logo

Salvatore je křehká bajka o citech a touhách

Nicolas de Crécy by neměl být tuzemským komiksovým fanouškům žádnou neznámou. Minimálně těm, kteří se dokáží vymanit z univerz předkládaných americkým mainstreamem a nebojí se při objevování zajímavých alternativ zamířit na rodný kontinent. Francouzský komiksový kreslíř, scénárista a animátor se do povědomí našich čtenářů zapsal již několikrát – Pan Ovocňák, Král sjezdovky (obé 2001), Doba ledová (2008), Flašinet (2015), Nebeský bimendum (2016) – a vždy dokázal zaujmout. Najdou se i tací, kteří se už dopředu, bez znalosti de Crécyho tvůrčího stylu, ošívají a děsí se něčeho přespříliš intelektuálního, uměleckého či třeskutě alternativního. Jenže tomu tak není. Absolvent Vysoké školy užitých umění v Marseille a komiksové tvorby v Angouleme především vypráví příběhy. Své hrdiny vypouští do fantastických světů, které zas až tak nejsou nepodobné těm našim, a do vínku jim dává obyčejné city, nedokonalost, průměrnost a další vlastnosti, které mnozí nepovažují za ctnosti, ale spíše projevy jakési osobnostní slabosti. V rámci charakterů komiksových hrdinů, tak často plave proti proudu. Mnohé nastolené situace jeho příběhů gradují v absurditě nebo rádoby nechtěné grotesce. Tím se Nicolas de Crécy v holé podstatě odlišuje od zástupu dalších. Lidé jsou až moc zvyklí jít příběhem s hrdinou, který je neohrožený, nezničitelný, bezchybný… a teď se musí smířit s tím, že fandí obyčejnému ťulpasovi, který mu může připomínat známé z blízkého okolí, včetně tváře, kterou nejčastěji potkáváme v zrcadle.

S tvorbou pozoruhodného francouzského komiksového tvůrce jsem se setkal v profilovém článku ve druhém čísle komiksové revue Aargh! a hned mne zaujala; oslovila mě nejen svou osobitou kresbou, ale především stavbou a myšlenkovým nábojem vytvořených příběhů a doznal jsem, že díla toho pána se rozhodně vyplatí sledovat. Nyní, po šestnácti letech, na naše knižní pulty dorazil Salvatore a světy Nicolase de Crécyho stále považuji za místa hodná podrobného prozkoumání.

Hlavním hrdinou poněkud absurdní neobajky je Salvatore, vyhlášený psí automechanik, který neštěká, ani nekouše. Ale je hnán srdeční touhou a pro ni je schopen udělat cokoli, dokonce i krást. V první řadě musí sestrojit zvláštní automobil, jehož pomocí se chce vypravit za Atlantik, kam se přestěhovala dívka jeho srdce z dětských let, jejíž portrét už léta uctívá s posvátnou láskou. Salvatore má sice o svém poslání občas pochyby, ale na druhou stranu, ty ho sžírají často, takže jim nepřikládá přílišnou váhu. Lásce přeci nesmí stát nic v cestě, no ne? Alespoň takto to mají postavené dobrodruzi, a on se cítí dobrodruhem každým coulem. Je vlastně naivní, asociální a taky poněkud sobecký, ale v jádru je to sympaťák, kterého si nemůžete neoblíbit. Pokud máte velké sny, je dobré, když za nimi jdete, neboť pokud tu vnitřní touhu ztratíte, ztratíte toho uvnitř mnohem, mnohem víc. A tak se Salvatore skutečně vydá jednoho dne na dalekou cestu, jejíž cíl je mlhavý stejně jako láskyplné vzpomínky z dětství. Pobočníkem je mu zvláštní přítel, který nemluví a soustavně je zahleděn do svého přístroje. Vypadá jako člověk, jenže je strašně maličký, takový pidiúředníček.

