HOROR V BIKINÁCH

Jste mladí, krásní, nadržení a často hážete okem na pláž, kde pobíhají stejně mladé a krásné dívky v rudých plavkách, co dělají vlny nejen na vodní hladině a statní charakterní muži s bujaře (za)rostlou hrudí. A ono to po čase přejde a začnete navštěvovat jiná, ponurejší a strašidelnější místa. Jenže ejhle, těch holek se jen tak nezbavíte, protože jste natolik skvělí, že vás sledují. Pronásledují vás i ve vašem oblíbeném žánru a vy na ně možná až příliš často narážíte v nějakém svém (ne)oblíbeném horroru. Je to jako cesta časem, kdy se sepnou náležité obvody a vy už se zase zasnění brodíte vlnami rozbouřeného moře a sledujete ladně se vlnící křivky. Co na tom, že je ta mořská pěna lehce zarudlá a na bimbající bójce visí vysušená mrtvola.

Úpěnlivé sledování Pobřežní hlídky (Baywatch) zcela určitě nemá smysl nějak zastírat nebo to omlouvat pofidérním výrazem guilty pleasure. Prostě to patřilo k určité části lidského života podobně jako svého času Cvičme v rytme nebo dnes ve Stmívání, Padesát odstínů šedi nebo PatCrycheer. Už vás ale někdy trklo, s kolika herečkami z tohoto testosteronového seriálu jste se po letech setkali při sledování horrorů? Mně tuhle, když jsem v krátkém čase po sobě dával už třetí, a tak jsem si řekl, že menší průzkum a výsledná zpráva, kterou si právě čtete, neuškodí. Hodnotu to asi nebude mít žádnou, ale třeba se vám trochu rozšíří obzory a zjistíte, jak to holčinám (a jejich velkému šéfovi, abych byl důslednější) jde i bez plavek.

Asi nejvíce rolí v horrorech má na svém kontě Alexandra Paul (*1963), která v Pobřežní hlídce hrála Stephanii Holden (v celkem 96 dílech). A to navzdory tomu, že kromě své hezké tváře a průměrného herectví neměla v žánru, v němž je vyvinutá (odhalená) hruď u hereček mnohdy jedinou potřebnou (nebo lépe řečeno dostačující) devízou co nabídnout. Ovšem každý správný chlap ví, že když jsou prsa hezká, je úplně jedno, jestli jsou velká nebo malá. Alexandra na filmovém plátně (pokud nebudeme počítat její o rok starší debut v televizním filmu Paper Dolls) debutovala hned u mistra nejpovolanějšího. Zahrála si totiž jednu z hlavních rolí v Carpenterově adaptaci románu Stephena Kinga Christine (1983), studentku Leigh, přítelkyni hlavního hrdiny Arnieho, který koupí polorozpadlý vrak auta jménem Christine. Auto má však svou vlastní duši a změní se ve vraždící monstrum s neuvěřitelnou regenerační schopností, které Arnieho zcela ovládne.

Ve stejném roce se mihla coby Isabelle v pozapomenutém kanadském giallu American Nightmare (1983) o vrahovi striptérek podřadného strip baru. Film byl natočen již v roce 1981, do distribuce se ale dostal až o dva roky později (takže je teoreticky vlastně Alexandřiným debutem právě on). Obecně řečeno pozitivně průměrný snímek, kteroužto laťku zřejmě nedokázal přeskočit i díky poměrně omezenému rozpočtu dvou set tisíc kanadských dolarů, se vyznačuje převážně erotickým nádechem (dojde na náznaky snuffu a sexuálních zvráceností), hlavním dějištěm je přece striptýzový bar, a jakousi neústupnou slizkostí. Přesto si film udržuje žánrovou laťku, každá z obětí předvede striptýz (ovšem jen nahoře bez), ke slovu se dostanou nože a břitvy. Někdy prostě stačí málo.

