Srdeční záležitost ze zamořeného kláštera

Štěpánka Jislová je svým způsobem vycházející hvězdičkou na našem komiksovém nebi, které se poslední roky velmi slušně zaplňuje něžným pohlavím, ale zároveň není debutantkou bez zkušeností. Za relativně krátkou dobu, kdy své komiksové práce vypustila před zraky široké i odborné veřejnosti, již stihla vyhrát několikero komiksových soutěží, její kratší díla se objevila v Aargh!u, BubbleGunu, Vějíře, KomiksFest revue, XRX magazine, fanzinu Caves nebo v tématicky zajímavé publikaci Superhrdinové z východního bloku. A v neposlední řadě je kreslířkou jednoho dílu historické série Češi, kde zpravovala scénář Pavla Kosatíka 1938: Jak Beneš ustoupil Hitlerovi. Nyní dozrál čas na první autorskou komiksovou knihu, která byla původně vytvořena jako bakalářská práce na Fakultě umění a designu Západočeské university. Klášter Nejsvětějšího srdce je na tuzemské poměry nevšedním dílem, které nejvíce ze všeho zaujme precizní a podmanivou kresbou a celkovou výtvarnou vizualizací bezmála osmdesáti stránkového příběhu.

Již neobvyklá obálka evokuje vytříbenou žánrovost; na pozadí historicky vypadajícího svatostánku stojí rudě zářící postava v mnišské kutně s plynovou maskou na tváři. Historické postapo? Napadne vás… A proč ne?! S chutí se začtete do příběhu mladého mnicha Stibora (tady musím poznamenat, že velmi kvituji archaické jméno slovanského původu, neboť pokud by to byl třeba John, už bych protáčel panenky) žijícího v klášteře Nejsvětějšího srdce, který je obklopený záhadnou toxickou mlhou. Na místo řeholníka řádu byl vybrán již v útlém věku a smysl jeho života se tak smrskl do modliteb a prostých denních prací. V této chvíli ale dochází k prvním nelogičnostem děje. Mniši vycházejí ven z kláštera v plynových maskách (nějak zde chybí dekontaminační zóna, ale budiž), když je stupeň radiace nižší, zahaleni pouze rouškou (kdyby byla venku opravdu radiace či jiné toxické prostředí, tak jim nepomůže ani rouška, ani hrubá kutna, ale spíše nějaký skafandrovitý atombordel), například okopávat brambory jako zdroj obživy. Jak asi může taková toxická brambora chutnat? Jak je velká a jaký má tvar, pravděpodobně ne jako ta, kterou známe… (A svítí mnichům po večeři bříška? Ušetří se tím spotřeba loučí?) Asi i proto Stibor moc nejí a stále hloubá o stavu světa a o tom, jestli je něco za zlověstnou mlhou nebo je jí opravdu pokryt celý svět, jak výše postavení bratři tvrdí.

Takové úvahy nejsou (a nikdy nebyly) v sektářských spolcích vítány, takže si na mladého bratra dává důstojný převor majzla. Hlavní hrdina záhy zjistí, že není jediným, kdo se v historii tohoto podivného místa zabýval podobnými úvahami a je varován, že se vždy všichni volnomyšlenkáři se zlou potázali. Bratrský řád totiž nesnese nic, co by porušovalo zaběhlé stanovy. Jak to už v podobných uskupeních bývá nejčastějším zvykem, není vítána ani láska k bližnímu, natož k bližnímu stejného pohlaví. Jenže život v mužské izolaci přináší nejrůznější pokušení a po letech odříkání a pohledech pouze na muže, může být i rozvlněná kutna pořádně rajcovní. Trestu za hřích by neměl uniknout nikdo, akorát, že i tady platí okřídlené: Všichni jsme si rovni, někteří však rovnější. Toliko k nastolení kulis příběhu, které jsou v našich končinách určitým způsobem neprovařené.

A o co teda vlastně v tomto příběhu jde? Nosnými myšlenkami budiž dvě otázky: Za prvé, zda opravdu existuje svět za mlhou? Jestli je podivný klášter oázou klidu v toxickém světě nebo je naopak anomálií běžného světa? A za druhé, jestli ze sebe dokáže Stibor setřepat dogmatické okovy řádu a najít cestu ke svobodě, potažmo pravdě? A to se samozřejmě nezabýváme otázkami poněkud podružnými jako: Co je to vlastně v tom klášteře za partičku a odkud se vzala? Co zapříčinilo vznik takto bizarního sektářského uskupení? Co je ta mlha zač? Je opravdu radioaktivní nebo je to celé nějaký obskurní kabaretní trik? A je hustá tak, že by se dala krájet, stejně jako neurotizující atmosféra tohoto díla?

Štěpánka Jislová ve své knize rozehrála velkou a pozoruhodnou hru, kterou táhne především její podmanivá kresba. Samotný příběh, i přes dobré nápady a určitým způsobem i neotřele položené (tradiční) filosofické otázky a vícevrstvou žánrovost, pokulhává minimálně na jednu nohu. A to mě na celé věci mrzí nejvíc, neboť potenciál, aby to bylo opravdu dobré, tady zcela jistě je. Stalo se určitým nešvarem většiny českých komiksových tvůrců, že svůj příběh si chtějí vytvořit zcela sami, bez cizí pomoci od začátku do konce. Na jednu stranu se tvrdí, že je patrná absence kvalitních scénáristů, ale na druhou je většina kreslířů principiálně odmítá, čímž jim ani nedá šanci projevit se, pokusit se. Ale dobře, nechci, ať to vypadá jako skuhrání nad stavem věcí, byť z osobní zkušenosti vím, že takováto spolupráce dokáže jen rozvíjet a posilovat – v duchu klasického hesla: Víc hlav víc ví. Jenže mi fakt hlava nebere, že pokud si autor vytvoří scénář k takto rozsáhlému dílu, že jej alespoň nekonzultuje s pár nezaujatými a k spolupráci ochotnými lidmi, kteří by jej na případné nedostatky upozornili dříve, než započnou práce na celkové výtvarné podobě. Vždyť chyby dělá přeci každý a ve výsledku jde přeci „jen“ o co nejlepší předloženou kvalitu a renomé samotného autora…

Jak ve výsledku hodnotit komiks, který má na zdejší končiny mimořádné ambice, ale zároveň se dopustil chyb, které jej krutě sráží? Ono totiž s koncem příběhu je to takové vachrlaté jako s těmi toxickými bramborami. Určitě se to dá skousnout, ale moc to nechutná. Sice to osobně chápu podle určitého lišácky pojatého Shaymalanova vzorce, ale nedám ruku do ohně za to, že je to správně a už vůbec si nejsem jistý, jestli i další dojdou ke stejnému závěru. V každém obrázku, v každé scéně, ale cítíte ty autorské emoce, ten zápal a to srdce, které tam prostě je. Pokud bych měl říct, které dílo ve mně letos rozdmýchalo tolik rozporuplných pocitů, tak musí být Klášter Nejsvětějšího srdce i s fotkou Štěpánky Jislové na čestném místě.