Paralelně sledujeme i osudy Amandiny, obézní krátkozraké prasnice, kterou poznáme ve chvíli, kdy je porod třinácterčátek takřka na spadnutí. Vzhledem ke dvěma výše zmíněným vadám je její život jedna velká groteska, ale ona si to, díky tomu, že moc nevidí, nepřipouští. Neznamená to ale, že se někdy necítí neschopná či spíše úplně marná. Třeba ve chvíli, kdy během absolutně šílené jízdy autem porodí a následně zjistí, že jí jeden potomek chybí. Její svět se smrskne do jediného cíle a tím je samozřejmě najít ztraceného Františka. Problém je v tom, že dalších dvanáct selátek to těžce nese, zvláště za okolností, že spolu s mámou bydlí v nuzných podmínkách a ta, díky své slepotě a rozměrnosti znásobené nešikovností, si žádnou práci neudrží dlouho. Á propos František – v průběhu knihy se staneme pozorovateli i jeho životních eskapád, které si ve své obskurnosti moc nezadají s osudy dalších hrdinů komiksu. Po opravdu šíleném porodu a ještě šílenějším dobrodružství, které následuje, se stane domácím mazlíčkem jedné zhýčkané dcerušky, která se z něj snaží udělat něco, co bychom v naší realitě mohli nazvat jako kabelkovo-gaučíkový rozmazlený a totálně neschopný tvoreček. Jenže František bojuje s tím, aby takovému osudu unikl, a stále prahne po mateřské lásce, o jejíž podobě má jen opravdu, ale opravdu, zkreslené vzpomínky.

I když to dohromady možná zní jako nesourodá směska absurdních gagů kabaretních komiků z bohem zapomenutého maloměsta, tak věřte, že tomu tak není. Tenhle příběh svým vzájemným prolínáním funguje na výbornou a ubíhá s neuvěřitelnou lehkostí. Kdyby byl tohle film, což si je díky spádu děje celkem snadné představit, tak by se dal definovat jako Velká blondýna s černou botou, kterého natočil Quentin Tarantino a vizuál udělal Tim Burton. Zní to moc šíleně? Fajn, protože ono to šílené je. A taky strašně milé. Ani jednu z hlavních postav si i přes všechny charakterové nedostatky jednoduše nejde neoblíbit. A budou vás bavit i ostatní protagonisté, dvanácti samorostlými selátky počínaje a nabubřelým vlčákem, fotografem modelek, konče. Jak vám již jistě došlo, tenhle komiks je úplně plný nejrůznějších zvířat (kromě zmíněného pidičlovíčka, který je vtipnou anomálií) a jako v každé správné bajce, jim jsou dodány charaktery, které známe z lidského světa. A tady narážíme na první opravdu velké plus příběhu – de Crécyho zvířátka nejsou černobílá, ale mají své klady i zápory.

Nesetkáme se tak s klasickou všemi mastmi mazanou prohnanou prospěchářskou liškou, u které je naprosto jasné, o co jí jde. Ne, setkáme se třeba s drsným a tvrdohlavým detektivem hrochem, který má své zásady a přesné postupy, ale nemá problém zjihnout, když vidí někoho opravdu nešťastného. A takto bychom mohli pokračovat dál a dál. A nejen postavy, ale i samotné prostředí si bere mnohé z nám známých míst. Nejzajímavější momenty vznikají v promyšlené kombinaci zvířecího a lidského, rozkvétá tím půvabný rozpor vykřičený do éteru, který nenabízí ani tak odpovědi, jako spíše otázky.

Salvatore je nadmíru příjemný a do sebe zapadající antropomorfní příběh, který pohladí duši, mysl i bránici. Občas se nevyhne i jízlivému rýpnutí, ať již do samotné lidské podstaty nebo třeba do totalitních zařízení. Nebojím se napsat, že co se týče mi známé tvorby Nicolase de Crécyho, tak je tenhle komiks nejveselejší, nejkompaktnější a rozhodně nejpřístupnější široké veřejnosti. Kniha obsahuje čtyři původní francouzská alba, ale bez jakéhokoli upozornění ze strany tuzemského vydavatele, se na konci dočkáme tuze nepěkné věty „Pokračování příště“. A žádné další album není k dispozici ani v originále, přičemž to poslední vyšlo v září 2010. Vše tak končí otevřeně a těžko soudit, zda se autorovi vůbec kdy podaří dovést tu poetickou lehkost a příběhovou kontinuitu až do samotného konce. Hodnotím tedy taky tak nějak napůl a budu doufat, že se Salvatoreho ještě někdy dočkáme…

(Visited 35 times, 1 visits today)
  • Hodnocení Vlčí Boudy
Líbil se ti článek? Okomentuj ho níže.

O AUTOROVI

Roman Bílek

Autor. Komiksový scénárista a publicista, spoluvydavatel komiksového fanzinu BubbleGun, recenzent komiksů, občasný pisatel povídek a hudební kritik. Velký boudí otec zakladatel a spoluautor série Sněhulení.


KOMENTÁŘE