Na další horrorovou roli si pak Alexandra musela počkat až do roku 1994, kdy se objevila v kanadském horrorovém thrilleru The Paper Boy o psychicky labilním roznašeči novin Johnym McFarleym, který zabije místní důchodkyni a naváže vztah s její dcerou Melissou (Alexandra Paul) a vnučkou. Počáteční laskavý vztah se začne díky McFarleyho stále větší dotěrnosti stávat nepříjemným a v noční můru se změní v okamžiku, kdy začne Melissu nazývat matkou a ta ho ostře vykáže ze svého života.

Hned o rok později se coby Maggie McNamara objevila v šílené televizní brakové vykrádačce (název mluví za vše) jménem Piranha (1995). O čempak asi tato, řekněme z 95% přesná kopie, stejnojmenného Dantova filmu z roku 1978 může být? Přesně o tom samém. Nenasytné, trošku experimentálně upravené, zubaté rybičky utečou z vědeckého ústavu do blízkého jezera a začnou žrát na co přijdou. A protože je to filmový příběh, zrovna v tu dobu se k jezeru blíží autobus plný malých školáků. Takže vypněte mozek a namasírujte bránice, tyhle krvežíznivé rybičky spíše než na vaše nervy zaútočí na váš smysl pro humor. A třeba se Alexandra zase svleče do plavek a proběhne po jezerní pláži…

Jako Maura South, která se se svým manželem Willem a dcerou Aubrey přestěhuje do zděděné usedlosti v Irsku, se objevila v House of the Damned (1996). A nebyl by to horror, aby na čerstvě nastěhovanou rodinu neútočil duch v domě zavražděné dívky Collen.

Zdá se, že svého času na Pobřežní hlídku koukal i král brakových céček Jim Wynorski, který do svých filmů obsadil hned dvě herečky z tohoto seriálu. Alexandru Paul obsadil do role Marlon Adams ve svém sci-fi horrorovém céčku A. I. Assault aka Shockwave (2006). Pod tím druhým názvem šel na DVD. Na neobydleném ostrově uprostřed Pacifiku se zhroutí přísně tajný vývojový program na vytvoření vojenských robotů. Na ostrov je vyslán tým mariňáků, aby tyto roboty vyhledal a zastavil. Robovojáci však jakékoliv narušení svého teritoria považují za útok a brání se, jsou totiž naprogramováni k tomu, aby své území měli zcela pod kontrolou, i za cenu smrti… Nezvracejte hned, podobné sračičky mohou být občas poměrně zábavné.

Své vyvinuté ducpartie během po pláži v pobřežní hlídce ve 47 dílech rozvlnila i Erika Eleniak (*1969). Ještě předtím je však stihla na ostro a bez plavek ukázat v časopise Playboy. Tyto dvě spolu jen zdánlivě nesouvisející součásti jejího života patřily zřejmě k tomu nejúspěšnějšímu, čeho mohla dosáhnout. Pokud k tomu nebudeme počítat to, že se jí dostalo záviděníhodné cti vyskočit nahá z dortu před Stevenem Seagalem.

Ještě před tím než stihla rozpálit tu samolibější, ješitnější a nadrženější část lidské populace, a poté, co se nakrátko mihla ve Spielbergově trháku E. T., si zahrála postavu Vicki de Soto v remaku sci-fi horrorové klasiky z půlky padesátých let The Blob (1988) o záhadném fialovorůžovém slizu, který spadne z nebe na zem a zaútočí na městečko Arborville, kde „požírá“, či absorbuje vše živé, co se mu dostane do cesty a roste neuvěřitelnou rychlostí. Prostě krvežíznivé amarouny v akci. Kromě toho, že se u nás tento film stal kultovním horrorem videoboomu počátku devadesátých let, a hraje v něm právě Erika, zaujme např. tím, že v něm hraje i Shawnee Smith, představitelka Amandy z prvních tří dílů série Saw, která za těch 17 let, které od sebe The Blob a první díl Saw dělí, skoro vůbec nezestárla.

