovatelný pohled do světa dětské fantazie uzavřené mezi zdi Dětského domova pro postižené děti a mládež, kde je možné prakticky vše. Není to lehké čtení. Není to konzumní text pro chvilku na záchodě. Je to příběh mnoha vrstev o velice smutném místě, kde jeho obyvatelé každý den svým vlastním způsobem bojují s realitou. Den za dnem, bez šance na normální budoucnost. Kde o jejich postavení v hierarchii smečky rozhoduje přezdívka, kterou získali, a jak dokáží zapadnout mezi ostatní. Je to dechberoucí výlet do světa, ve kterém je vše možné a nic není takové, jak by se dalo čekat a čím je čtenář starší, tím těžší je ho pochopit a prohlédnout. Ale pokud se vám to podaří, budete uchvácení. Kouzelné a silné!

VENDULA KREPLOVÁ (recenzentka webzinu Dagon)
Tereza Matoušková: Děti vánice (Epocha)
Kolik znáte vlastních fantasy světů vytvořených českými spisovateli? Zase tolik jich nebude. Podmoří se řadí do této kategorie, a každá návštěva dokáže potěšit. Obzvlášť když je podána formou napínavého a mrazivého příběhu, v němž hrdinové krvácí, nadávají, bojují, milují i umírají… a to vše vrcholně čtivým způsobem!
Philip K. Dick: Dokážeme vás stvořit (Argo)
Dick znovu dokázal svoje vypravěčské mistrovství. Zápletka románu působí na pohled jednoduše, ale zprvu nekomplikovaná situace se postupně zaplétá a hlavní hrdina se dostává do čím dál větších potíží. Závěr pak přesně v Dickově duchu má do šťastného konce daleko, díky čemuž o to silněji utkví v paměti. Jedna z nejlepších knih o lásce, které jsem letos přečetla.
Pavel Fritz: Archa zrůd (Epocha)
Sbírka třinácti sci-fi a hororových povídek, které svým pojetím upomínají na klasiky žánru. Ať už je to mrazivý vesmírný příběh To, co milovalo Arthura Brookse, krásně skeptický Konkurz na Boha nebo černohumorná hříčka Kletba ticha (můj absolutní favorit), Pavel Fritz formát krátké povídky zvládá s přehledem.

JAN KŘEČEK (recenzent – Sarden, Interkom; organizátor ankety Kniha roku Sardenu)
Neal Asher: Blábol a jiné příběhy (Polaris)
O tom, co si tiše říkají žvatlokačové. O vesmíru, který je nebezpečný a zlý, plný zabijáckých potvor  a nejmodernější technikou vyzbrojených lidí (ještě lidí?). A stále ještě to dokáže být lidské. A stále ještě to dokáže fascinovat mimozemskostí. Skvělé povídky.
Michal Přibáň: Všechno je jenom dvakrát (Host)
Co do kompozice nejlépe napsaná česká kniha roku 2016 (dobře, nečetl jsem třeba Haklovu Uminu verzi nebo Hájíčkovu Dešťovou hůl, ale i tak to bude kompozičně i stylisticky patřit k tomu nejlepšímu, co bylo v uplynulém roce napsáno). Příběh, který má k fantastice velmi daleko – jde o vyrovnání s minulostí, se pocitem viny. Ale přesto tam fantastika je a je nesmírně důležitá. A také to říká věc, kterou je nutno neustále opakovat – co se stalo, stalo se a nedá se odestát.
R. R. Martin, Gardner Dozois (ed.): Darebáci (Argo)
Je pravda, že zrovna Martin tam má nejslabší povídku. Ale jinak je to velmi slušný výběr, kde vyčnívají zejména Connie Willisová (napsala ta ženská někdy něco alespoň průměrného? Snad vše od ní je jak z jiného světa!), Scott Lynch nebo Patrick Rothfuss.

ANTONÍN K. K. KUDLÁČ (literární historik, Univerzita Pardubice)
Stephen King: Bazar zlých snů (Beta-Dobrovský)
Kingův nejnovější povídkový soubor odráží reálný věk autora, který vždy tak rád psal dětské hrdiny. Teď zdůrazňuje smrt, umírání a strach z něj – vždyť horor je stejně víceméně právě o tom. Těžko vybrat jednu výraznější povídku, je to vlastně jednolitý proud hrůzy ze zániku, a když už někde textem probleskne humor, tak hodně hořký.
Přemysl Krejčík: Kybersex (Epocha)
A ještě jednou povídková sbírka, tentokrát od mladého autora. Na rozdíl od většiny povídek české fantastiky tady není žánr cílem, ale prostředkem k vyprávění o takových věcech, jako je proměna člověka ve zvíře nebo radosti a strasti posmrtného života. Příběhy jsou to netrapně vtipné, chytré, ale zároveň srozumitelné, a dlouhé tak akorát. Tohle u nás umí málokdo.

