logo

SYN JIDÁŠŮV JE HODEN TOHO JMÉNA

Knihu Syn Jidášův vydalo nakladatelství FANTOM Print v brožované vazbě v roce 2015.   Bezprostředně navazuje na knihu Děti Jidášovy vydanou tamtéž v roce 2014. Hlavní postavou předešlého románu byla prastará, přitom nestárnoucí upírka Theresia Sarkowitzová, přezdívaná Sia, také Skylla, původním jménem Jitka. Žena mnoha jmen patřila svého času do prestižního cognatia Jidáše Iškariotského. Jednalo se o elitní kastu upírů-vědců, kteří se arogantně nadřazovali nade vše živé a pokoušeli se vzepřít pařátům smrti. Jejich hlavním cílem a veškerým směrem bádání nebylo nic menšího, než získání nesmrtelnosti. Sia se jednoho dne postavila na odpor zvůli cognatia a způsobila jeho rozpad. Byla nucena uprchnout před zuřivými členy spolku a ukrývat se. Osud jí zavanul ze srbské oblasti pod nadvládou Osmanské říše do západní Evropy. Tady pobývala ve Francii a Německu.

Nadšený obdivovatel upíří tématiky ví, že ačkoliv se pijavice často oddávají sexuálnímu potěšení, tak se rozmnožují primárně jinak, než pohlavním stykem. Upíří máma Skylla není výjimkou. Po celá staletí bdí v ústraní nad svými potomky a namísto antikoncepce má přichystaný ostrý nůž. Co kdyby náhodou…

Sia je přesvědčená, že má všechny své děti pod kontrolou a střeží se chvíle, kdy dojde k jejich smrti a možné proměně v upíra. O tom, že se chybička vloudí, se přesvědčí na vlastní kůži. Jak název knihy napověděl, budeme tentokrát sledovat klubko zamotaných příbuzenských vztahů a podíváme se na mužskou  rodovou linii.

Listy knihy započnou opět v soudobém Německu a krátce na to nás zavanou přes propast času, do historie staré více jak dvě stě let. Ocitneme se v předrevoluční Francii roku 1781 a poznáme mladičkého sběrače rákosu Tanguyho. Posléze nám bude představena prostá pasačka koz a zaříkávačka Sandrine. O pár let později, na prahu Velké francouzské revoluce, jsme konfrontováni s prostopášným lupičem a upírem Dominicem. Jestliže už teď máte pocit, že si toho Markus Heitz ukousl přespříliš, tak vězte, že má v zásobě ještě další postavu. Je to nadvampýr Harm Byrne žijící v současném Londýně. Sedí vysoko v budově One Canada Square, odkud vládne krvavou pěstí svému zločineckému impériu.

Pokud se vám zdá, že si spisovatel naložil velkou porci dějových linií, větví rodu a přehršel charakterů, tak věřte, že jsem nabyl stejného dojmu. Podobně, jako v prvním dílu tu máme přítomnost, nerozlučně se proplétající s minulostí. Syn Jidášův má i mnohem více hlavních postav, než díl první, kde jsme poznávali převážně Jitčiny osudy. Všechny vyjmenované figury jsou ústřední a k tomu přidejme závdavkem ještě matku Skyllu, jež byla svědkem, jak se mění společnost a lidé. Že už to je pěkně krvavá polévka ze zabíjačky? Ne ne, kdepak vážení, ještě nám chybí kroupy a další nezbytné ingredience. Nuže  tedy, přidejme vlkodlaky, současné náckohafany, archaické ponorky, moderní ponorky, magické artefakty a pád Bastily způsobený upířím chtíčem. Pořád málo? Dobře, dále se dozvíme, že Voltaire nenapsal pouze satiru Candide, ale psal také o vampýrech. V případě, že máte stále nedostatek, tak vám naplácá na zadek proslulý markýz de Sade. To už spíše připomíná zabíjačkový gulášek, že? Nu což, já mám guláš rád.

