MONDSCHEIN – POSTAPOKAPYLTICKÁ SONÁTA

Pomalá a zadumaná melodie Beethovenovy klavírní sonáty Měsíční svit (Mondschein) je soundtrackem k tomuto postkatostrofickému distopickému románovému debutu. Na svědomí jej má novinář a rozhlasový moderátor Ondřej Štindl (1966), který napsal scénář k oceňovanému filmu Pouta (2009). Spolupráci na této knize si připisuje také uznávaný výtvarník Josef Bolf (1971), který knihu nejen doplnil svými ponurými katastrofickými černobílými ilustracemi, ale rovněž je spoluautorem námětu a Štindlovým alter egem při psaní tohoto románu. Jeho strohé, avšak účelné ilustrace pomalu navozují atmosféru knihy. Liduprázdné a zdevastované krajiny, kde lišky dávají dobrou noc evokují běh událostí příštích. Rozpadající se architektonický svět je jednou z mála vzpomínek na to, co bylo předtím, co přišlo, než se pomalu začaly odvíjet událostí stránek této knihy.

Monsdschein se současně odehrává ve dvou světech. V jednom reálném, kde hrdinové knihy žijí a ve druhém virtuálním, kam utíkají za lepšími pocity a pozlátkem štěstí. Ani o jednom světě nevíme na začátku mnoho, s přibývajícími stránkami se nám na mysl však vkrádá konkrétní představa, kterou odhalujeme společně s postavami tohoto románu. První svět je kdesi u bezejmenného přístavu a bezejmenného moře. Teoreticky by se dalo podle indicií vytušit, že se jedná o místo někde v bývalém východním bloku či samotné matičce Rusi. Svět je po blíže neurčené katastrofě, která otřásla podstatou lidského rodu. Ten je zničen chorobami a infekčními epidemiemi, které přišly ruku v ruce s onou apokalypsou. Komunita lidí zde žije v jakémsi uskupení připomínajícím spíše sektu než reálně fungující společnost. Mají podivné návyky a ještě podivnější zaběhlé rituály. Ty mají na první dojem zabránit šíření infekce a chorob mezi přeživšími tohoto zvláštního světa. Podporují lidské duše plné utrpení a prázdnoty a snaží se je přenést vstříc lepšímu zítřku, který sami nazývají Nový počátek. Všichni, kteří zde jsou, něco ztratili a většina již ztratila úplně všechno. Zbyly jen prázdné a pomalu ubíhající životy ve světě, kde pro city a radost jednoduše není místo. Utrpení a bolest, ztráta identity, nic z toho již nemá šanci vyléčit ani čas. Ztráta je leitmotivem nejen jejich životů, ale především celého románu. A společnost prošla kolektivní ztrátou paměti.

Druhý svět je virtuálním místem určeným pro útěky z oněch prázdných životů. Jde o město, které se jmenuje Dorma a všichni obyvatelé reálného světa se k němu uchylují čím dál častěji a často si přejí zůstat jen v tom svém šťastném připojení. Dorma již mnohem okatěji jedno skutečné město připomíná. Jedná se o Prahu a pozorný čtenář se znalostí lokality může dešifrovat místa jako Žižkov, Holešovice či strahovský stadion. „Alteři“, avatary přeživších lidí se do tohoto fiktivního ráje uchylují jako do jediného možného místa, kde jejich životy ještě mají nějaký smysl. Virtuální svět je pro ně úschovnou duší, poškozených z reálného světa, který k nim není vůbec příznivý. Ztratili vše a nepamatují si nic. Žijí jen v jakémsi orwellovském společenství, kde vládnou pravidla, jenž systém nastavil a v rukou pevně drží okovy moci. V Dormě si můžete zvolit vlastní podobu a není možné v ní umřít, ani v momentu, když vaše duše opustí tělo ve světě reálném. V celém příběhu vše působí jako zlý sen, ze kterého není možné se probudit. I tento umělý ráj má depresivní hrany, které se pomalu stahují.

Hlavním hrdinou románu je Erik Vilks, který je ukončovatelem. Pokud se někdo rozhodne nadobro ukončit své pozemské utrpení a uniknout do virtuálního světa, přichází Erik, aby jeho potřeby splnil s definitivní platností. Charón tohoto ponuře laděného světa tak provádí legální eutanázii, která má jeho „pacienty“ zbavit všech strastí a strachu. Erik postupně zjistí, že je anomálií, „chybou v matrixu“, která se pomaličku vymyká kontrole totalitního systému. Spouštěčem jeho sebepoznání je právě ona ponurá klavírní sonáta, jejíž melodie mu stále zní v hlavě. Melodie pomalu uvolňuje šrouby poznání a Erik Vilks je tak hnán touhou za poznáním, posléze i potřebou jednat. Pokládá si otázky, pro nalezení odpovědí je schopen udělat cokoliv.

Román není příliš rozsáhlý a postav, na které je směřována autorova pozornost, je poskromnu (Erik Vilks, Marta Grodinová, Stan Nikiforov, Alfréd Král či Šimon). Stejně jako se autor příliš nezabývá proč k oné katastrofě došlo a co bylo její příčinou. Jednoduše čtenáře vhodí do děje, kde jsou věci předem nastaveny. Nepouští se do intelektuálních spekulací a oduševnělých polemik o stavu lidstva. Nastavuje přímo tvář světa, který nám syrově předkládá na rezavějícím podnose. Důmyslně pracuje, věren své profesi filmového scénáristy a kritika s jednotlivými detaily a scénami. Samotný filmový scénář kniha v mnohém připomíná. Vždyť původně se také jednalo o filmový scénář, ale na realizaci filmu samotného nebyly nalezeny finanční prostředky.

Pokud je nám předložena nějaká myšlenka, tak jen stylem, abychom nad ní začali uvažovat sami. Například jak je to se skutečným stavem společnosti, svobody a demokracie v našem světě a kam to všechno může až zajít. Díky preciznímu autorově vyjadřování se vždy dostáváme k jádru pudla a další myšlenkový tok se neodehrává na stránkách knihy, ale ve čtenářově mysli. Vždy je použit nějaký nosný motiv, který může rozkvétat pouze ve fantazii pozorného čtenáře. Tyto motivy jsou místy strohé, ale o to více vzniká potřeba nad nimi hloubat a rozvíjet je. Takovýchto motivů najdeme v knize mnoho a Ondřej Štindl nám je přehazuje jako otázky a témata, která musíme sami zpracovat. Některé posléze vysvětlí, jiné zase nechá pouze na čtenářově domýšlivosti. V tomto je síla jeho vyprávění, která navíc umí perfektně navodit tísnivé pocity. Jako vypravěč se autor jeví jako strohý, precizní, dokonale popisný, ale zároveň svým způsobem odměřený. Mondschein je řemeslně výborně zvládnutým debutem, který jistě osloví i množství čtenářů mimo břehy fantastické literatury.