V roce 1996 se Erika objevila v jedné (té druhé) ze dvou filmových verzí oblíbeného seriálu Tales from the Crypt s prozaickým názvem Bordello of Blood. Hraje zde silně věřící Katherine Verdoux, jež během hledání svého nezvěstného bratra narazí na podivný noční klub vedený starou sexy upírkou Lilith. Převážně komediálně laděná, na svou dobu veskrze průměrná upírská klasika snad, i vzhledem ke svému názvu, oplývá nahými děvami, ovšem na odhalenou Eriku budete čekat marně (budou vám muset stačit její krásné nohy). Je však třeba zdůraznit, že o nic nepřicházíme, vždyť přiznejme si, Erika přece není nic moc extra.

O celých osm let později svou zadnici nacpala do ultratěsných kožených kalhot a coby Aurora Ash se, společně s kosmonautem Van Helsingem, vydala do vesmíru, aby v Dracula 3000 (2004) svedla boj s upírem nejpovolanějším a nejprohnanějším, samotným Drákulou. Příběh o nalezení dávno ztracené vesmírné lodi Demeter, na níž se záhadně objeví 50 dlouhých černých rakví, zavání silně céčkovým zápachem, zrovna právě toto ale může patřit mezi těch několik pár vyvolených filmů, které jsou tak špatné, až na ně nedáte dopustit. Přesto zaujme hlavně závěrečnou scénou, v níž právě Eričina postava učiní opravdu bombastické odhalení.

V kanadském lehce horrorovém thrilleru Fatal Reunion (2005) si Erika zahrála hlavní hrdinku Jennifer, která podezřívá svého manžela z nevěry. Rozhodne se kontaktovat svou bývalou školní lásku Marcuse. Když se ukáže, že manžel se nevěry nikdy nedopustil, zjišťuje, že věci nejde vrátit zpět jen tak lehce, Marcus totiž nedokáže zapomenout a nehodlá se s tím jen tak smířit.

Po odchodu Eriky Eleniak z Pobřežní hlídky v roce 1992 ji v hereckém ansáblu, na celkem 45 dílů, nahradila tehdy dvacetiletá Nicole Eggert (*1972). Nicole je druhou herečkou ze seriálu, která si zahrála ve filmu Jima Wynorského, a to hlavní dvojroli Morelly/Lenory v The Haunting of Morella (1990) o čarodějnici, odsouzené a popravené v koloniální Americe, která se poté, co po sedmnácti letech od její smrti její dcera zdědila majetek matčiny rodiny, hodlá zmocnit jejího těla a vrátit se zpět mezi živé.

O dvanáct let později se objevila v komediálním horroru Cockroach Hotel(2002), o němž se mi nepodařilo vyhledat vůbec nic kromě toho, že tam hrála postavu jménem Barbara.

To kanadský plagiát FakultyDecoys (2004) to dopracoval až do české distribuce. V příběhu dvou vysokoškolských studentů, kteří si chtějí užít, ale na jejich nových známostech jim začne být něco podezřelé, hlavně proto, že kolem nich začínají umírat spolužáci a jejich sexbombní a nadržené přítelkyně se ukážou nebýt tím, čím se zdají být, si Nicole zahrála policistku (tedy detektiva) Watts. Rozhodně si tenhle film nepouštějte hned po Rodriguezově Fakultě, protože si na něm neužijete ani to málo, co za něco stojí – zápletka je plochá jako šestiletá holčička, stvoření a triky směšné. Ale holky jsou tam hezké, to ne že ne (o jedné jsem si skoro celý film myslel, že je to Elisha Cuthbert – není, ale vůbec to nevadí).

Zřejmě nejstarší (a snad proto pro tehdy hormony zmítaného Eraserheádka nejpřitažlivější, natolik, že její odchod skoro oplakal) členkou Buchannonova záchranářského týmu byla Jill Riley v podání Shawn Weatherly (*1959), jež se v seriálu objevila celkem v 19 epizodách a rozloučila se se seriálem docela stylově – sežral jí žralok.

