logo

PETR SCHINK – JAK LVOVÉ

Petr Schink určitě nebude našim čtenářům neznámý. Tento ostravský autor, operující většinou někde na pomezí urban fantasy a steampunku, již má na svém kontě knih několik. Po povídkových začátcích v magazínech Ikarie a Pevnost a povídkové knize Špinavá práce se naplno vrhl na románovou tvorbu. Jak lvové je jeho třetí románový zářez. Předcházely mu knihy Vylévání krve a Století páry. V posledně jmenované jsme se mohli setkat s hlavním hrdinou právě recenzované knihy. Z Schinkovy tvorby ještě nesmíme opomenout příspěvek do úspěšné série o agentovi JFK pod názvem Kalibr .45.

Jak lvové bijem o mříže,
jak lvové v kleci jatí,
my bychom vzhůru k nebesům
a jsme se Zemí spjatí.

Jan Neruda by asi koukal, k jakému dílu si Petr Schink propůjčil část Písní kosmických jako citát na úvod své knihy. Předem je totiž nutno upozornit, že tato kniha opravdu není pro slečinky, děti, ženy na mateřské a podobnou sortu obyvatelstva. Autor totiž svou velkou fantazii opravdu pustil z uzdy, v knize najdeme množství barvitě popsaných nechutností, brutalit a podobných skopičin. Z nich se i mně, který je zvyklý na drsnější kousky, sem tam zvedal kufr. To jen pro informaci na začátek. Teď se můžeme konečně pustit do rozboru samotné necelých 400 stran dlouhé knihy, jenž vyšla v nakladatelství Epocha.

Jak už zaznělo v úvodu, hlavní hrdina Fastynger van Hauten se v díle Petra Schinka neobjevuje poprvé. Tento, povoláním pistolník, či žoldák už si své první vystoupení odbyl v knize Století páry. V knize Jako lvové je hned na začátku Fastynger unesen i se svých chráněncem, ještě klukem Abeliem, partou metafysiků (čarodějů). Po únosu jsou zavřeni v jakési pevnosti, z které se nakonec podaří uprchnout pouze Fastyngerovi, kterého zachrání parta překupníků, plavících se poblíž pevnosti. Abelio, zde zůstává uvězněn a spatří Fastyngerovu mrtvolu. To je však pouze podvod, který je dílem věznitelů. Abelio si má myslet, že jeho ochránce, ke kterému vzhlíží spáchal sebevraždu a nechal ho tak napospas osudu. Tolik k samotnému úvodu, odehrávajícím se na prvních pár stranách.

Hned po pár kapitolách je jasné, že celé vyprávění bude vedeno ve třech rovinách. Jedna sleduje osudy samotného van Hausena, druhá potom jeho chráněnce Abelia a nakonec je kniha plná retrospektiv. Tyto retrospektivy zde ale nejsou jen jako doplněk, protože zabírají značnou část knihy. Děj potom co pár stránek skáče z minulosti do současnosti. Čtenář tak postupně dostává čím dál jasnější představu o příběhovém pozadí, vztahu a současné situaci obou hlavních hrdinů. Na pár místech jsem z toho byl trochu zmatený, ovšem nijak zásadně. Proto to neberte jako výtku.

Základní kostru příběhu, je možno pojmout jako pokus o záchranu a Fastyngerovy strasti s tím spojené. Postupem času se však nabalí mnoho vedlejších odboček, proto děj není vůbec přímočarý. Kromě dvou zmíněných hrdinů zde důležitou roli hrají trolové. Tedy trolové podle Petra Schinka. Ti jsou v této steampunkové, neradostné realitě, vlastně ekvivalentem lidských otroků. Trolové ani nemají právo se sami rozmnožovat, dokonce jim to díky genetické úpravě není umožněno. Rodí se ve speciálních líhních a slouží vyloženě jen pro otrockou práci pro potřebu lidí. Vlastně celý děj se tak nějak točí kolem trolů a jejich zastánců, kteří se poněkud násilnou cestou pokouší o jejich zrovnoprávnění. Více už tady nebudu prozrazovat, abych nekazil překvapení.

Už jsem nastínil, že tato kniha je celkem drsná. Proto bych to měl trochu přiblížit. Svět, ve kterém se kniha odehrává, je všechno, jen ne hezký. Kromě Abelia, a ještě snad i van Hausena, byste v knize jen marně hledali nějaké kladné postavy. Ty, s kterými by se člověk chtěl potkat na ulici už vůbec ne. Máme zde nespočet zlodějíčků, bezdomovců, nechutných hříček přírody či genetických úprav. Města jsou špinavá, plná různých stok, temných uliček plných špinavých a nakažených prostitutek a podobných existencí. Vše je popsáno do nejmenšího nechutného detailu. Hlavně některé postavy by se vyjímaly ve sbírce úchyláků. Například skoro až tragikomická postava beznohého doktora, specialisty na rozličné „úpravy“ lidí, nelidí a vlastně i sebe sama. Fastynger se k němu chová někdy jako ke kusu hadru, protože si nic jiného nezaslouží. Ale najdou se zde i mnohem horší. Mezi tím se nějak protlouká náš pistolník z jednoho průšvihu do druhého a vraždí všechno kolem. Vlastně ani nemá jinou možnost.

Děj knihy ale nenudí, je poutavý a, až na některé nechutné pasáže, kniha dobře baví. Konec je ale trochu moc přepálený. Přistihl jsem se, že už jsem nebyl překvapený, co na mě autor vysype za šílenosti. Už toho bylo opravdu hodně. Škoda jen, že chyběl humor na odlehčení, ten by podle mě knize prospěl. Trochu ho tu je černějšího než uhel, ovšem na můj vkus málo. Takže jestli vám nevadí ponořit se do světa, který je krutý, plný pesimismu, úchylností, ale přitom dosti zajímavý a rozhodně nevšední, mohu knihu jen doporučit. Kdybych ji měl ještě přiblížit na nějakém praktickém příkladu, tak jde o jakýsi mix Temné věže, Atlasu mraků a Zeměplochy. Ovšem v mnohem temnější podobě a bez humoru.

  • Hodnocení Vlčí Boudy
Líbil se ti článek? Okomentuj ho níže.

O AUTOROVI

Zdeněk Hellebrand

Autor. Videoherní znalec a historik, fanoušek všemožných obskurních hudebních stylů a soundtracků. Věčný kutil. Když si něco nemůže dovolit, tak si to vyrobí. Sběratel starých herních konzolí, gramofónů a šicích strojů.


KOMENTÁŘE