BOHOVÉ STARÝCH SLOVANŮ

Mýty a legendy jsou nedílnou součástí našeho života. Leží jako kameny v základech naší kultury. Zřejmě všichni známe řeckou mytologii a jejich bohy. O něco méně je asi známý panteon římský, keltský anebo germánský (či norský, chcete-li). Náš knižní trh je jich plný. V knihkupectvích můžeme najít mýty a legendy z Austrálie, Madagaskaru, Polynésie, či od amerických indiánů. Jeden z panteonů však příliš známý není a je to paradoxně ten „náš“, slovanský.

Se slovanskou mytologií je to těžké. Zatímco o germánské, či řecké mytologii toho víme dost a jsou značně zmapované i v popkultuře, tak u Slovanů není z čeho vařit. Cyril s Metodějem byli při šíření lásky ohněm a mečem velmi důslední a tak s pohany zničili i veškeré zmínky o starých bozích. Kromě lidových vyprávění a zvyklostí tak zůstalo nemnoho zdrojů informací. Jsou jimi například ruské spisy „Slovo o pluku Igorově“, „Kniha Velesova“ a potom také zápisky křesťanských kněží, historiků anebo také perských cestovatelů. Navíc u zmíněných ruských spisů je stejný problém jako u rukopisů královédvorského a zelenohorského – jsou považovány za podvrhy.

Pokud se někdo o slovanskou mytologii zajímá a zkoušel si třeba hledat něco na Wikipedii, pak ví, že v různých zemích jsou ti samí bohové nejen různě nazýváni, ale jsou jim přisuzovány i jiné vlastnosti a příběhy, které jsou navíc často protichůdné. A právě proto jsem se na knihu „Bohové starých Slovanů“ těšil. Od jejího autora Petera Weleslawa Kuzmišína jsem očekával shrnutí veškerých znalostí a souvislostí. Slovanské pojetí stvoření světa, vzájemné vztahy a šarvátky bohů a podobně. Hledáním na internetu, sledováním různých jiných zdrojů či posloucháním tématicky zaměřených muzikantů jsem si vytvořil určitý náhled. A od knihy jsem očekával, že mi tyto znalosti potvrdí, rozšíří a ukážou to všechno v celistvém jasném obraze. O to větší je moje rozčarování. Kniha mi dala většinu toho, co jsem od ní očekával, ale nabídla mi verze příběhů, které jsou v rozporu s těmi, které jsem doposud znal.

To je ale určitě značnou měrou způsobeno i tím, jak autor knihy pracoval. Nečerpal jen z výše zmíněných zdrojů, ale hledal také v pohádkách, jejichž kořeny viděl ve slovanské mytologii. Příběhy bohů tak vytvořil překopáním pohádek, které všichni známe. Věří, že pohádky, tak jak je známe, vznikly převedením příběhů o starých bozích do křesťanského prostředí. Kniha se v samostatných kapitolách zabývá jednotlivými bohy. Každá kapitola je doplněna ilustrací a úvodní modlitbou k bohu, jehož se kapitola týká. Autorkou ilustrací je Viera Šinalová, která je vytvořila v rámci své maturitní práce.

Některé události jsou v knize popisovány opakovaně a hlavně často rozdílně. Je matoucí, když se popisy té samé události liší. Ale uznávám, že kniha vypráví legendy a pohádky a ty se vždy liší podle toho, kdo je vypráví. Je asi nutné si uvědomit, že Slované žili na velkém území a tak jsou rozdíly logické. Autor se navíc nesnaží o vědeckou publikaci, ani studii slovanského panteonu, ale o jakousi slovanskou Odysseu, sborník legend a popis jednotlivých bohů. K příběhům bohů přidává popis toho, jak byli uctíváni a jakým způsobem jim bylo obětováno. Nepopisuje, jak to bylo, ale jak to všechno dle něj mohlo být.

Kromě rozdílných příběhů je, dle mého, matoucí také to, že více bohům jsou zasvěceny stejné dny v týdnu anebo stejné dny v roce. Nebo že se na počest Svaroga dává pod sváteční stůl pluh. Ale také na počest Velese. Ano, možná že je to proto, že bratři Svarog, Perun a Veles jsou nejen bohy a vládci ve svých světech – ve světě bohů (v Irii anebo Pravu),  na zemi a v podsvětí (v Navu), ale dohromady také tvoří samostatného trojhlavého boha Triboga, či Běloboga. Teď už mi možná rozumíte, co tím „matoucí“ myslím…

Přístup „jak to mohlo být“ přináší jeden velký problém. Germánská mytologie má za sebou stovky let, kdy byla nejprve zapsána na kůži a potom byla ve 12. století přepsána křesťanským historikem a básníkem Snorri Sturlusonem. To jí dává punc věrohodnosti. Dá se věřit, že tomu lidé věřili anebo si to nějak takto vyprávěli. O autentičnosti řecké mytologie asi také nikdo nepochybuje. U knihy Bohové starých Slovanů to tak není. Nemáme jistotu, co jsou příběhy, které si tenkrát Slované mohli vyprávět a co je konstrukce autora, který se při přepisování pohádek mohl nechat inspirovat také příběhy jiných mytologií. Když si pak během čtení říkáte, že styčné plochy všech těch mytologií musely mít stejný základ, pak je třeba si uvědomit, že si to autor knihy prostě jenom mohl vypůjčit z antiky anebo od vikingů.

Petr Weleslaw Kuzmišín v závěru připouští, že ortodoxní historikové možná knihu odsoudí jako výmysl bláznivého pisálka. Nejsem historik, natož ortodoxní, a také si nemyslím, že si to autor celé jenom vycucal z prstu. V doslovu říká, že hledáním pramenů a sepisováním knihy strávil tři roky. Navíc je autor sám starověrcem a působí jako žrec, tedy ten, kdo vykonává obřady. Věřím mu tedy, že to, co v knize odvyprávěl, považuje za správné. V každém případě má kniha své kvality a neznalému čtenáři pomůže se seznámit se všemi slovanskými bohy. Co na tom, že je to víceméně pohádková kniha. Vždyť co jiného je mytologie než právě soubor pohádek. Kniha má 293 stran a vydalo ji nakladatelství Eugenika.