Volání netvora

Dříve nebo později se lidé smíří s čímkoliv. Většinou je ta cesta ke smíření pěkně těžká. Nejhorší jsou ztráty. Každá ztráta dokáže potrápit. Ale nejtěžší je to, když ztrácíte nebo ztratíte někoho opravdu blízkého. Paní Kübler-Rossová přišla na to, že člověk si prochází pěti fázemi smutku, na jejímž konči je smíření. Praxe ukázala, že to tak mnohdy opravdu je. Často se ale stane, že někde na té cestě zakopne a začne dělat opravdu divné věci. Chce to sílu a trochu duševního zdraví. Naštěstí čím jsme starší, tím se to zdá lehčí. I ty špatné zkušenosti se většinou hodí.

Co ale malé dítě? Ta naivní bytost věřící na pohádky a šťastné konce? Jak to se může smířit s krutou realitou života, s tím, že každý dříve nebo později umře? Jak se může obyčejný školák vyrovnat s tím, že jeho maminka umírá? Přesně v takové situaci je třináctiletý Conor v knize (a aktuálně také filmu) Volání netvora.

Toho začne pravidelně chvíli po půlnoci navštěvovat Netvor – chodící a mluvící strom, který jinak celý jeho život rostl poklidně za domem. Ze začátku se tváři jako docela obyčejná noční můra, ale brzy je jasné, že jeho návštěvy mají mnohem větší význam. A o významech to také celé je. Dalo by se říct, že nic v knížce se neděje jen tak. Netvor Conorovi vypráví příběhy a snaží se jej donutit pochopit své vlastní nitro, ale jak to u třináctiletých bývá, jeho snaha je dlouho marná a chudáka malého spíš trápí a rozčiluje.

Toho trápení a rozčilování je kniha plná. Conor rozhodně nezažívá nejlepší chvíle svého života. Spíš přesně naopak. Kromě nočních běsů s tajemným bratránkem známějšího Stromovouse, bojuje s šikanou ve škole, špatným vztahem s babičkou nebo odcizeným otcem a nebýt toho faktu, že mu maminka před očima umírá na rakovinu, to nejhorší ze všeho je to, že ho okolí považuje za chudáčka a zacházejí s ním v rukavičkách. Je to jen deprese z toho, že s tím nemůže nic udělat, třebaže by hrozně chtěl a to jediné, na co může spoléhat, je maličká naděje, že to třeba nakonec přece jen dopadne dobře…

Volání netvora je opravdu temný, psychologický příběh plný smutku a tíže s fantastickými prvky. Velké plus je nádherné zpracování a kouzelné ilustrace. Osobně bych ale hodně zvažoval zařazení do kategorie “Pro děti a mládež”, protože mám pořád pocit, že bychom měli děti přesně před takovými situacemi a tématy spíš chránit.

Ale možná to je naivní představa a někdy neuškodí ukázat, že v životě často moc dobrých konců není. Přesto je to silný, a troufl bych si tvrdit, i poučný příběh. Tu zásadní pravdu, která z knihy vyplývá, a ke které je Conor nakonec dotlačen, by si měl určitě uvědomit každý…