Vystudovaný historik a znalec germanistiky Markus Heitz nenechává ležet své hřivny ladem a zapojuje získané znalosti do děje knihy, jež díky tomu nabude na realističnosti. Autor propojuje smyšlené dějové linky se skutečnou historií a příběh knihy je znovu uvěřitelný. V jeho hororovém   thrilleru  rozpoznáme doložitelný   příběh Gévaudanská bestie, která sužovala jižní Francii v 60. letech 18. století. Výsledkem krvavých útoků bylo přes sto mrtvých lidí a několik desítek zraněných. Kniha uvádí údaj o napadení dvě stě padesáti lidí a sto padesáti zabitých. Identita zvířete je dodnes záhadou a taktéž zapojení zhýralého hraběte de Morangies, jehož rod v knize vystupuje. Konečně staneme také mezi revoluční chátrou a budeme dobývat Bastilu. To vše jsou exaktní dějepisné události, které se sjednotí s mistrnou fantazií autora  v alternativní historii.

Jestliže jsem zmínil historickou postavu markýze bolesti a rozkoše de Sade, tak je nabíledni, že spisovatel přitvrdil i v popisu sexuálních scén. Slovo sadismus je odvozeno právě od jména francouzského spisovatele markýze de Sade. Mnohdy jsem si nebyl zcela jist, kde končí erotika a začíná pornografie. Onu hranici ani nehodlám definovat a nechám ji na laskavém uvážení čtenáře. Neboť, co pohoršuje jednoho, může jiného vzrušovat. Doma pod duchnou si dělejte co chcete, hlavně s tím nikoho neobtěžujte.

Krvesajové mají v podání Markuse Heitze také slabé stránky. Jednou z nich je tekoucí voda, jež představuje pro upíry nepřekonatelnou bariéru. V případě, že je tělo upíra vystaveno proudící vodě, tak má na něj zhoubné účinky srovnatelné s leptavou kyselinou. Upír se v obavě o svůj „život“ vyhýbá stružce, potoku, řece a moři. To je hlavní důvod, proč se v knize objevují podvodní plavidla. Ovšem postava sběrače rákosu Tanguyho se potápí, coby proměněný upír v močálech a plave jako rybka. Kladl jsem si otázku, co by se stalo, kdyby se dostal do spodního proudu? Rozsáhlé bažiny, kde se dá pod vodou uplavat pět set kroků přeci odněkud přitékají a někam tečou? Není to  protiřečení?

Pokud jde o mne, byl jsem zvědav, jak dokáže spisovatel Markus Heitz poskládat jednotlivé, výše uvedené prvky ve fungující svébytný celek. Místy jsem si byl jist, že tentokrát přestřelil a rozehrál hru, jež se mu nepodaří úspěšně završit. Nedoufal jsem, že to dobře dopadne a že se dočkám zajímavé pointy. Mé obavy jsou liché, neboť Markus je protřelý vyprávěč. Nakonec sedíce na kozlíku, držíce pevně opratě, ukočíroval pekelné spřežení sestávajíce se z vampýrů a vlkodlaků. Spisovatel dojel do zdárného konce, ačkoliv jsem se nemohl ubránit pocitům překombinovanosti. V knize jsem nalezl i několik překlepů.

Přes drobné negativní výtky je Syn Jidášův poctivá temná četba. Dokonce si troufám tvrdit, že o level temnější než díl první. Upíři nejsou v podání Markuse žádná ořezávátka a rozmazlené slečinky. Však se inspirovali, mimo jiné u skandálního markýze de Sade. Na své si tak přijdou fanoušci hororu, zvrhlosti, nechutnosti a nakonec je  celý příběh také protkán nadčasovou láskou.

Autor popisuje v Poděkování sled nevysvětlitelných událostí, ke kterým došlo při psaní a  lektorování knihy Syn Jidášův. Tutanchamonova kletba je proti tomu prý legrace. Souhlasím s Markem, neboť kompletní původní text se mi nenávratně ztratil a já byl volky nevolky donucen napsat recenzi ještě jednou. Jestliže se článek někomu nelíbí, ať mi… se obrátí na upíří druh viesczy, jsou totiž nositelem kletby. Amen.

Nakladatelství FANTOM Print vydalo v roce 2014 první díl trilogie Děti Jidášovy. Bude následovat Dcera Jidášova.

  • Hodnocení Vlčí Boudy
Líbil se ti článek? Okomentuj ho níže.

O AUTOROVI

František Mejstřík

Redaktor. Knihomol a komiksový nadšenec. Svého času i aktivní kreslíř, dnes na autorské dovolené. Fascinuje ho vesmír, astronomie a starobylé civilizace. Při cestách za megalitickou minulostí naplno propadá potápění a z toho plyne záliba v podvodní fotografii. Má názory, které se často rozchází s hlavním proudem, rád přemýšlí o podstatě a jde k jádru věci.


KOMENTÁŘE