Útesy

Manželé Jana a Matyáš Suchařovi jsou na vysněné cestě do Egypta, kde se mají plavit po Nilu a obdivovat starověké památky lemující jeho břehy. Pár nastoupí v Praze do letadla, které se pomalu chystá rolovat k letu do Káhiry, když Janu přepadne důvěrně známý pocit nevolnosti. Jana zažila již dříve obdobné stavy úzkosti a vždy to bylo znamením neblahých událostí, pročež donutí svého manžela na poslední chvilku opustit let, který jim měl splnit životní sen.

Chápající Maty svou ženu respektuje, uklidňuje, naslouchá jí, je jí životní oporou a vrbou. Vždy má po ruce kapesníček pro její slzu a vlastně patří k ohroženému, či neexistujícímu druhu mužů. Pan dokonalý následně, ještě takřka v odletové hale napraví vzniklou situaci, a po pár vodkách, promění Janinu předtuchu v okamžitý odlet do Londýna…

Moc se neptala, jen: „Kufry?“ Odpovědí bylo: „V pohodě, dojdou za náma.“ „Letenky?“ „Přebukováno.“ No tak co.

V Londýně se dvojice snaží zapomenout na událost, která je tam vrtochem náhody zavála a volný čas věnují prohlídce města, nebo se labužnicky oddávají pozemským materiálním, či jiným tělesným slastem. Při jedné z toulek Londýnem tak narazí na Britské muzeum, kde se nachází mimo jiné i Egyptská expozice, jež je jedna z největších a nejvzácnějších, a to si Jana rozhodně nemůže nechat ujít.

Sudba

Během prohlídky překvapí Janu další nenadálá indispozice a přímo v muzeu ztratí vědomí. Svědkem jejího kolapsu se stane pracovník muzea a odborník na starověké památky se zaměřením na Egypt, Paul Carpenter, který přispěchá ženě na pomoc. Řízením vyšší ruky osudu je Paul původem Čechoslovák a voilà, také ezoterik a brilantní léčitel s holistickým přístupem. Následná náklonnost je, jak jinak, oboustranná. Slovo dá slovo a Paul se pustí s nadšenou Janou do hlubinné psychoterapie.

Tísnivou atmosféru později prohloubí ne/čekaná zpráva z Egypta, ve které se mluví o explozi na výletní lodi FARAO, jež mířila z Karnaku do Abú Simbelu a jíž skoro nikdo nepřežil. Shodou okolností se jedná právě o loď, na které se měli plavit manželé Suchařovi. Navzdory všemu pokračuje Paul v léčbě Janiny nemocné duše a zjišťuje, že se Janě míchá blízká minulost s hodně vzdálenou minulostí. Historií, která vede do starověkého domova faraonů.

Zrádné Útesy

Fascinace Egyptem je mi stejně vlastní, jako je posedlostí vyfabulované hrdince knihy. Taktéž nemohu projít kolem knihy, časopisu nebo televizní obrazovky, kde je vyobrazen egyptský motiv, abych se v němém úžasu nezastavil a nezíral. Ve skutečnosti je právě toto mé okouzlení důvodem, proč mi v rukou skončila slibně vypadající kniha Útesy, která má na obálce pyramidu a dvě poloviny, duálně rozdělené tváře ženy. Neodolal jsem, no a jak už to tak bývá, obrázek a text jsou dva naprosto odlišné elementy.

Hned na prvních listech jsem nechápavě kroutil hlavou nad logikou hysterické ženy, která vystoupí z letadla, aby vzápětí nasedla do dalšího a klidně odletěla. Tento skutek mi evokuje, když to opravdu hodně přeženu, oběť znásilnění, která se po aktu nechá natěšeně přemluvit k přídavku.

Vyprávění pokračuje v Londýně a zhruba někam do poloviny svazku připomíná, spíše něco mezi ezoterikou či příručkou alternativní medicíny, která je pro atraktivnější čtení oživena, jakousi dějovou vsuvkou nevalné kvality. Vypravování se začne lámat a dávat jakžtakž smysl až teprve od druhé půle, což neznamená, že by se zbavilo jalovosti a vyumělkovanosti.

