Slyším tě všude

Jaké by to asi bylo, kdybychom uměli číst myšlenky druhých lidí a mohli být spříznění se svou drahou polovičkou? Partneři by o sobě věděli první poslední, nejspíše by vymizela nevěra, vše by bylo naprosto dokonalé. A touto myšlenkou, se všemi svými aspekty, se zabývá autorka románu Slyším tě všude, Connie Willis.

Nacházíme se v blízké budoucnosti. Hlavní hrdince Briddey je navrženo svým přítelem Trentem, aby podstoupila operaci zvanou EED – neboli jedno hrábnutí v mozku = cítění emocí a sdílení myšlenek dvou lidí na mnohem vyšší úrovni než normálně. V podstatě uměle vytvořená empatie a telepatie, pokud bychom chtěli použít termíny. Briddey je samozřejmě radostí bez sebe, bere to pomalu jako žádost o ruku. Avšak rodina hlavní aktérky příběhu a ajťák Commspanu, Schwarz, jsou proti tomuto zákroku silně proti. Bezvýsledně. Operace proběhne, ale výsledek se nedostavil takový, jaký byl původně zamýšlen, takže se začíná rozbíhat kolotoč nečekaných událostí … Co s tím?

Connie Willis (*1945) se narodila v Americe a má za sebou velkou hromadu děl, která stojí za zmínku. Mohu vypíchnout např. Lincolnovy sny z roku 1987, což byla její prvotina. Dále Hugem oceněný román Kniha posledního dne (2012), který vyšel i v češtině, I když půjdu roklí šeré smrti, … o psu nemluvě a soubor povídek Vnitřní záležitosti. Jedna z nejpopulárnějších sci-fi autorek se ve svých knihách zabývá především psychickým spojením s minulostí, cestováním časem do minulosti, zkoumáním života po životě a samozřejmě také propojením dvou osob v rámci myšlení. Samá zajímavá témata. Connie Willisová dříve pracovala jako učitelka, nyní je spisovatelkou, dokonce vícekrát oceněnou – a to cenou Nebula (tou byla oceněna 7x), Hugem (11x) a titulem velmistryně SFWA (Organizace amerických spisovatelů sci-fi a fantasy). Byla také uvedena v Síni slávy v žánru sci-fi.

Tvorba této spisovatelky se dá zařadit k autorům jako je Robert A. Heinlein, Isaac Asimov nebo i Ray Bradbury. Avšak nesmíme opomenout fakt, že C. Willisová se zaměřuje spíše na jednodušší a svižnější vyprávění a na mladší čtenáře.

Slyším tě všude nabízí velice zajímavý námět, nad kterým se nejeden z nás určitě zamyslel, protože je to něco, co neumíme, co nám není přirozené, pokud nejsme hypersenzitivní a empatičtí jedinci anebo jsme nezažili opravdu silnou spřízněnost s druhým člověkem. Tenhle příběh pohlíží na tuto věc detailně a dokáže tím pádem s námi zamávat jak s pirátskou vlajkou ve fičáku. Což o to, to se dá, ale zkuste se vžít do role trochu naivní a zamilované mladé ženy, která až dosud o telepatii a empatii slyšela jako o “cizích termitech”. Její pooperační reakce byla velice úměrná tomu, jak by reagoval i Pepa z horní dolní.

Do role Briddey jsem se opravdu vžila, musím uznat fakt, že Connie Willisová umí, dle mého názoru, velice dobře vykreslit emoce, až jsem měla sto chutí vplout do knihy a hlavní hrdinku obejmout a utěšit, pochválit její odvahu ve chvíli, kdy čelila tisícům, možná i statisícům hlasů v jednu chvíli, nebo občas i proplesknout za prazvláštní reakce a následné, ještě prazvláštnější, činy. No, nezbývalo mi, než předvést velký facepalm a ptát se: “Co to, do pekel horoucích, děláš??!” Briddey jsem však chápala i ve chvílích, kdy zjišťovala, jak falešní a prolhaní dokážou lidé být, jakmile slyšela, co si kdo myslí. Tady si dovolím použít větu jedné postavy ze seriálu podle knih Terryho Goodkinda, Legend of the Seeker (Meč pravdy): “Zelená tráva, kameny … Ty pak jeden ten kámen zvedneš a vidíš ty brouky a červy …” A to pak je člověku zle.

Bohužel, větší část knihy byla o pouhém smskování a rušení schůzek, ale v místech, kde už mi to začalo sakra vadit, autorka utnula a nasadila akci. A za to jsem byla velice ráda. Posledních cca 150-200 stran se to fakt rozjíždělo v divoké sinusoidě a já knihu neodložila. V celé délce příběhu si Connie Willisová dává načas, čtenáři servíruje sousta pomalu, chodí kolem horké kaše a nakonec vám do ní nasype chilli a je jen na vás, jak se s tím poperete. Je možné, že na začátku a v první čtvrtině (až půlce) vám to bude připadat jako sci-fi Sex ve městě, což, jak už jsem zjistila z recenzí a komentářů, vedlo v mnoha případech k odložení knihy, ale je dobré tomu dát aspoň menší šanci. Ona to autorka určitě dělá schválně, nebojte. Odměnou vám pak bude docela povedená (dívčí) scifárna, po které si dvakrát rozmyslíte, jestli raději nezvolit místo EED, EET.

Mimochodem, Briddeyina irská rodina, sestávající jen z žen, je velice zajímavá – majetnická a chorobně paranoidní maminka Mary Clare s pubertální dcerou, která si musí žít jak v kleci, ezotericky zaměřená tetička Oona, stojící si za svými dogmaty a za každou cenu láskuhledající Kathleen, která má každý druhý den jiného muže – to samo o sobě zavání pokračováním Zoufalých manželek. A celá tahle rodina má za úkol naší hlavní hrdinku v průběhu příběhu nějakým způsobem vyrušovat, ať už telefonáty, nebo nečekanými návštěvami, kdekoli a kdykoli. Občas už těchto vyrušovacích scén bylo moc, určité vsuvky se do některých momentů moc nehodily. Možná to byla tendence příběh více natáhnout, ale to, podle mě, vůbec nebylo potřeba.

Konečný verdikt bude hodně vyvážený. Příběh byl opravdu svižný, poutavý, zajímavý, ale s částmi, které mohly být v klidu vypuštěny. Jsem ráda, že sem Connie Willis nedala nějaké hluboké filozofie, pouze pár zapamatovatelných a pravdivých vět od suprové postavy ajťáka Schwarze, který mi byl sympatický od začátku. A Trenta, přítele hlavní postavy Briddey, tady raději moc rozebírat nebudu, jelikož bych se musela pozastavit nad myšlenkou drsného materialismu a to se mi moc nechce. Však uvidíte, jestli se do knihy pustíte.

Slyším tě všude tedy doporučuji všem, které zajímá téma spřízněnosti, čtení (nebo slyšení) myšlenek a telepatie. Protože tady se docela máte na co těšit. Příběh je určen hlavně pro ty, kterým nevadí jednodušší sci-fi forma s minimem hloubání nad nesmrtelností chrousta. Fanoušci Philipa K. Dicka by mohli být trochu zklamaní. Ale stále je nám servírován příběh, který se dá označit za povedený.

Knihu Slyším tě všude vydalo nakladatelství Metafora v roce 2017.