Pérák: Superhrdina, mýtus i úchylák

Současnost, která výrazně zabředla v pop kulturních fenoménech, si žádá i své hrdiny. Nebo ještě lépe – superhrdiny. Čím více bude mít preferovaný rek regionální, republikový či vlastenecký charakter, tím lépe. Měl by mít i svou historii, na které staví, neboť pokud byste jej vytáhli „odnikud“, je malá pravděpodobnost, že dojde k masové popularitě. Přesně takovým hrdinou je muž skákající potemnělými ulicemi na pružinových pérech. Jednoduše Pérák. Jeho rozmach v posledních letech sledujeme díky množství vylíhlých komiksů, filmů, divadelních představení, ale i protifašistických samolepek, které po guerillovém způsobu zaplavily veřejná prostranství velkých měst. Odkud se ale vzal? Zrodil se za protektorátu nebo ještě dříve? Je jen urbanistickým mýtem nebo se pověsti o jeho činech zakládají na pravdě? Na tyhle mnohé další otázky se pokouší odpovědět kniha Mýtus o Pérákovi. Městská legenda mezi folklorem a populární kulturou Petra Janečka.

PhDr. Petr Janeček je vystudovaný etnolog a folklorista, který se dlouhodobě zabývá, zjednodušeně řečeno, střetem reality a fikce v novodobých československých legendách. Autorovými nejznámějšími publikacemi, které zaujaly širokou i odbornou veřejnost, a na motivy kterých byl ČT natočen patnáctidílný seriál, je knižní série o Černé sanitce. Komentovaná sbírka současných pověstí vyvolala nebývalý zájem. Nabízelo se sáhnout po aktuálně nejslavnější tuzemské mýtické postavě 20. století a věnovat jí rozsáhlý text, fungující sice na odborné bázi, ale zároveň srozumitelný i laické veřejnosti. První a nejpodstatnější otázka, která vám vyvstane na mysli, když chytnete Mýtus o Pérákovi do ruky, pravděpodobně bude: Existoval skutečně Pérák? A doufáte, že alespoň v nějaké podobě, o níž se po léta hovoří, ano. Musím vás zklamat – odpověď je ne. Ve folkloristice, tedy společenském vědním oboru, který může být chápan i jako mravenčí práce s orální historií národa, kde je potřeba brát v potaz sociální, politická, dobová i jiná specifika, tato odpověď ale tak jednoznačná není. Mužů, kteří si někdy i oprávněně zasloužili označení Pérák, pérový muž, Franta Pérák, skákavej apod. bylo v historii našeho národa hned několik. Či spíše celkem dost.

PhDr. Petr Janeček, Ph.D. (* 1978) je pražský etnolog a folklorista. Působí jako akademický pracovník a zástupce ředitele Ústavu etnologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy; externě přednáší na Katedře antropologie Filozofické fakulty Západočeské univerzity v Plzni a od roku 2011 také zastává funkci místopředsedy České národopisné společnosti. Do roku 2013 pracoval jako vedoucí Etnografického oddělení Historického muzea Národního muzea. Hlavní oblastí jeho odborného zájmu je moderní prozaický folklor (současné pověsti, fámy, anekdoty, konspirační teorie), teorie, metodologie a dějiny folkloristiky a evropské etnologie a teoretické aspekty nemateriálního kulturního dědictví. Je autorem trojice komentovaných sbírek současných pověstí a fám z cyklu Černá sanitka (2006; 2007; 2008), které se dočkaly televizního, rozhlasového a divadelního zpracování, komentované sbírky duchařských historek Krvavá Máry a jiné strašlivé historky (2015) a více než tří desítek studií v domácích i zahraničních etnologických, antropologických a folkloristických odborných periodikách. (zdroj: nakladatelství Argo)

