logo

KIR BULYČOV – OSADA

Přemýšleli jste někdy nad tím, jaké by to bylo přijít o veškeré vymoženosti moderní doby? Určitě ano. Katastrofických a postapokalyptických filmů je dnes jako hub po dešti a i když jim třeba neholdujete, vyhnout se jim jde jen těžko. Co kdyby se najednou váš bezpečný domov s tekoucí vodou a elektřinou stal jen křehkou skořápkou, ve které se musíte spolehnout sami na sebe? A co kdyby se vám to stejné stalo na cizí planetě, o které nevíte ani zbla? Vytrženi ze svého prostředí, neznámo kde, jen s věcmi, které jste stihli ukořistit… Co pak? Zvolili byste cestu zoufalé rezignace, nebo byste byli schopni najít tu nejmenší naději a drželi se jí jako dítě svého chrastítka?

Kir Bulyčov, vlastním jménem Igor Možejko (1934–2003), je ruský autor ve své domovině dobře známý zejména v okruhu fanoušků moderní fantastiky, kterým se zapsal do paměti bezpočtem knih, případně pak jejich filmovými adaptacemi. Za všechny knihy snad uveďme Alenku z planety Země, Vynálezce z Gularu nebo romány Slyšel jsem Zemi (1984) a Země je příliš daleko (1988), které u nás původně vycházely v časopise Sedmička pionýrů pod názvy Průsmyk a Druhá cesta k průsmyku. A aby to nebylo s těmi názvy tak jednoduché, tak tento dvoudílný román u nás vyšel znovu a tentokrát vůbec poprvé v souborném vydání pod názvem Osada. A tím se dostáváme k jádru pudla.

Takže, představte si budoucnost. Takovou tu budoucnost, kdy lidé mají laserové zbraně a kosmické lodě, ale ještě ne společensky nepřijatelný počet hlav. Máte? Teď si představte jednu z těch kosmických lodí. Má svou posádku, svou trasu a svůj cíl, a jak se ukáže, tak i problém, protože do cíle nedorazí.

Vesmírná loď Pól se ztratí, ztroskotá na neznámé planetě a zanechá na místě hrstku prozatímně přeživších, kteří tak skončí odkázáni sami na sebe na místě, které si podle všeho dalo záležet na tom, aby jim pobyt jaksepatří znepříjemnilo. Bez prostředků a informací kde se nacházejí. Polovina okolních věcí vás může sežrat, ta druhá půlka vám prostě způsobí smrt nějakým jiným způsobem. Když omylem ztroskotáte na planetě, která má jak na potvoru dýchatelnou atmosféru, zkrátka zkusíte přežít tak dlouho, jak to půjde, aby vás někdo našel.

Osada je po formální stránce sci-fi, ale mnohem více působí jako existenciálně-dobrodružná kniha o skupince Robinsonů, kteří každý den dělají, co se dá, aby se dočkali dalšího dne, a upínají se přitom k naději, že tam někde za zasněženým horským průsmykem leží jejich šance na záchranu, i když jejich naděje je založená spíše na zbožných přáních a mlhavých tušeních. Problém je, že cesta k ní není ani trochu snadná, takže už osmnáct let živoří uprostřed lesa v ubohé hliněné osadě, kde mimo problémů s kontaktováním Země jsou nuceni řešit mnohem osobnější a naopak mnohem obecnější problémy, které by běžného člověka v teple domova ani nenapadly. Kolik času člověk potřebuje k tomu, aby se adaptoval k životu v divočině? A nakolik se dá tato adaptace považovat za návrat k barbarství?  A co dělat, když v osadě přibývá mladých lidí, kteří znají Zemi jen z vyprávění, zatímco předavači vzdělání a vědomostí pomalu umírají? A co na to Jan Tleskač?

Kir Bulyčov, mimo význačného klasika žánru, byl též doktorem historických věd a význačným vědcem a tato dvojakost se v jeho díle promítá do zajímavé kombinace poutavého vyprávění a precizních, detailních popisů. To a zajímavá kombinace ryze všedních věcí a exotických mimozemských reálií, dodává jeho dílu to, co na jednu stranu vyzdvihne cizost prostředí, ale zároveň čtenáře vtáhne zdánlivou známostí.

Ona Osada je v podstatě zvláštní kniha. Je to kniha, ve které se odehrává epický souboj o existenci, na jehož konci vlastně v globálním měřítku vůbec nezáleží, protože stejně nikdo neví, že tato zubožená skupinka dvaceti lidí vlastně někde žije. Jaký význam má osud jednoho člověka v rámci kolektivního dobra? Kolik času potřebuje člověk k tomu, aby přišel o poslední zbytky lidství? A co to vlastně přesně znamená? Kir Bulyčov zde nejen precizně vykresluje prostředí planety, kde se musíte bát i kytek, ale též klade velké otázky, na které se ovšem nesnaží hledat odpovědi, ale nechává na čtenáři, aby si je vyčetl z příběhu po svém.

Autorovi se v první části daří rozjet poutavý příběh o pátrání po pomoci, aby v druhé rozehrál vynikající psychologickou hru velmi komorního rázu v prostředí uzavřené skupinky lidí. Obě tyto části prokládá až lyrickými obrazy scenérií planetární fauny a flóry, které z románu činí specifický kus, mnohovrstevnaté dílo, ve kterém si každý čtenář dokáže najít tu rovinu, která je jeho literárnímu vkusu nejblíže. Kniha se mezi klasiku žánru řadí zaslouženě, a pokud je někomu jméno Kir Bulyčov neznámé, tak právě zmíněná kniha je velmi dobrou volbou k tomu, aby mu přišel na chuť.

  • Hodnocení Vlčí Boudy
Líbil se ti článek? Okomentuj ho níže.

O AUTOROVI

Petra Kulagová

Autor. Zavilý nadšenec, občasný kreslíř, šuplíkový tvůrce. Její tvorba však pravidelně uniká do světa. Její práce můžeme najít ve fanzinu BubbleGun nebo na webu časopisu XB1.


KOMENTÁŘE