logo

První a druhá Cesta meče

Nakladatelství Zanir patří do úzké skupiny českých, čistě komiksových nakladatelství. Zanir byl známý jako “ten co vydává mangy” a tak bylo překvapením, když přišel s prvním dílem Cesty meče. Komiks Cesta meče se sice odehrává v Japonsku sedmnáctého století, ale je to čistokrevný evropský komiks. Oznámením tohoto titulu Zanir nadchl nejednoho komiksového fanouška. Studená sprcha však přišla, když se kniha objevila v obchodech. Místo velkého evropského alba se na pultech knihkupectví objevil malý lepený sešit. Anebo spíše sešitek. Na adresu Zaniru se snesla oprávněná kritika, ale pak se stalo něco, co asi nikdo nečekal. Pokud někdo předpokládal, že nakladatelství Zanir po takovém nepěkném začátku sérii zařízne, ten se spletl. Zanir se ke svému přešlapu postavil čelem a na Crweconu oznámil, že druhý a třetí díl vydá v původním formátu a v pevné vazbě. Velkého vydání se dokonce dočká i první díl, ale jen v menším nákladu pro zájemce. Za tenhle přístup si Zanir zaslouží pochvalu.

Cesta meče (La Voie du Sabre) je adaptace stejnojmenné knihy francouzského spisovatele Thomase Daye (skutečným jménem Gilles Dumay). Day publikoval již padesát krátkých povídek a tucet románů, ve kterých zručně míchá fantasy a sci-fi prvky, násilí a sex. V románu Cesta meče, za který dostal v roce 2003 cenu Julia Verlangera, se zaměřil na oblíbené téma samurajů a využil postavu skutečného legendárního samuraje a mistra meče, Mijamoto Musašiho.

Mijamoto Musaši bývá označován za nejlepšího šermíře všech dob a je v Japonsku dodnes uctíván a je velmi oblíbený. Žil skutečně asketickým životem a jeho jediným cílem bylo  zdokonalovat se a stát se nejlepším. Sami Japonci jej označují za “svatého s mečem”. Na sklonku života došel skrz cestu meče k osvícení. Je rovněž autorem několika knih, z nichž nejznámější je “Kniha pěti kruhů”. Popisuje v ní techniku boje, strategii a způsoby řešení konfliktů. Kniha má co říci i současným čtenářům a stala se obchodní biblí podnikatelů po celém světě. Pokud se o tomto legendárním samuraji chcete dozvědět více, pak doporučuji shlédnout tento dokument: 

Thomas Day však k této legendě přistoupil po svém. Přetvořil Musašiho na prostopášného ronina, přidal trošku Casanovy a poznamenal jej tragickou láskou. Dayova díla se následně chopil komiksový scénárista Mathieu Mariolle, který se podílel, mimo jiné, na některých scénářích Kriss de Valnor z Thorgalova světa. Z jeho plánované trilogie Cesty meče doposud vyšly dva díly.

Hrdinou příběhu je Mikedži, syn Nakamury, jednoho z pánů Japonska 17. století. Mikedži je zároveň vypravěčem příběhu a vypráví ho s jistou nostalgií a zároveň zpětně hodnotí některá svá rozhodnutí. Dvanáctiletého Mikedžiho dá jeho krutý a ambiciózní otec do učení k mistru Mijamoto Musašimu s vidinou toho, že se skrze syna dostane k císařskému dvoru. Mikedži této vizi také uvěřil a kupředu ho žene touha po manželství s dcerou císaře a z toho plynoucí moc. Ale výuka neprobíhá ani zdaleka tak, jak by očekával Mikedži, jak by očekával čtenář a dokonce ani jak by očekával sám mistr Musaši.

První kniha s podtitulem “Zbytky dětství” je o odchodu Mikedžiho z otcova hradu, o vzájemném poznávání Mikedžiho s Musašim a hlavně o Musašiho pomstě. A pochopitelně o Mikedžiho tvrdé srážce s realitou. Druhá kniha nese podtitul “Uhlíky vzdělání” a popisuje Mikedžiho vzdělávání a dospívání. Pokud jste fanoušky šermířských soubojů a zaklínačských půlotoček a fines, pak možná budete zklamaní. Samotné výuce boje s mečem se komiks věnuje velmi málo. Musaši pro Mikedžiho zvolil zcela alternativní metodu výuky. Dostává lekce pokory a svobodné vůle a učí se hledání vlastní cesty. A samozřejmě také trénuje všech pět smyslů, protože právě přes ty má vést cesta k tajnému mistrovu umění. Ale Musašiho výuka nevede přes meditace, odříkání a tělesná strádání. Právě naopak. Vede přes kuchyně, bordely a ženské klíny.

Tyto lekce nedostává Mikedži od mistra Musašiho, ale od “subdodavatelů”. Musaši napřed nechá rozmazleného a povýšeneckého spratka Mikedžiho na dva roky v Paláci chutí, ve kterém se vaří vyhlášená jídla pro celé císařství. Poté následuje dvouletý pobyt v Pagodě Potěšení, což je velmi speciální bordel a navštívit všechny jeho patra zvládne jen málokdo. Je to totiž svým způsobem hra a cesta vzhůru vede přes uspokojení místních profesionálek – jenže zkuste uspokojit děvku… Autoři se zde nebáli použít otevřené erotické scény a není jich málo.