LUCIE LUKAČOVIČOVÁ (spisovatelka)
Jan Kotouč: Nad českými zeměmi slunce nezapadá (Brokilon) – ač nejsem fanoušek military, tak tahle kniha dokázala udržet mou pozornost.
Jaymee Goh, Joyce Chng: Krocení sopek (Gorgona Books) – skvělá sbírka steampunkově laděných povídek od asijských autorů, ohňostroj nápadů a různých pojetí.

VERONIKA MAHDALOVÁ (recenzentka – Sarden)
August Cole, P. W. Singer:Třetí světová válka
Naprosto fascinující a děsivá vize války, která se nemusí udát tak daleko v budoucnosti, jak bychom si mohli myslet.
František Kotleta: SPAD
Nevěřila jsem, že mě ještě může Kotleta překvapit. Překvapil. Donutil mě po dlouhé době u jeho knihy slintat blahem. Bravurní příběh se všemi kotletovinami, které od něj čekáte.

LEONARD MEDEK (spisovatel)
Lituju, jsem i letos mimo: chtěl jsem navrhnout to, co na mne loni z četby nejvíc zapůsobilo (byla to Golema a džin v New Yorku od Helene Weckerové, Beta-Dobrovský, 2014), a pak jsem zjistil, že je ta kniha už předpředloňská.

FRANTIŠEK MEJSTŘÍK (redaktor Vlčí Boudy)
Stephen King: Bazar zlých snů (Beta-Dobrovský)
Sbírka povídek Bazar zlých snů přinesla těžkotonážní nálož rovných dvaceti povídek, které mají převážně svou premiéru v knižní podobě, a to je pro fanoušky mistra Kinga vždy důvod k velké oslavě. Co přímo zbožňuji na díle Stephena Kinga, jsou jeho knižní úvody, či předmluvy k povídkám a epilogy. To fakt žeru. Nejsem čtenář, který se spokojí „pouze“ s hodnotným obsahem, ale rád pátrám po tvůrcově záblesku inspirace. Po tom zázračném vnuknutí a patologické potřebě dát své intimní myšlenky na papír. Nutno podotknout, že King v tomto ohledu bohatě ukájí mou zvědavost a jsem tomu nesmírně rád. Dá se říct, že mi spisovatel prodává kompletní know-how a je celkem lhostejno, zda se jeho preambule zakládá na pravdě, nebo ne. Jsem velký kluk a vím, že se spisovatel živí prodejem snů, přesněji řečeno nočních můr.
Boualem Sansal: 2084 – Konec světa (Argo)
Francouzsky píšící Alžířan Boualem Sansal upozorňuje čtenáře, před začátkem četby, že vše je smyšlené a jedná se o dílo čiré představivosti ze vzdálené budoucnosti vzdáleného světa, který se v ničem nepodobá tomu našemu. Svým vlastním způsobem má pravdu. Vzhledem k tomu, že autor je obyvatelem Alžírska, kde je státním náboženstvím islám a jeho knihy jsou tam dokonce zakázány, lze pochopit ono úvodní varování před hledáním analogií. Člověk pocházející z jiného kulturního prostředí ovšem nemůže popřít, že islám je v knize 2084 – Konec světa všudypřítomný. Kniha 2084 – Konec světa cílí na velice aktuální společenské téma a naznačuje mrazivé tušení budoucnosti, jež pro naši evropskou kulturu představuje sebevražedná korektnost, novodobý newspeak a politická impotence našich vladařů, neboť Alláh není demokrat. Potvrzením, že se nejedná o plané strachy, je jmenování Saudské Arábie v roce 2015 do čela Rady OSN pro lidská práva. Té Saudské Arábie, která lidská práva paradoxně nejvíce porušuje. Smrt je život, Lež je pravda a Logika je absurdita. Takový je Abistán, pravé šílenství.

MAREK MIKA (recenzent – Sarden)
Dmitry Glukhovsky: Metro 2035 (Knižní klub)
Napínavé a strhující zakončení trilogie, protkané zákulisními machinacemi a jemně narážející na aktuální politickou situaci v Rusku. Velice povedený a dospělý konec, na němž je vidět osobnostní vývoj autora.

