ÚSVIT PLANETY OPIC – OHNIVÁ BOUŘE

Už pomalu začíná být zvykem, že když vyjde nějaký film líznutý alespoň trochu sci-fi, tak k němu vznikají knížky. Někdy si hrají na encyklopedii, někdy jen popíšou film, někdy vypráví vlastní příběhy, ale přiznejme si, že málokdy jsou něco víc než jen snaha získat další peníze z úspěšně značky. Autor Greg Keyes, který byl svého času velký spisovatelský talent a dokonce v roce 1997 byl jeho román Waterborn nominován na The British Fantasy Society Award, není úplně nejlákavější jméno, protože postupem času se z něj stal spíše spisovatel na zakázku, zvlášť když prošel světy Babylonu 5, Star Wars, Elder Scrolls, Thor a teď i nové Planety opic. Jak hlásí text na obálce je Ohnivá Bouře oficiální prequel k filmu Úsvit Planety opic, přičemž je samotný název je menší než snímek, na jehož popularitě se chce svést. To celé nadšení z nové knížky trochu tlumí, ale nenechme se rozhodit prvními dojmy a pusťme se do rozboru textu.

Jak už je u nové Planety opic všeobecné známo, je hodně volně inspirovaná knihou Planeta Opic (1963), pod kterou je podepsán francouzský spisovatel, voják a špion Pierre Boulle. Jeho samotný život by byl zajímavý námět na film, zvlášť když zkušenosti z Indočíny během druhé světové války použil v románu Most přes řeku Kwai (1952). Spět k Ohnivé Bouři, začíná téměř okamžitě po finále tři roky starého filmového hitu Zrození (2011), kdy většina lidské populace ještě neví, co se děje a snaží se žít svůj béžný život a ta opičí je zase přesvědčena, že teď už mají klid a čekají je jen světlé zítřky. Jenže tady se do cesty staví korporační armáda, začínající pandemie záhadné nové nemoci, zatajování zkorumpovanými úředníky a panika.

Při 238 stranách textu je na kratší cestu vlakem ideální, i když zpátky už budete asi muset koukat z okna. Děj utíká rychle a popis zůstává jen u toho nejdůležitějšího, chce se mi téměř poznamenat, že zůstal tam, kde už to nešlo vyškrtat. Hlavní lidské postavy bych spočítal na prstech, všechny se chovají relativně rozumně, ale spíš než mozek za ně rozhodují pudy, nebo spíše archetypy. A hlavně jsou zaměnitelné, z lidí není komu fandit, prostě není dost velký prostor se s někým sžít. Navíc víte, že na nich tady nezáleží a že těch, kteří se dočkají filmu, bude pomálu. To z opic vzejdou hlavní hrdinové jen dva a o to lépe jsou popsáni. Caesar není v roli vůdce jistý a spíš se učí vést svůj lid, pochybuje o sobě, o lidech i o opicích a vůbec se hledá. Ve skutečnosti působí ze všech postav nejlidštěji. A Koba, jež prodělal během knížky největší vývoj, který ovšem film zahodil do 10 minut a k tomu ještě podupal.

Vůbec cítím z celé knihy jistou uspěchanost, jako by se zadala chvíli před dokončením filmu a nutně musela stihnout vydání v době premiéry, jak to nejspíš ve skutečnosti bylo. Trochu mi připomíná letní Blockbuster, od začátku do konce se stupňuje děj, nikde nezastaví, nikde se nezamyslí a pro dobro čtenáře je lepší se vést než v tom něco hledat. I ty změny po kapitolách je podobný modernímu střihu. Postavy jsou jen statisty, a pokud nějaká projde vývojem, neznamená to, že se s dalším dílem nevrátí na začátek. Současně ale nemůžu říct, že ač jsem přistupoval ke knize hodně vlažně, bavil jsem se. Veškerá rozhodnutí a zvraty jsou logická, vycházející z děje, nebo alespoň nebijí tolik do očí.

Konečný verdikt za mě zní: Průměr, jenž je cílen na fanoušky nové Planety opic, které občas potěší odkaz, nebo citace z filmů. Žádný zázrak, který byste si okamžitě museli shánět do knihovny, ale také ji nebudete trapně schovávat při návštěvě. A při ceně 259,- Kč za pevnou vazbu je to slušná lehká jednohubka do autobusu nebo k vodě.