Pamatuj na smrt, člověče

Lidská civilizace je neobyčejně pestrá a rozmanitá. Mnohdy je velice obtížné nalézt společný prvek či něco univerzálního, jež nás spojuje, a to myšleno nejenom dnes, ale viděno i přes propast času. Pokud bych měl býti morbidně pravdomluvný, tak mne napadá, že nás všechny pojí těžko uchopitelný fenomén, SMRT.

Vlastně faktem zůstává, že když se pokoušíme něco zjistit o minulosti, nebo pochopit naše v dějinách vzdálené předky a jejich odlišné kultury, tak se musíme vydat do říše mrtvých. Ano, archeologové často odkrývají a zkoumají hroby i hrobky a dávné pojetí pohřbů, jež často vykazují rituální prvky a přesvědčení většiny kultur, že smrtí nic nekončí. Takže si to shrneme, jako lidé jsme si rovni ve smrti a přesvědčení, že existuje nějaká forma života po životě.

Sedm osudů, sedm příběhů

Víra v posmrtný život byla a stále je námětem tvorby rozličných sfér umění, literaturu nevyjímaje. Severská spisovatelka Laura Lindstedtová nás za pomoci fabulace převede na onen svět podobně, jako převozník mrtvých do podsvětí Charón. Zde je čtenáři nabídnut jakýsi očistec v podobě neohraničeného bílého prostoru, kde se zdržuje sedm žen či snad lépe řečeno entit nadpozemské podstaty.

Jsou to anorektička a rádoby umělkyně (performerka) Šlomith z New Yorku, těhotná Nina z Marseille čekající dvojčata, nevyzrálá náctiletá Ulrike ze Salzburgu, naivní Maimuna ze Senegalu, životem zapšklá Wlbgis z Holandska, bodrá i chudá Rosa Imaculda z Brazílie, a konečně účetní a alkoholička z Moskvy v jedné osobě, Polina. Každá jedna zbloudilá duše pochází z jiné země a jiného kulturního prostředí, takže představují jakýsi zažitý, archetypální vzor země původu. Multikulturní prostředí je autorkou občas zdůrazněno nepřeložením některých výrazů a vět, snad pro připomenutí jazykové odlišnosti. Ale nebojte se, ona zjevení si bez problému rozumí na jakési mimosmyslové úrovni.

Prodlévající  ženy pomalu přichází o své tělesné potřeby, pocity a vjemy rozkoše či bolesti svázané s tělesnou schránkou a nakonec dochází k jakémusi odhmotnění. Avšak než se tak stane a mohou definitivně odejít, tak si musí každá ze sedmičky připustit, že je mrtvá a znovu si projít oním okamžikem skonu, neboť byl zapomenut podobně, jako si nikdo z nás nepamatujeme narození. Katarze vykoupení duše, lze však dosáhnout pouze zpovědí vlastního bytí a podstoupením důvěrného příběhu všem… Usaďte se, bude se vyprávět.

Memento mori

Kniha Oneiron finské spisovatelky Laury Lindstedtové (*1976) si bere za ústřední téma vytěsňovanou, až bych skoro řekl tabuizovanou smrt v naší dekadentní společnosti. Nevěřícím Tomášům se postačí zamyslet nad nenormální propagací věčného kultu mládí, nebo odsouváním seniorů z rodin a smrtelně nemocných, na okraj zájmu do anonymních hospiců. Jistě se jedná o motivy pro člověka nepříjemné, jež ale k lidské existenci a pozemskému životu patří. Lidé si bohužel či bohudík svůj budoucí zánik plně uvědomují a celou pozemskou pouť ho nosí zastrčený kdesi na periferii vědomí-nevědomí, což nás, mimo jiné, údajně odlišuje od zvířat. Pamatuj na smrt.

Ač spisovatelka věnuje ve svém vyprávění prostor všem ženám, tak hlavní úlohu sehrává performerka Sheila Ruth Berkowitzová, známá pod svým uměleckým jménem Šlomith-Šchina. Šlomith byla první, jež se ocitla v meziprostorovém bezčasí, tak je logické, že má prim. Nicméně je osobou kontroverzní a to jak v knižním textu, tak osobou problematickou i pro mne, jako čtenáře, což pravděpodobně autorka knihy zamýšlela.

Pochybné performance považuji všeobecně za úchylnost neslučitelnou se zdravým rozumem a každý, kdo je nazývá nejvyšší formou vysoké kultury by měl urychleně navštívit Chocholouška. Pochybovačům doporučuji, jestliže mají kachní žaludek, vyhledat performerku Marinu Abramovičovou (*1946) uvedenou v závěru knihy, jež nechvalně proslula v skandálu PizzaGate v USA roku 2016, kde nešlo o nic menšího, než o zneužívání dětí. Ale pokračujme. Šlomith je židovka a profesionální anorektička, která své performance staví na kost  smrtelné vychrtlosti, judaismu a jak jinak, na šoa.

Čtenář si tak může přečíst spoustu informací o historii semitského kmene či rozsáhlou přednáškovou performanci na téma Židovství a anorexie. Text obsahuje i jiné schizofrenní prapodivnosti vycházející z náboženství Bohem vyvoleného národa… Osobně, když zaslechnu jakékoliv prohlášení o podřadných Gojimech, vyvolené rase či národě, tak se mi v podvědomí rozbliká varovná červená kontrolka.

Nebudu tvrdit, že se nejedná o zajímavé čtení, ale popravdě, čekal jsem spíše vyprávění, jež se pohybuje více na poli fikce, v krajině mystérií a nepoznané smrti, než ideologicko-teologickou nalejvárnu jednoho ze světových náboženství. Á propos, kladl jsem si vtíravou otázku, proč se mezi židovskou populací vyskytuje údajně největší procento anorektiček, když například muslimové mají takřka obdobné stravovací rituály i jídelní návyky, nehledě na jejich období půstu, takzvaný ramadán? Že by za vše mohla buněčná paměť a naprosto neprůstřelný holokaust?

Polehčující okolností v tomto kontextu je nesporný fakt, že Laura Lindstedtová je nebývale kritická k hebrejskému náboženství, jež si mnohdy protiřečí, je mistrem v obcházení světských zákonů a degraduje ženu na menstruační cirkus. V těchto mnou nakousnutých souvislostech se sluší upozornit případného čtenáře, že kniha obsahuje explicitní a přímo pornografické scény. A teď si připadám, jako nějaký bulvárník z Hromu, který tvrdí „To rozhodně nechcete číst“ a čeká pravý opak  🙂

Mnohovrstvený příběh knihy Oneiron je značně komplikovaný, ukrývá filozoficky širší dimenze,  ale kupodivu je nadmíru čtivý. Talentovaná autorka prostřednictvím smyšleného děje a originální invence zasadila poutavé líčení do soudobých reálií a klade si nadčasové otázky, které na vás zaútočí… Kdo jsme? Odkud přicházíme? Kam kráčíme? Jestliže znáte odpovědi na zneklidňující dotazy, a nerad to říkám, tak jste s velkou mírou pravděpodobnosti mrtví. Oprava, jste 100% exitus a vy živí, neberte se příliš vážně, stejně to tu nikdo nepřežijeme.

Kniha Oneiron vyšla v nakladatelství ARGO v roce 2017. Překlad provedla Barbora Musilová.