Nakonec dojde i na ty meče. Mistr Musaši se pro (nyní už sedmnáctiletého) Mikedžiho vrátil a vzal jej s sebou na krvavou cestu. Skutečná cesta meče je morálním učením samuraje. Příběh komiksu tak vypráví o tvarováni mysli mladého muže a také o tom, jak může touha po moci a pýcha zastínit zdravý rozum.

Cesta meče se nečte úplně snadno. Je to hodně ukecané a filozofující. Často jsem si dialogy musel přečíst znovu a pomaleji, abych pochopil jejich poselství. Špatný dojem může zanechat čtení první knihy a těžko říci, na kolik za to může její malý formát. Hlavně ze začátku knihy často dělají problém bubliny, od kterých nevedou šipky k postavě, která je pronáší. Takové rozhovory je potom těžké pochopit. Druhým problémem první knihy je špatná rozeznatelnost jednotlivých postav podle obličeje. A tady bych se nebál obvinit malý formát. Žádným z těchto neduhů netrpí kniha druhá. Alespoň ne v takové míře.

Každou knihu překládala jiná překladatelka. První má na svědomí Kateřina Strnadová a druhou Zuzana Lochmanová. Překladům samotných komiksů asi není co vytknout, horší “srozumitelnost” přikládám hloubce sdělovaných myšlenek, ale utrpením pro mě bylo číst předmluvu v první knize. Předmluvy si vždy s chutí přečtu, ale tady jsem se špatně chytal. Její autor anebo překladatel nepředpokládal, že čtenář o předloze a o Mijamoto Musašim nic neví. Navíc jsou zde zmíněny knih, jejichž název je ponechány ve francouzštině, což na dojmu moc nepřidá.

Obrovskou devizou, předností anebo možná tím nejlepším na Cestě mečem je kresba. Nikdy jsem si nemyslel, že někdy použiji obrat “kresba rozkvetla”. Obecně mě květiny moc neberou a tyhle květnaté přirovnání jsou mi cizí. Když jsem ale po dočtení první zmenšené knihy otevřel knihu druhou, tak mi klesla čelist a na mysli mi vytanulo výše zmíněné přirovnání. Ta úžasná kresba s velkým formátem prostě rozkvetla. Jejím autorem je italský výtvarník Federico Ferniani. Ferniani studoval Fakultu historie a antropologie ve Florencii a současně studoval School of Comics a  School of Book and Museums. Po deseti letech a stovkách ilustrací pro různé tituly publikované v Evropě či v muzeích archeologie se rozhodl pro změnu a začal se věnovat kresbě komiksů. Kromě Cesty meče pracuje také na sériích Bravesland a Prometheus.

Federico Ferniani je opravdu nadaný a servíruje nám panely plné emocí. Jeho kresba je velmi dynamická a plná detailů. Zvládá nejenom lidská těla, ať už souložící anebo bojující v epické celostránkové bitvě, ale také přírodu, krajinky a architekturu starého Japonska. Fantasticky vypadají dokonce i cákance krve. Pochválit zaslouží také Jean-Paul Fernandez a Luca Saponti, jejichž barvy Fernianiho kresbu oživily.

V každé knize doplňují příběh dvě krátké legendy. Ve třech z nich zastoupili Fernianiho jiní výtvarníci s jiným stylem. To celé vyprávění příjemně osvěžuje. Za zmínku stojí hlavně Legenda o motýlech Daišó, kterou namaloval Mikaël Bourgouin. Mikaël používá klasickou malbu a  legenda v jeho podání má zvláštní snový nádech. V mnoha ohledech mi připomněla kresbu Davea McKeana v Černé orchideji.  

Rozdíl mezi první a druhou knihou je propastný. A velkou měrou za to může již zmíněný rozdíl ve formátech. První kniha je drobný lepený sešit s měkkou obálkou, kdežto druhá kniha je obrovská s pevnou vazbou, tvrdými deskami a ohromí vás už nádherně kreslené předsádky.  Byla by škoda, kdyby zpracování první knihy odradilo čtenáře od dalších dílů. Celý příběh je zajímavý a do jisté míry i poučný. Ale hlavně to neuvěřitelně táhne nahoru nádherná kresba. Druhá kniha je zakončená drsným cliffhangerem a nejen kvůli němu se nesmírně těším na závěrečný díl a doufám, že jej Mathieu Mariolle a Federico Ferniani dokončí co nejdříve. Stejně tak se těším na slíbené velké vydání prvního dílu, protože tuhle kresbu prostě chci doma ve velkém.

  • Hodnocení Vlčí Boudy
Líbil se ti článek? Okomentuj ho níže.

O AUTOROVI

Pavel Pravda

Redaktor. Nejen komiksový nadšenec, milovník tvrdé hudby, dobré whisky, piva a fotografování. Jeden z největších autorů českého internetu :)


KOMENTÁŘE