Ostří mrtvého muže otupilo

Cirka před třemi roky jsem přijal výzvu debutujícího spisovatele Luke Sculla a vstoupil do říše jeho fantazie. Pozvání vábilo na dalekou cestu, do nemilosrdné fantasy země, které vládnou uzurpátoři Magelordi, obdařeni magickou silou, jenž uchvátili trůny před pěti sty lety, kdy zavraždili vlastní bohy a rozvrátili svět. Onen neslýchaný skutek nevedl k ničemu dobrému a uvrhl zemi do celé série nikdy nekončících válek. Jak už to tak bývá, co svět světem stojí, konfliktem nejvíce trpí poddaní, kteří jsou tyranům vystaveni na milost i nemilost a lidský život pro ně nemá žádnou hodnotu. Vzhledem k této drsné selekci připomenu hlavní postavy, jež mají nejtužší kořínek a postupují do třetí, závěrečné části trilogie Temné bratrstvo s názvem Ostří mrtvého muže.

Potlesk, prosím!

Od samého počátku anabáze nás provázel Horal Brodar Kayne, přezdívaný Meč severu, a jeho neustále nabručený přítel Jerek, řečený Vlk. Oba muže, značně rozdílné povahy, pojilo silné pouto, jež nakonec puklo a každý z nich se vydal samostatně naplnit osud. Kayne kráčí za přeludem, snad ještě žijící rodiny, a Vlk, kdoví kam ten jde, pokud to ví on sám? Jediné co řekl Jerek Kayneovi na rozloučenou bylo, že pokud ho ještě někdy potká, tak ho zabije a pravý chlap své slovo drží, jak jistě víme.

Nebývalou životaschopnost projevil také mladý floutek a rádoby hrdina Davaruse Cole, který během krátké doby učinil životní objev, že všude je chléb o dvou kůrkách. Ten kluk si tolikrát natloukl nos, že se nedá v jeho případě mluvit ani o více štěstí než rozumu, ale potvrzuje se podezření na jakousi vyšší podstatu, jež ho pojí s magickou dýkou Magebanem. Ironií jsoucna se posléze Coleovi vyplní přání býti legendou, ale aby se jí stal, bude muset nejprve porazit svého démona, jež se ho zmocňuje. Nejinak je na tom Polomág Eremul, který i přes své tělesné postižení a chladný vztah k lidem uvěřil, že by ještě jednou mohl být milován.

Nakonec se zdá, že budou všichni rekové nuceni svést  bitvu sami se sebou, aby se mohli postavit nejtěžšímu nepříteli, Mizejícím. Mizejícím, kteří se ve své bohorovnosti rozhodli, že ukončí veškeré nesváry, a to definitivním vymazáním lidského pokolení i jejich vládců z povrchu zemského.

Temné bratrstvo  

Anglický spisovatel Luke Scull mne ve své prvotině Temné bratrstvo příjemně překvapil a musím přiznat, že jsem mu dal (skoro) nekritickou šanci, třebaže ne vše bylo ideální. První díl předvedl zajímavý svébytný svět, neokoukané kulturní prostředí, bohatou, i když mnohdy těžkopádnou mytologii, cynický humor a rozličné charaktery, jež nejsou černobílé. Nicméně, v případě druhého pokračování (Meč severu), které bývá u trilogií kritickým bodem a zhusta plní úlohu jakési zbytečné výplně, mne pojala sžíravá pochybnost. Prostřední kniha se až příliš často, pomocí retrospektivy, vracela do minulosti Meče severu a klidně by mohla býti prequelem. Faktem je, že mě ona postava zajímala, na rozdíl od jiných, a tak jsem kývl na autorovu hru, poznej lépe svého hrdinu. Zlé tušení, že tvůrce tápe v temnotách a možná ani sám netuší kam míří se mi potvrdilo v závěrečném třetím dílu Ostří mrtvého muže.