FRANTIŠEK NOVOTNÝ (spisovatel)
Nedělám si žádnou naději, že kniha kterou jsem vybral, dostane kromě mého ještě další hlas. Jmenuje se Puzzle a je to třetí díl plánované tetralogie se souhrnným názvem Kde lišky dávají dobrou noc. Její předchozí díly Altschulova metoda a Piano live vyšly v letech 2014 a 2015. Jako autor je uveden jakýsi Chaim Cigan, ale rychle vyšlo najevo, že se pod tímto pseudonymem skrývá vrchní zemský rabín Karol Sidon, v 60. letech známý publicista a autor. Knihy jsou ohromující, děj vede hrdiny do množství paralelních světů, v nichž se návštěvníci navzájem kopírují a také světy se neustále množí. To vede k prodlužování času, takže židé se Mesiáše ve lhůtě 6000 let, jak předpovídá Talmud, nedočkají. Tato skutečnost je pak motorem, který žene hrdiny, aby cestování do paralelních světů znemožnili a Mesiáš to stihl. Nebyl by to Karol Sidon, kdyby se knížka nevyznačovala jemně ironickým židovským humorem, a kromě toho, že to je skvělá sci-fi, podle mého soudu nejvýznamnější dílo tohoto žánru v posledním desetiletí, nebyla i úžasným oknem do barvitého židovského společenství.

JIŘÍ PAVLOVSKÝ (spisovatel, nakladatel)
Jack Vance: trilogie Lyonesse (v češtině vyšel pouze první díl, a to v Laseru r. 1995, originální trilogie pochází z let 1983–89, dohromady vyšlo v originále r. 2010 v nakl. Gollancz Black Books) Tuhle knížku jsem začal číst snad před deseti lety a asi po sto padesáti stránkách ji otráveně odhodil. A to byla chyba. Po těch sto padesáti stránkách se totiž oběsí hlavní hrdinka a příběh se pořádně rozjede. Je to série plná pohádkového patosu a překážek na cestě – ovšem pojednaná s ironickým nadhledem, cynickým přístupem k postavám, bez mantinelů, které mají moderní fantasy a se skvělými dialogy a popisy. „Zmrzačený bývalý voják jménem Manting sloužil už deset let městu coby popravčí. Odvedl svou práci dostatečně efektivně a zhasl život Dlouhého Liama patřičně definitivně… byť stylem, postrádajícím tu jistou dávku překvapení a oduševnělosti, která odděluje práci špičkových katů od jejich průměrných kolegů.“
Brandon Sanderson: Cesta králů (Talpress 2012)
Sanderson je sice asi grafoman, ale je to čtivý grafoman. Zvládá postavy, zvraty, má nápady, hrdinové i padouši mají k svému jednání motivy a jeho fantasy systémy jsou dokonale propracované. První knihy Archivu Bouřné záře šlapou skvěle. Jediné, co děsí, je skutečnost, že má tahle řada mít mít deset supertlustých knih. Ach jo.
Jan Hlávka: Kladivo na čaroděje: Bůh strachu (Epocha)
Tady uznávám, že jsem trochu zaujatý, protože tohle je moje série. Takže mě obzvlášt potěší, když se něco povede. A je fakt, že v Kladivu se daří hodně, zatím jsme se snad nesekli a každý autor přišel s něčím novým a zajímavým. A Hlávka nastavil laťku hodně vysoko. Překonat jedenáctku bude fuška.

JAN PECHANEC (ex-šéfredaktor Sardenu)
Literárně je pro mě knihou roku 2016 Páté srdce od Dana Simmonse (Mystery Press). Je to zábavné, brilantně přeložené, napínavé a člověk si rozšíří vědomosti o literární postavě SH. A navíc si užívám autorovu hru se čtenářem

ZDENĚK RAMPAS (prezident ČS fandomu, šéfredaktor – Interkom)
Proletěl jsem všech 666 letos vydaných titulů a zaujaly mě:
Vilma Kadlečková: Mycelium 5 – Hlasy a hvězdy (Argo)
Karolina Francová: Konstantynův efekt (Brokilon)
Kim Stanley Robinson: Roky rýže a soli (Laser-books)