Shawn se již v roce 1985 objevila v epizodě nazvané Remote Control Man o nešťastném a frustrovaném manželovi, který útěchu nalézá ve svém novém televizoru, jež použitím magického dálkového ovládání ožívá, mysteriózně horrorového seriálu Amazing Stories z produkce Stevena Spielberga.

V roce 1990 si pak zahrála doktorku Kidwell ve sci-fi horrorovém béčkovém klonu Vetřelce Shadowzone, v němž mezi tým vědců experimentujících se sny přijíždí vyšetřovatel z NASA objasnit záhadnou smrt jednoho ze subjektů. Během opakování experimentu do laboratoře pronikne krvelačné monstrum a rozpoutá peklo.

Jako milenka hlavního hrdiny Andrea Livingstone se objevila v šesté části Amityvillské série Amityville 1992: It’s About Time. Tentokrát sídlí amityvillské zlo v podivných hodinách, které do své rodiny přinese Jacob Sterling a začnou se dít věci – otec a dcera hodinám podlehnou, situace se stává neúnosnou, dojde k několika úmrtím (zabití staré paní je obzvláště dobré), čas se začne stávat pružným a tvárným (tyhle scény jsou docela povedené)… Určitě to patří k těm lepším, povedenějším a nadprůměrnějším částem série.

Po takřka třináctileté herecké pauze se pak k herectví vrátila rolí Marianny v letošní horrorové komedii Love in the Time of Monster (2014). Jde o příběh dvou cestujících sestrách, které padnou do pasti na turisty v podobě arény, v níž monstra v oblecích sněžných mužů bojují za záchranu svých milých.

V našem výčtu samozřejmě nesmí chybět ani spíše celebritka než herečka Carmen Electra (*1972). I ta své přednosti protřepala v rudých plavkách celkem ve 22 epizodách v letech 1997-1998, tedy v době, kdy už na pláž chodila sebranka o něco mladší než já. No a své hlasivky (nebo jiné části svého těla), provětrala i v několika horrorech, nebo spíše ve filmech s horrorem nějak souvisejícím. Již v roce 1997 se tak stalo v horrorové komedii An American Vampire Story o skupince přátel, která se (jak originální) vydá na dovolenou, střetne se s upírem a za profesionální pomoci se s ním musí vypořádat.

V roce 2000 ji nechali bratři Wayansové doslova provětrat její prsní implantáty (když jsem zvažoval, jak to podat, napadl mě pojem reimplantace) ve vřískotovské parodii Scary Movie. Je třeba říci, že svou barrymorovskou pozici okrasné ikony splnila na jedničku. A chcípla.

Tak nějak vizitkou Carmeniny herecké a celebritní kariéry je vlastně televizní kdoví co jménem Monster Island (2004) z produkce MTV. A přesně takový, jako jeho producentská TV, je i celý film, který může být stejně dobře komedií, jedním dlouhým product placementem, pokusem o nejtrapnější filmový počin a snad možná někde v dalekých a neprobádaných mokrých snech horrorového fanouška i něco jako horrorem. Příběh je jednoduchý a plochý jako takřka všechno z produkce MTV, ostrovní party se zvrhne v něco jako boj se zmutovanými netvory. Tečka. Že se tomuto vrcholu nevkusu, trapnosti, bezobsažnosti, tuposti a nanicovatosti, kterému se nedá ani vysmát, upsala Carmen, je tak nějak i pochopitelné, ona si prostě svou kariéru buduje přesně na takových věcech, ale co v tom filmu dělá Mary Elizabeth Winstead, to mi opravdu hlava nebere. Ale měl bych upozornit, že nechlastám ani nehulím, takže možná nejsem schopen a oprávněn odhalit možná skrytá moudra a kvality snímku.