Po bitvě je každý generál

Luke Scull si, jako mnoho jemu podobných začínajících autorů, ukousl příliš velké sousto a brány literatury přímo penetroval beranidlem, jež má falickou podstatu trilogie. Občas si kladu otázky, proč do toho (kruci) jdou, když na to evidentně nemají a po první vydané knize vyhoří jako na troud vysušená stodola? Proč novicové nevkročí do dravé řeky obrazotvornosti skromnou knihou, bez ohlášeného pokračování, fanfár a trubadúrů PR, aniž by si počkali na nějakou zpětnou vazbu či kritiku? Domnívají se snad, že budou opakovat Tolkienův úspěch, který jen tak mimochodem, ušel pěkný kus cesty, než se prosadil s trilogií Pán prstenů?

Jak jsem již naznačil, tak jsem v druhé knize zaslechl textovou kakofonii, jež pokračuje zvyšující se intenzitou. Četba mne znovu nebavila, neustále jsem nakukoval, kdy že skončí nekonečně suchopárná kapitola, aniž bych se těšil na to, co bude dál. To není nikdy dobrým znamením. Za mé znechucení může dílem neobratné filozoficko-teologické mudrování (skuhrání) v tom smyslu, že život není výhradně černobílý, nýbrž je složitý, zlý a tudíž šedivý. Inu, já to vím, vy to víte a proč to pořád dokola rozmazávat, není to četba pro děti, a to i vzhledem k explicitnímu pojetí, že. Cožpak není autor schopen hlubší myšlenky, než výše uvedeného zjištění? Zkrátka a dobře je to temný příběh bez špetky radosti. Jednostranné existenční pravdy pak převažují populistickým popisem krvelačného násilí, vytékajících tělesných tekutin i sekretů a pardon, fekálií. Strana 159 například nabídne tento rozpolcený text „Z koktejlu vůní se mu chtělo jíst a zvracet současně.“ Už chápete onu vypravěčovu schizofrennost?   

Mnohovrstvený příběh se závěrem drolí, bortí a padá na ústa, jako pyšná Babylonská věž a řítí (trefné slovo) se na hlavu čtenáře. Nic už nedrží pohromadě, nic nedává smysl, a láska s nadějí je trapností z červené knihovny. Roztěkané líčení je rozlavírováno a nastavováno, jako takzvaný druhák, chápej podruhé zalitá káva s pachutí hliníkové lžičky. Určité dříve rozehrané dějové linky jsou stornovány či zapomenuty. Občas jsem tápal i v komplikovaných mýtech a vyumělkovaném názvosloví. Největším otřesem pro mne je ovšem příchod Mizejících z věku Předčasí.

Úmyslně jsem si Mizející nechal na hořký konec. Mizející vlastně opět tvrdě penetrují, v tomto případě žánr fantasy. Luke Scull je těžký podfukář, který se dlouho tvářil, že píše krystalicky čistou fantasy a najednou, šok! Prásk! Bum! Do univerza Temného bratrstva vstupuje deus ex machina, jež má formu tlačítek, výtahů, kamer, vysílaček, GPS navigace, radaru, letadla a atomové bomby! Pomátl se totálně na rozumu?

Netuším, čím si spisovatel, který zmiňoval v druhé části blíže neurčené osobní problémy prošel, ale mystérium je pryč. Ryzí kouzlo se vypařilo. Magický nádech určitých scén umocněný prastarými artefakty se vytratil a proměnil se v nepravděpodobné sci-fi či snad postapo, napsané designerem počítačových RPG her. Možná si popletl platformu? Autor skoro násilně přešel od anti/hrdinské fantasy s prvky eposu k jakémusi podivnému hybridu, nevím vlastně čeho? Uznávám ovšem, že má výsadní právo na všezahrnující žánr, avšak já, jako konzument na jeho tvůrčí rozlet bez hranic nepřistupuji. Luke Scull neprokázal literární zdatnost stvořit mnohovrstvené, komplexní vypravování vzájemně spojených děl, což snižuje dopad příběhu na pouhou parodii. Bohužel, pro mne je závěrečná kniha bizarně groteskní. Ba co hůř, je legrační, protože je myšlena vážně.

Knihu Ostří mrtvého muže vydalo nakladatelství HOST v roce 2017. Překlad obstaral Ladislav Václavík.