Sjednocení zahaleného fantoma ulic pod jednu v současnosti preferovanou masku je dílem zjednodušující mytizace, jejíž kořeny sahají daleko do historie a zcela mimo naše území. Předchůdce českého pérového muže, jehož prvotním „uplatněním“ bylo děšení především něžného pohlaví, byl tzv. Spring-heeled Jack z Velké Británie. První zmínka o něm se datuje až do roku 1837. Po roce 1904, kdy v Anglii byla jeho „zlatá éra“ již dávno za zenitem, vzniká mezinárodní putovní pověst o skákajícím fantomovi. Ta se jednotlivými státy pomalu šíří jako fascinující nákaza. Příkladem jsou třeba Poprygunčiki objevující se v letech 1918–1925 v Rusku, Fosforový človek působící v roce 1943 v sousední Bratislavě nebo Hüpfemännchen vyskytující se (1948–1953) v německém Sasku a Durynsku. První dochovaná zmínka o Pérákovi v českých zemích pochází z roku 1919, kdy se pověst objevila na Mostecku. Ve dvacátých letech se legenda o muži skákajícím na pružinových botách pomalu šíří severovýchodními a západními Čechami, aby ve třicátých letech prošla střední a východní částí Čech, až se roku 1942 začala šířit Prahou. V následujících třech letech došlo ke kulminaci vyprávění a Pérák se postupně začal objevovat v dalších městech jako Pardubice, Zlín, Plzeň či zmíněná Bratislava. Na přelomu padesátých a šedesátých let si jeho řádění dosyta vychutnalo město Jičín, kde byl na pár let mnohem silnějším fenoménem než loupežník Rumcajs. Naopak počátek sedmdesátých let je ve znamení přesunu Péráka z temných neosvětlených zákoutí na bílé stránky dětské a populární literatury.

Ingrediencí ovlivňujících legendy o pérovém muži je mnoho. Mezi jinými i dobová šestáková literatura, která mu v mnoha ohledech pomohla přežít až do dnešních dnů, kdy se zdá jeho pozice coby vzývaného superhrdiny nejstabilnější. V každém regionu, potažmo městské čtvrti, kde byl zaznamenán jeho výskyt, se pověsti víceméně odlišují. Co bychom ale jiného mohli čekat, když pérácký mýtus předáván především „šeptandou“ a všude kam doskočil, si následně žil svým vlastním životem bez ohledu na to, co dělali alter ega v jiných oblastech. V tomto kontextu není tedy až tak zarážející, že zatímco v protektorátní Praze mohl být Pérák použit jako symbol protifašistického odboje, tak ve zmíněném Jičíně byl vojákem, který po nocích utíkal z kasáren, aby děsil opuštěné ženy a ukájel svůj fetišismus nad ukradeným spodním prádlem. Tyto dva odstavce berte jako značně ořezaný sumář toho, co ve své knize Petr Janeček předkládá. Samozřejmě se podíváme i do současnosti a je nám předložen chronologický výčet výskytu Pérového muže v české a slovenské populární kultuře, včetně pozoruhodných obrázkových příloh či dobových novinových textů.

Díky knize Mýtus o Pérákovi se legendární fantom jeví nejen jako první domácí superhrdina bojující proti nacistům a jejich přisluhovačům, ale často také jako označení někoho, kdo v masce (nebo jen zahalen stínem noci) děsil městské čtvrti a tím ukájel svou sexualitu. K označení „pérák“ pak stačilo vlastně jen to, že onen pachatel byl obdařen dobrým fyzickým fondem, který mu umožňoval prchat před rukou zákona. Autor na mnoha vzpomínkách pamětníků a ukázkách z dobového tisku odstrojuje mýtus o vlasteneckém superhrdinovi bez bázně a hany, a postupně odhaluje původní podobu, která za sto let sociálního a kulturního vývoje doznala nebývalých změn. Po přečtení knihy najednou soudobou ikonu české fantastiky vidíte v poněkud jiném světle, než na jaké jste byli dosud zvyklí. To ani za mák neubírá ničemu z jeho pomyslného kultu osobnosti. Vše jen dokládá nepopiratelný fakt, že Péráka (a jakoukoli jinou mýtickou personu) budeme mít vždy jen takového, jakého si ho vybájíme. Kniha Petra Janečka ukazuje ještě jednu skutečnost; zatímco postava muže s péry doznávala ideologických změn v kontextu desetiletí, v aktuální hektické době jde vše mnohem rychleji. Jak málo stačí, aby se u některých lidí či událostí, úhel pohledu většiny národa zcela změnil. Vlastně k tomu stačí jen stádovité sdílení nepodložené informace, kterou si mnozí, bez jakékoli touhy po jejím ověřovaní, zafixují jako pravdivou. Těžko říct, zda by si s těmito soudobými fake news vůbec poradila ta nejidealizovanější varianta Péráka, kdyby měla přístup do virtuálního prostoru.., neboť jak pravil Jan Werich „Člověk nemůže nikdy dělat víc, než je mu dovoleno člověčenstvím. Míň může dělat vždycky. A jak jste si všimli, to s úspěchem probíhá. Ale přemýšlet, a to dá práci, umí jen část lidstva. Ona část, ona tenoučká vrstva, která válčí s lidskou hloupostí.“