A přestože v prvním díle zhebla, vrátí se nám Carmen ve Scary Movie 4 (2006), příhodné ukázce úpadku série a parodií druhé poloviny nultých let 21. století. Což je pro ni vlastně taky typické, neboť se ve druhé polovině této dekády objevila v kdejakém parodickém pokusu. Považovat za něj by se vlastně dal i každý poslední snímek společnosti Asylum. Ta jí poslala výplatu v roce 2012 za angažmá v akční sci-fi horrorové taškařici 2 Headed Shark Attack. U filmů společnosti Asylum je výhodou to, že je jejich kompletní obsah a nástin děje obsažen již v jejich názvu.

Dobře, budeme alespoň trochu politicky korektní a neopomeneme ani nejpovolanějšího, nejlepšího, nejhuňatějšího a nejdokonalejšího šéfa všech těch krásek Mitche Buchannona v podání Davida Hasselhoffa (*1952). I ten má za sebou pár strašidelných příběhů.

Možná jste před mnoha lety měli štěstí a zachytili v televizi americký televizní horror Bridge Across Time (1985), v němž David Hasselhoff coby detektiv Don Gregory vyšetřuje tajemnou vraždu ženy. K té došlo na starém anglickém mostě v Arizoně a velice se podobá dávným zločinům legendárního Jacka Rozparovače. Co na tom, že se to odehrává v USA. Třeba měl Kuba Ripp(off)er turistickou úchylku.

O tři roky později si zahrál Garyho v poměrně povedeném italsko-americkém horroru, čtvrté části rozsáhlejší série jménem Witchraft aka La Casa 4 (1988). Nijak moc originální, lehce nadprůměrný démonický horůrek o jednom starém hotelu, dvou reinkarnovaných milencích, jež byli upáleni za praktikováni čarodějnictví a teď chtějí obětovat dítě Satanovi, v němž se střídají skvělé scény (zašívání úst mě zaujme vždy, stará čarodějnice je opravdu strašidelná a znásilňování ďáblem s opravdu odpudivým ksichtem velice nechutné) s těmi nudnými a nezáživnými. Rozhodně to ale není ztráta času a nadržený Hasselhoff kontra jeho rozpačitě frigidní přítelkyně vás minimálně pobaví. V roli Jane se pak objeví tentokrát ďáblem neposedlá a již dospělá Linda Blair, ano přesně ta, co v mládí ráda močila na koberec uprostřed mámina večírku a masturbovala krucifixem.

Ve druhém, tentokrát televizním a rumunsko-americkém, pokračování Anaconda III (2008) si David střihl neohroženého lovce hadů Hammetta. Bude ho třeba, z laboratoře totiž uniknou dvě gigantické, geneticky vyšlechtěné, digitálně úsměvné anakondy a samozřejmě mají hlad. Nebo požírají vše živé (hlavně lidského původu) jen tak pro zábavu. Kdo by to v animal horroru, notabene až céčkovém, řešil? Režisér FauntLeRoy se třikrát, ne moc úspěšně, pokoušel ukočírovat Stevena Seagala a pak si řekl, že by to možná s dvacetimetrovou digitální anakondou a Hasselhoffem mohlo být jednodušší a úspěšnější. Konečný soud je na vás. Je to přesně ten typ filmu, na němž je špatně takřka úplně všechno kromě toho, že vás přesto baví.

Do role neohroženého plavčíka se s takovou trošku menší mediální pompou vrátil v pokračování Ajova remaku Piranha 3DD (2012), tentokrát pod režijní taktovkou Johna Gulagera. A co k tomu říci? Slovy studnaře Evilminda: „Piranha a penis. Piranha v prdeli. Samopal v noze. Plno holek se čtyřkama. David Hasselhoff. (…) Jediná škoda je, že Gulager neměl gule pojmout film jako crazy gore komedii úplně celý, vynechat nudný rozjezd, a ještě více se odvázat. Hateři by ho nesnášeli tak jako tak, ale my bychom ho milovali…“. Amen.