logo

DŮM, VE KTERÉM JE MOŽNÉ VŠE

Jsou dobré a špatné knihy. Jsou knihy, které uchvátí po první stránce a knihy, které uprostřed věty odložíte a nikdy se k nim nevrátíte. Pak jsou divné knihy. Díla, u kterých si do konce nemůžete být jisti, do jaké škatulky je dát. Jestli je pochválit nebo strhat. Knihy, které vás o sobě donutí přemýšlet a nedovolí zapomenout. Taková divná kniha se na první pohled těžko pozná. Brání se pokusům o zařazení do žánru nebo krátkému hodnocení. Můžete zkusit vysvětlit děj nebo se snažit popsat někomu dojem, který ve vás zanechala. Pravděpodobně se ale po několika větách zakoktáte a uzavřete jednoduchým “to se nedá popsat, to se musí přečíst”.

Arménská spisovatelka Mariam Petrosjanová na takové knize pracovala téměř dvacet let, ale její úsilí se vyplatilo. Stala se hitem na ruském trhu, získala řadu literárních cen a její sláva se jako požár šíří do zbytku světa. Nějaký čas jsem si nebyl jistý proč. Tvrdili mi, že je to nějaké ruské fantasy, a že se mi to může líbit, třebaže to není zrovna mainstream. Ok, ty nejzvláštnější věci, co jsem kdy četl, shodou okolností taky pocházely z per našich bývalých velkých bratrů. Tak proč ne. Ale nějak mi to pořád nesedělo. Co je to za knihu? O čem vlastně je? Trvalo to, než jsem ji prokoukl. Než se mi její úžasný svět plný snů a prazvláštních pravidel otevřel a pohltil mě.

Na tomto místě bych se měl podělit o to, o čem vlastně Dům, ve kterém… je. Inu… Je o Domě. Internátní škole, nebo lépe ústavu, pro postižené děti a mládež. Je o dětech a lidech, kteří v něm stráví celý svůj život. Bez rodiny a budoucnosti. Je o tom, co stane, když uzavřete mladou, nic nechápající mysl do cizího světa a necháte ji, aby si vytvořila svá vlastní pravidla. Do světa, který nikdo zvenčí nechápe, který nedává na první pohled smysl. Který se ale najednou otevře a udeří vás do tváře modrým hadrem pochopení a geniality. Tohle není fantasy. Městská, ani žádná jiná. Není to dadaistický výlet do strašidelného domu jiných realit. Jen je vám dovoleno nahlédnout malým otvorem do fantasií ohnutého prostoru skupiny malých a mladých lidí, kteří často nikdy nepoznali tu nudnou, běžnou realitu, jakou známe my a vytvořili si Dům, jeho pravidla a vše okolo.

Nažeňte kupu dětí do místnosti a nechte si je hrát. Vezměte skupinu školáků do školy v přírodě nebo na tábor a pozorujte, co se bude dít. Nebo si jen vzpomeňte na sebe, jaké příhody a problémy jste mezi sebou řešili. Co pro vás bylo důležité, co dávalo smysl. Vzpomínáte? Jedna parta se nebavila s druhou, vedli mezi sebou žabomyší války, vyměňovali si bláhová tajemství, ježky v kleci, podepisovali tajné pakty a strašili se historkami pod peřinou. Vznikala přátelství na celý život, která zanikala stejně rychle, jak končily prázdniny. Po kapsách jste nosili tajemné artefakty a měli jste hlavu plnou skvělých plánů… Zcela běžné věci v okolí měli smyšlené funkce, dospělí byli cizinci, kteří přicházeli, odcházeli a dělali zvláštní věci. O tom je Dům, ve kterém…, a jeho první díl Smečka ze čtvrtého pokoje. Nejspíš…

Není to lehké čtení. Není to konzumní text pro chvilku na záchodě. Je to příběh mnoha vrstev o velice smutném místě, kde jeho obyvatelé každý den svým vlastním způsobem bojují s realitou. Den za dnem, bez šance na normální budoucnost. Kde o jejích postavení v hierarchii smečky rozhoduje přezdívka, kterou získali, a jak dokáží zapadnout mezi ostatní. Je to dechberoucí výlet do světa, ve kterém je vše možné a nic není takové, jak by se dalo čekat a čím je čtenář starší, tím těžší je ho pochopit a prohlédnout. Ale pokud se vám to podaří, budete uchvácení. Stejně jako já.

  • Hodnocení Vlčí Boudy
Líbil se ti článek? Okomentuj ho níže.

O AUTOROVI

Karel Krajča

Šéfredaktor. Herní fanda, komiksový milovník, blázen do písmenek, hudební nadšenec, herní maniak nebo samozvaný filmový kritik. Tolik zájmů a tak málo času...


KOMENTÁŘE