PETR SCHINK (pisálek)
Za jednoznačně největší zásek považuji trilogii Prachmistři Briana McClellana (Talpress, v roce 2016 vyšly v češtině všechny tři díly, první se jmenuje Příslib krve). I přes pomalejší rozjezd a trnitou cestu k hlavním hrdinům, kteří rozhodně nejsou jednoznační klaďasové ani záporáci, se příběh ve druhém díle rozjel tempem odbržděného Pendolina, aby ve trojce explodoval s brizancí soudku střelného prachu. Možná s trochu menšími efekty, než byste čekali, přesto však velmi uspokojivě. Musím také ocenit nakladatelskou práci Talpressu, který zvládl celou sérii vydat v jediném roce… i když s hnusně pogumovanou obálkou, která trpí lámavostí hřbetu. Ale to už je hnidopišství. Druhá v pořadí je zase fantasy a sice Císařovy čepele Briana Staveleyho (Fantom Print). Velice dobře odvedený fantasy standard se sympatickými a rozmanitými hrdiny, ke kterým se budete rádi vracet i v chystaných dalších dílech. Jen ta obálka… teď mě Marchlík zabije.

MARTIN STRUČOVSKÝ (recenzent, šéfredaktor – Sarden)
Stephen King: Bazar zlých snů (Beta-Dobrovský)
V posledních letech se každý rok těším na nového Kinga, který stále předvádí, že patří mezi světovou literární špičku. Minulý rok ukázal, že stále umí napsat i výtečné povídky. Kvalita Bazaru zlých snů je rozhodně vyrovnaná a navíc v ní King ukazuje, že i on je jen člověk, kterému není cizí možná, nejpřirozenější lidský strach. A to je strach ze smrti. Právě strach ze smrti a bolesti se táhne celou povídkovou sbírkou jako ústřední téma.
Dan Simmons: Páté srdce (Mystery Press)
Dan Simmons zažil minulý rok velkolepý návrat na český trh. Páté srdce vyšlo v kvalitním překladu a fajnové grafické úpravě. Ostatně jak se sluší na jednoho z nejlepších z nejlepších světových prozaiků. Simmons tentokrát předvádí svůj pohled na Sherlocka Holmese a ve výsledku servíruje povedený žánrový mix, který rozhodně nenechá nikoho chladným.
Jindřich Rohlík: Brány Skeldalu: Legenda o Rovenu (Straky na vrbě)
Počátek nové fantasy ságy. Je to cynické, proklatě dobře se to čte. A hlavně je to teprve začátek.

ALEŠ „JEREMIÁŠ“ ŠUMPÍK (recenzent webzinu Dagon)
Vladimír Šlechta: Kukaččí mláďata (Brokilon)
Poslednímu románu z populárního světa Krvavého pohraničí trošku přebývaly postavy a zběsilé tempo závěrečných kapitol mu také nešlo k duhu. Jinak se ale jedná o skvělou knihu, která je povinností pro všechny fanoušky Šlechtovy tvorby. Ti, kdo s autorem ještě neměli tu čest, mají zase o důvod víc, proč jeho tvorbu konečně rozečíst. Kukaččí mláďata si vaši pozornost a přízeň bezpochyby udrží až do poslední stránky.
Markus Heitz: Triumf trpaslíků (Fantom Print)
Populárnímu německému spisovateli už se omrzel půltucet dalších rozpracovaných projektů a vrátil se na skok k hrdinným obráncům Skryté země. Nový příběh o trpaslících se naneštěstí nese ve znamení nastavované kaše a zanáší do série nelibý závan stereotypu. Řemeslná zdatnost autora ale nenechává Triumf klesnout do stojatých vod průměru a krmí čtenáře drobty humoru, sentimentu a inovativní práce s profláklými motivy. Nudit se proto rozhodně nebudete.
Anthony Ryan: Královna ohně (Host)
Úvodní kniha trilogie Stín krkavce, překvapivá a čtivě napsaná Píseň krve, nastavila laťku velmi vysoko. Druhý díl už očekáváním nedostál a nejinak se vedlo i závěrečnému svazku, jakkoli přinesl čtenářsky atraktivní velkou válku, vyprávěnou z úhlů pohledu hned několika postav. Přesto uzavírá příběh série důstojně a Ryan krom toho rozhodně nezapomněl, jak se vypráví zajímavě, zábavně a vůbec čtivě.

JAN ŽLEBEK (recenzent – Sarden, XB-1)
Paolo Bacigalupi: Vodní nůž (Argo)
Mistr katastrofických vizí a ekologické agitace rozehrává několik propletených příběhů, které nemohou dopadnout dobře. To vše na pozadí umírající Ameriky. Kniha, která přinutí přemýšlet, nakolik jsou obyčejné věci – jako je voda – obyčejné.
Alastair Reynolds: Prefekt (Triton)
Svižná kombinace sci-fi a detektivky byla pro mne osobně prvním krokem do Reynoldsova promyšleného univerza. A rozhodně doufám, že nikoliv posledním.