DENÍKY ONDŘEJE SEKORY 1944 –1945

Původně komiksový Ferda Mravenec a jeho heslo „Práce všeho druhu“ byl vlastně takovým alter egem svého otce, Ondřeje Sekory. Nepřeháním ani v nejmenším, posuďte sami. Ondřej byl novinářem, spisovatelem, grafikem, ilustrátorem, karikaturistou, průkopníkem českého komiksu, entomologem, popularizátorem sportu a zakladatelem prvních českých ragbyových klubů, kde pracoval jako sportovní trenér, či rozhodčí. Sekorův nejenom umělecky produktivní život je vcelku dobře zmapován, až na bílé místo časového úseku let 1944 – 1945, který prožil v německých pracovních táborech.

Ondřej Sekora (1899 – 1967) se později k nepříjemnému období jeho života neochotně vracel, což je lidsky pochopitelné. Naštěstí pro další generace si umělec vedl osobní deník a skicář jakéhosi ilustrovaného zpravodajství z pobytu v lágrech, jež se volně doplňují. Psaný i kreslený deník  se letos vůbec poprvé dostávají na český knižní trh v jednom souborném svazku, prostřednictvím nakladatelství Albatros, které mimochodem Ondřej Sekora spoluzakládal, ještě jako Státní nakladatelství dětské knihy.

Deníky Ondřeje Sekory sázejí po technické stránce na originalitu a autentický čtenářský zážitek. Kniha spojuje onen Sekorův deník se skicářem v jeden celek a to dosti netradiční formou. Deníky jsou vytištěny na bělostném papíře, do kterých jsou místy k psanému kontextu vloženy jakési kartonové kapsy, jež si musí čtenář vlastnoručně rozříznout. Má se tím navodit atmosféra z první republiky, kdy bylo rozřezávání stránek neořízlé knihy běžné a z boku jsou po úkonu patrné papírové otřepy. Osobně nejsem z tohoto zpracování úplně nadšený a musím se přiznat, že mne vyřezávání obrázků vlastně ani nebavilo, omrzelo se. Vzhledem k velké váze knihy a brožovanému zpracování jsem přistupoval k výtisku doslova v rukavičkách, neboť hrozí, že se mohou Deníky rozpadnout a proměnit ve skutečné salátové vydání á la retro první republika. Sympaticky v textu působí zanechání některých škrtů přímo z pera autora, jež evokují Sekorovo rozpoložení v době psaní zápisníku. Deníky doplňuje obsáhlý epilog Hany Kraflové a bohatý obrazový materiál.

Deníky Ondřeje Sekory 1944–1945 líčí pohnuté období, kdy byl Ondřej Sekora na základě Norimberských zákonů nucen nastoupit do německých pracovních táborů, jelikož bylo jeho manželství s židovkou Lídou bráno jako rasově smíšené a oni se navzdory úřadům odmítli rozvést. Tím vlastně zpečetili  své osudy a odeslání do lágrů. Apropo, jejich syn Ondra byl považován za míšence 1. stupně. Ondřej popisuje v denících do nejmenších detailů cestu a pobyt v Klein Steinu (dnešní Kamionek v Polsku), která započala 16. října 1944.  Když se později k městu blížila spojenecká vojska, tak byl vězeň  krátce propuštěn s tím, že se musí hlásit v Hagiboru (hebrejsky hrdina) v Praze a stalo se tak 21. ledna 1945. Krátce na to odcestoval Ondřej ještě jednou do pracovního tábora v německém Osterode a jeho žena putovala do koncentráku v  Terezíně.

Pokud jde o můj názor, tak každý osobní deník považuji za cosi výsostně důvěrné a jeho čtení cizím člověkem téměř za svatokrádež. Vlastně to byl hlavní důvod, proč jsem kolem knihy dlouho chodil po špičkách a hleděl na ni s posvátným respektem. Měl jsem rozporuplné pocity a zároveň věděl, že jednoho dne musím knihu otevřít. Inu, stalo se a pořád se za to lehce rdím.

Jak jsem předpokládal, Deníky obsahují skutečně intimní úvahy, jež se týkají Sekorovy manželky, syna Ondřeje, rodiny, blízkých přátel i náhodných známých. Četbu notesu jsem si dávkoval po krátkých úsecích a když jsem se přistihl, že mi každodenní rutina v táboře splývá v jedno, prostě jsem svazek odložil a pokračoval později. Ono se ani není čemu divit v režimu, který často padal do depresivního stereotypu – vstávání, fyzicky těžká práce, boj o latrínu, válka se zimou, zase boj o latrínu, handlování a sháňka jídla k přilepšení si. Pořád dokola a skoro stále, do úmoru a do upadnutí v náruč milosrdného spánku. Probouzení se, namáhavá dřina …

Tím ovšem nechci u případného čtenáře vzbudit dojem, že jde o suchopárnou četbu. Právě naopak, díky obrovské duševní nátuře Ondřeje Sekory a jeho satirickému nadhledu se jedná o mimořádný čtenářský vjem, který minout, by byla chyba. Mnohdy je až překvapující s jakou silou nesl svůj úděl a neprojevoval zlobu, či nenávist vůči věznitelům. Ondřej bral vše co přišlo racionálně a smířeně, což neznamená, že se nedokázal také pořádně rozhněvat. Při vyčerpávajícím pracovním nasazení se dokázal radovat z malých – velkých věcí a jako kovaný sportovec se těšil z pohybu na zdravém vzduchu. Ostatně, jako chladný pragmatik odjel před nástupem do Klein Steinu k příbuzným na venkov, kde se snažil uvyknout namáhavé robotě. Během šichty s uspokojením sbíral houby a voněl ke květinám. Rád sledoval nádherné východy Slunce, nebo překrásný svit Měsíce s pohádkovým dojmem a s velikým tajemstvím do budoucnosti.

Netuším, jak to ten chlapík dělal a kolik si toho nechával uvnitř sebe. Přece jenom šťára mohla přijít v německém táboře jako blesk z čistého nebe a skicář musel ukazovat nadřízeným celkem pravidelně. Netuším, zda mu bylo psaní deníku s pravidelným kreslením formou terapie a duševní léčby, něco na způsob jisté staré vrby. Netuším, jestli se upínal k jednotvárnému řádu v pracovním táboře, či občas letěl na autopilota, což je ke konci druhé světové války pravděpodobné. Vše uvedené je možné, nicméně vzhledem k jeho odsouzení některých kolegů za klesání na duchu a trudomyslnost se lze domnívat, že byl odvážným mužem a jako takový přepral své ukrývané strachy. Snad mu v tom pomáhal i jedinečný humor, který prostupuje celým deníkem. Na rčení, s úsměvem jde vše lépe, cosi bude a to je něco, co uměl Ondřej nejlépe. Rozdával lidem naději, lásku a radost, ač měl mnohdy v těle malou dušičku.

Kniha Deníky Ondřeje Sekory 1944–1945 vyšla v nakladatelství Plus ve společnosti Albatros Media a. s. v roce 2016. Určeno pro čtenáře od 12 let.