Já, hnidopich

Jak už jsem naťukl, kniha Útesy je prazvláštním žánrovým slepencem, lépe řečeno kočkopsem, který se tváří vrcholně inteligentně, ale za touto rádoby uměleckou fasádou se bohužel ukrývá jedna velká tvůrčí křeč. Autorka Jaroslava Černá (*1959) si pro svou knihu vybrala téma putování časem, ač astrální, a mezigenerační kolizi v dnešní době, a troufnu si dále tvrdit, že tvrdě naráží na brány vypravěčského nadání a časového kontinua.

Na straně 13 popisuje autorka ironicky veřejné záchodky – „Vždycky je dole nebo nahoře otvor, kterým uniknou i ty nejintimnější zvuky, takže přesně víte, co dělá kolegyně v nouzi o tři budky dál. Nádherné pozůstatky nedávné doby socialismu.“ Absolutně nechápu a nepobírám, proč paní autorka tahá do textu socialismus, téměř po třiceti letech od kabátové frašky, v souvislosti s WC? Viděl jsem v životě už mnoho veřejných záchodků, původních z oné éry, moderních tuzemských, a i v zemích, kde socialismus NIKDY, opakuji NIKDY nebyl! Mohu potvrdit na svou čest, že i v tom vytouženém Egyptě jsou intimní místnůstky postaveny podle stejného mustru, jako u nás. Jsou většinou špinavé, zanedbané a vždycky tam na vás vybafne nějaký hadrník s nehorázným požadavkem na bakšiš, kterého máte chuť, po pěti hodinách strávených v letadle, nakopnout do pozadí. Osobně tvrdím, že kultura národa se pozná podle stavu jeho WC, ale vinit socialismus z jednotné, celosvětově rozšířené konstrukce otevřených toalet, považuji za těžkou formu obsese.

Až na stranu 121 jsem se domníval, že se příběh odehrává v aktuální současnosti. Letopočet se mi ustálil ale někde v roce 1999. Paul – „Ty knížky jsou všechny v angličtině, ale předpokládám, že deset let po revoluci vycházejí i u vás v češtině.“ Pak se děj posune ještě o cirka deset let. Tak vážně nevím? Je to dosti nepřehledné a matoucí.

Ale pokračujme: doposud jsem se babral v nepříliš vzdálené minulosti, která mi moc nesedí, ale teď to teprve přijde. Spisovatelka nechává putovat Janu Suchařovou v transech do starověkého Egypta, a to do konkrétní epochy a místa. Zde plete, pokud se přidržím oficiálního datování, dynastie údajných stavitelů pyramid ze Staré říše a dynastie Nové říše, nám časově mnohem bližší, které pohřbívaly panovníky v Údolí králů či královen.

Na straně 151 ukazuje kněžka lodníkovi váček s mincemi a ten správně pochopí, že budou jeho, když… Pokud se nepletu, tak ekonomika starověkého Egypta stála na výměnném obchodu. Nebo mi něco uniklo?

Strana 153 tvrdí přibližně to, že pyramidy přesně kopírují pás souhvězdí Orionu. Ale ouvej, jedna pyramida (nikoliv hvězda) nám chybí. Tak ji tedy postavíme! Je mi známo, že existuje něco jako precese zemské osy. Postavení hvězd a tudíž souhvězdí na obloze se pro pozemského pozorovatele časem pozměňuje (mění tvar). Jednoduše řečeno, když budeme trvat na onom přesném uspořádání pyramid (jak nahoře, tak dole), tak nám do rovnice nebude pasovat v současnosti uznávané datování stavby oněch velkolepých divů světa.

A ponaučení na závěr? Ne všechno, co se schovává za líbivé obrázky pyramid s příslibem mystiky, musí mít nutně váhu, smysl a hloubku. Ne vše je Wilbur Smith. Po pravdě, četl jsem už lépe podávané průvodce světem duševna, bez té nemastné a neslané omáčky kolem. Nakonec bych z tohoto mého průšvihu rád kavalírsky vycouval nějakým obligátním shrnutím v tom smyslu, že román je určený primárně pro ženy a já tomu proboha nerozumím. Ale to by mi asi genderové fanatičky vyškrábaly oči.

Knihu Útesy vydalo nakladatelství CPress ve společnosti Albatros Media a. s. v roce 2017.