ROBERT GALBRAITH – HEDVÁBNÍK

Oproti Volání kukačky je Hedvábník o dost lepé napsaný, ale především čitelnější. Možná za to může to, že čtenáři již vědí, že se pod Galbraithem skrývá samotná Rowlingová, která se, co se týče detektivek, vypsala a už ví, jak na ně. Hedvábník mě už od začátku fascinoval svoji obsáhlostí a tím, jak podrobně spisovatelka popisovala případ svého hlavního hrdiny Cormorana Strikea. V poslední době se z něho stala sledovaná celebrita, ale případy, které řeší, tomu bohužel neodpovídají. S nimi mu vypomáhá jeho společnice Robin. Vše se změní, když se na ně obrátí Leonora Qinnová, která tvrdí, že je její manžel již několik dní nezvěstný.

Případ, jenž zpočátku vypadá jako rutinní záležitost. Cormoranova zapálenost a rozhodnot do vyšetřování vnesou nové světlo. Navíc hledaného najdou zavražděného a to hodně krutým způsobem. Postupně Strike zjišťuje, že jeho vražda souvisí s poslední spisovatelovou knihou Bombyx Mori, v níž urazil většinu lidí, co znal. Takže zabít ho mohl v podstatě kdokoliv…

Co mě překvapilo, jak moc se proměnila Robin. Oproti předchozímu dílu jakoby vyspěla. Je rozhodnější, silnější a i její city ke Cormoranovi doznaly jistého vývoje. Bohužel však nedojde k žádnému milostnému vzplanutí mezi nimi. Strike, jak už to u tohoto druhu hrdinů bývá zvykem, si opět najde milenku. Což je dle mého škoda, ale čtenář asi nemůže mít všechno. Zároveň s tím si všimnete ještě jedné maličkosti. A to, jak je dějová linka podobná té ve Volání kukačky. Jen postavy se změnily. Nejvíce bych styl, se kterým Rowlingová píše detektivky, přirovnala k tomu Agathy Christie.

Hodně blízké mi bylo prostředí, do kterého jsme se díky zavražděnému dostali. Nakladatelství. Sice to bylo v hodně vysokých kruzích, díky čemuž nás ve vyprávění neminuly ani večírky slavných a bohatých, ale i tak byl člověku příběh blízký. A docela dost mě pobavilo, že zřejmě v určitých ohledech čerpala i ze svých zkušeností. Nicméně v Hedvábníkovi jsou dvě linie. Ta hlavní týkající se vraždy, a pak vedlejší, svým způsobem nepodstatná a lehce klišoidní. Ale přesto vás vtáhne do svého středu víc než by se na první pohled mohlo zdát.

Rowlingová v Hedvábníkovi zvolila jednoduchý vypravěčský styl. A stejně jako v Prázdném místu, tak i zde se věnuje popisům. A to nejen okolí, ale také postav. Hodně do hloubky rozebírá to, jaký kdo je, jak vypadá a proč se tak chová. Někoho možná zarazí občasné vulgarismy a jistý, řekněme naturalismus, který spisovatelka používá. Ale to prostě k postavě Cormorana Strikea patří a komu se to nelíbí, ať si trhne, vážně. Vzhledem ke zranění, které utrpěl, se není co divit, že si servítky nebere. Pro Hedvábníka je charakteristický britský humor. Jeho narážky, jemné nuance. Zároveň to, že zde Rowlingová určitým způsobem kritizuje svět spisovatelské elity a podrobně popisuje nakladatelské prostředí. Možná právě to vás do čtení tohoto nevšedního příběhu vtáhne víc než podrobněji popsané řádění nějakého cvoka.