logo

VĚZNĚNÁ

Martin Drást je středoškolský kantor, žijící v soudobé Praze, jenž by měl jít mládeži příkladem, zatímco má problémy sám se sebou. V noci ho děsí nepředstavitelně živé noční můry, které zahání lahví. Podle toho vypadají i jeho dny, když zazvoní budík a on vstává do školy. Vyučování je pro Martina vším a stalo se středobodem jeho vesmíru. Nic jiného nemá. Časem se k alkoholu připojují léky a výpadky paměti. Vlastně to jsou ponejprv drobná okna a posléze obrovské výkladní skříně. Učitel netuší, kdy se tak stalo, neboť neví, že se to děje. Z drobných indicií ve svém okolí si odvozuje, že měl přítelkyni, jež se ztratila. Je to ona žena, která ho pronásleduje ve snech a mohl ji snad zabít?

Není si ničím jist, je zmatený, dezorientovaný a život mu nedává smysl. Lze si to vykládat i tak, že trpí syndromem vyhoření. Jediní přátelé, které ještě neztratil ho posílají v dobrém k odborníkům, neboť se domnívají, že je schizofrenik. Martin si myslí, že půjde o první kontakt s psychologem v jeho životě, ale tento ho zná již důvěrně a vede složku s jeho jménem. Nalezený osobní deník ho pouze utvrzuje, že se děje cosi velice špatného a temného. Jeho šikmá plocha končí rychlým sešupem a pádem při fyzickém napadení žáka. Drást je po tomto incidentu bez pardonu vyloučen ze školního sytému a pomýšlí na sebevraždu. Nic už mu nezůstalo, pouze ohavné sny a bizarní zápisník, jež ukazuje kamsi na Šumavu. Není co ztratit, snad jen život a ten stojí za starou bačkoru. Vydává se proto po stopách své amnézie. Je to bojovník a zabít se může vždycky.

Druhá dějová linka zavane čtenáře do časů socialistického Československa. Jedenáctileté dívce Marii Svobodové začínají prázdniny a ona si je jista, že je bude trávit u benešovské babičky, kde má první dětskou lásku. Letos se však dívčiny rodiče nečekaně rozhodli, i přes její odpor, že pojedou na Šumavu. Mája cestuje napřed a otec s matkou dorazí později, neboť musí ještě něco súrně zařídit. Maruška jede vlakem z Prahy, bez doprovodu rodičů a jejím cílem je zastávka Kubova Huť. Na nádraží ji vyzvedne dle domluvy nějaký pan Šváp, snad vzdálený strýc. Rudolf Hrušínský by dodal „Tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastným…“ Skromně řečeno.

Knihu Pavla Renčína Vězněná jsem si vybral na popud knižní anotace, kde se tvrdí, že „děsivý příběh je inspirován skutečnou událostí ze šumavského pohraničí a při čtení se vám možná vybaví jméno Stephena Kinga.“ Jelikož jsem tušil o jaké tvůrčí vnuknutí se asi jedná a jsem také Kingův nadšený obdivovatel, šel jsem do toho. Dobře jsem udělal. Pavel si může se Stephenem potřást rukou, nezůstává mu nic dlužen.

Spoiler! Podnět k literární tvorbě našel Pavel Renčín (8.6.1977) v drsném příběhu československého sériového vraha Huberta Pilčíka (1891-1951). Tento muž, díky dokonalé znalosti lesů na Šumavě, působil po započetí studené války jako převaděč. V letech 1948 – 1951 zabíjel lidi, kteří mu dali důvěru a chtěli, aby je převedl přes přes železnou oponu, jež obepínala naše hranice. Byl usvědčený z pěti vražd, ale je pravděpodobné, že obětí jeho běsnění bylo mnohem více. Pilčík také uvěznil Dagmar Balleyovou (12), neteř Renaty Balleyové, jíž uškrtil. Dagmar připoutal k dřevěné desce a držel ji v kozím chlívku, kde ji surově mučil a pohlavně zneužíval. Aby utlumil její vřískot, vyrobil bednu s dvojitými stěnami vyplněnými hadry a nasazoval jí dívce na hlavu.

Jak jsem původně předpokládal, spisovatel Pavel Renčín si skutečně vypůjčil postavu masového zabijáka Huberta Pilčíka, jíž si přizpůsobil dle potřeby a vlastního důvtipu. Ve svém knižním thrilleru zasazuje vrahovo působení do druhé půlky sedmdesátých let 20. století. Což si dedukuji z drobných, chronologických náznaků v ději. Autorova invence sahá od zapomenutých dějin Šumavy, místních legend, přes soužití Čechů s Němci, až po druhou světovou válku a odsun sudetských Němců. Příběh popisuje i šeré období padesátých let a následné roky tuhé normalizace. Vzhledem k tomu, že jsou některé informace uváděny tak nějak napůl a jiné nepodložené (nikdy nebylo např. potvrzeno Pilčíkovo členství v StB), zůstanu u toho, že se jedná pouze o atmosferickou dekoraci, pro jinak kvalitně vystavěný příběh. Tuším, že jsem nalezl jednu nelogičnost na str. 163. Maruška má hlavu uzamčenou ve skříňce a posléze si tiskne harmoniku k tváři?

Pavel Renčín píše skutečně ve stylu Stephena Kinga. Hned od počátku pronásledují hlavní hrdiny šílené běsy, noční můry, škrábavé zvuky v odpadech a jiné, těžko uchopitelné hrůzy. Podobně jako u Kinga, nemá mnohdy čtenář zcela jasno, kde se stírá hranice reality a mysteriózního nadpřirozena. Meze zdravého rozumu a mantinely šílenství nejsou jasně dány a o to je četba děsuplnější. Obě časové linie se po čtyřiceti letech neodvratně proplétají, jako šroubovice DNA prorostlá jedovatým trním a směřují k šokujícímu rozuzlení. Pokud jde o mne, nebyl jsem nikterak překvapen, či snad zaskočen a to díky znalosti případu Huberta Pilčíka. Něco na způsob leknutí se tudíž v mém případě nekonalo a určité věci v ději považuji za předvídatelné. Mimochodem, s kauzou Pilčík jsem se setkal v útlém věku kdesi v Muzeu kriminalistiky a VB. Snad v Praze, či Terezíně. Dnes již bezpečně nevím, ale jistě si pamatuji, že jsem dlouho nemohl vypudit z hlavy myšlenky na lidskou zrůdu. Pokud to kdy byl člověk.

Osobně vysoce oceňuji Pavlovu kuráž zpracovat reálné osudy československého kompulzivního vraha do podoby žánrově čistého hororu. Českých autorů, kteří chtějí být za každou cenu světoví a tak nám předkládají různé Jacky, Johnny, Esmeraldy a tajtrlikují napříč světem, je přehršel. Jejich práce mne nudí a rozhodně nemůže konkurovat překladové literatuře. Kdo může lépe popsat Maine v USA? King, který tam žije, nebo pan spisovatel Google? Netuším, co vede tuzemské pisálky k neustálému zapouštění příběhů kamsi za oceán, zda pocit malosti, či jiný komplex. Naopak příběhů Martina Drásta z Prahy, nebo Šumavy je poskrovnu. Těch knih je žalostně málo. Uboze málo.

Spisovatel Pavel Renčín mne utvrdil v tom, že nefalšovaný horor se může odehrávat i v naší kotlině. Kulisy šumavských hvozdů jsou pro tento účel předurčené, neřkuli dokonalé. Literát jitřil mou fantazii i nostalgii, neboť Švápova usedlost mi teskně připomněla stavení mého dědy a babičky. Samota u hranic, žádný vodovod – pouze pumpa a kadibudka s útržky Zemědělských novin. Starý kamenný sklep, stodola s neradostnou minulostí, opodál zbořený kostel a nakonec jsem si vybavil, po letech zapomnění, i starý židovský hřbitov ukrytý v lese. Prostě nostalgie jako kráva, fakt. Vedle toho jsou pastelky Progreso, stavebnice Merkur, Rubikova kostka, Člověče, nezlob se a moped Babetta úsměvná klišé.

Nechci ovšem vzbudit zdání, že se Renčín trefil přímo do mého vkusu jenom díky nostalgii a naše kruhy se tak prolnuly. Spisovatel si zaslouží můj respekt předně pro hodnotný prozaický sloh a děj, jež útočí na čtenářovu psychiku, ostře se stupňuje a graduje. Pavlovo vyprávění je mrazivé, barvité a bez okolků živé. Dostane se vám pod kůži. Postavu Martina máme možnost sledovat v první osobě a nahlédneme tak abnormálně do hlubin rozštěpené šílené mysli. Naopak osudy Marušky nám předloží vypravěč a nejsou o nic méně fascinující. Román Vězněná jistě potěší mé vrstevníky a starší, ale předně může přesvědčit mladší ročníky o tom, že nefalšované zlo může číhat i v háji za humny. Zlá vůle není pouze duševním vlastnictvím Stephena Kinga a jeho bydliště. Pokud se rozhodnete pro četbu knihy, mějte na paměti, že vaše následující výlety do lesa již nebudou nikdy jako dříve. Zloba čeká mezi kmeny stromů a krmí se bolestí a strachem. Stále má hlad.

Kniha Vězněná vyšla v nakladatelství ARGO v roce 2015.

  • Hodnocení Vlčí Boudy
Líbil se ti článek? Okomentuj ho níže.

O AUTOROVI

František Mejstřík

Redaktor. Knihomol a komiksový nadšenec. Svého času i aktivní kreslíř, dnes na autorské dovolené. Fascinuje ho vesmír, astronomie a starobylé civilizace. Při cestách za megalitickou minulostí naplno propadá potápění a z toho plyne záliba v podvodní fotografii. Má názory, které se často rozchází s hlavním proudem, rád přemýšlí o podstatě a jde k jádru věci.


KOMENTÁŘE