Kiki – Královna Montparnassu

Hned na úvod přiznávám, že o Kiki jsem až dosud neslyšel a francouzská avantgarda pro mě byla španělskou vesnicí. Pojmy jako dadaismus jsem si sice matně pamatoval ze školy, ale jejich výklad jsem úspěšně zapoměl. Dokázal jsem si nanejvýš představit pokleslé kabarety a noční kluby, kde pařížská bohéma šňupe kokain za kouřovou clonou vonící hašišem a hledá inspiraci u zelených víl tančících na stole po lahvi omamného Absinthu. S touto představou jsem otevíral komiksovou knihu o ženě, která se stala múzou téměř všem umělcům, kteří mezi velkými válkami pobývali v Paříží.

Roku 1913 přijíždí vlakem do Paříže dvanáctiletá divoška z venkova, jejíž jméno je Alice Prinová. Na přání své matky, kterou v podstatě nezná, musela opustit milující babičku a celý svůj dosavadní život. Její matka chtěla, aby Alice chodila na pořádnou školu a mohla se stát sazečkou v tiskárně, stejně jako ona. Asi není potřeba zmiňovat, že tenhle plán tak úplně nevyšel. Přesněji řečeno vůbec. Vždyť už z vlaku, který ji přivezl do Paříže, ji matka vynášela namol opilou.

Alice, díky své divoké povaze, brzo skončila ve škole a i zaměstnání střídala jako ponožky. Když se v patnácti letech vzepřela zlé pekařce a byla vyhozena ze služby, tak aby mohla přispět matce na nájem, rozhodla se přijmout nabídku stát modelem nejmenovanému sochaři. Když na to její matka přišla, tak ji řekla, že je děvka a vyhodila ji na ulici. Tak začal příběh ženy, která se výrazně zapsala do historie umění jako modelka, zpěvačka, tanečnice, herečka, malířka a do análů francouzské policie jako děvka a feťačka. Příběh ženy, která si nikdy nenechala do ničeho mluvit a vždy se držela tří zásad – mít plný žaludek, být v teple a nikdy si nepřestat užívat.

Komiks Kiki z Montparnassu není jen životopisem Alice Prinové, ale také svým způsobem kronikou umění meziválečné Evropy. Tak jako se fiktivní Forrest Gump setkával ve stejnojmenném filmu s neuvěřitelným počtem slavných osobností, tak se skutečná Alice, alias Kiki, seznámila a případně i vyspala s obrovským počtem slavných umělců. Někteří se jejím životem jen mihli a některým se stala múzou, inspirací, či osudovou ženou. Kniha kromě samotného komiksu obsahuje i 27 nekomiksových stran s medailonky věnovanými životům všech zúčastněných umělců. Ty si ale stejně budete vyhledávat na internetu už během čtení.

Autorem scénáře je Francouz José-Louis Bocquet. Tento velmi plodný autor je podepsán i pod řadou dalších monografií. Jeho Kiki z Montparnassu čtenáře chytne a nepustí. Popisovat celý život kohokoliv asi nejde jinak, než formou kapitol popisujících scény významných životních událostí. Vyprávění pak plyne jiným tempem, než u knihy, která se věnuje jen určitému souvislému úseku života. Tento způsob vyprávění dává čtenáři jistý odstup a nadhled a celé to pak působí spíše jako dokument než jako román.

Autorkou kresby je Catel Mullerová a stejně jako Bocquet má i ona za sebou dlouhou komiksovou minulost. Stejně jako Bocquet se věnuje monografiím převážně ženských hrdinek, ale kreslí také komiksy pro mládež. Společně s Bocquetem vytvořila kromě Kiki i komiksy “Olympe de Gouges” a “Josephine Baker”. Pro Kiki zvolila černobílou kresbu, ve které se snažila být maximálně autentická. Snažila se kreslit vzhled známých postav takový, jak je známe z dobových portrétů. Zejména u Kiki nemohl být nejmenší problém s hledáním podkladů. Stejně tak se snažila být autentická při kreslení architektury bulvárů a domů, kde se život Kiki odehrával. Obzvláště si ale dala záležet na zachycení scén, ve kterých jsou vytvářené slavné obrazy a fotografie. Catel se nevyhýbá ani nahotě a sexu, ale žádnou pořádnou erotiku od toho neočekávejte.

Pokud si kladete otázku, jestli vám kniha Kiki z Montparnassu stojí za koupi, tak si odpovězte na otázku, jestli vás zajímá život jedné slavné “pařmenky” z počátku minulého století. Pokud si odpovíte ano, pak je ta kniha přesně pro vás. Vydalo ji nakladatelství Argo a je to pořádný špalek – má formát větší A5 a tvoří ji úctyhodných 408 stran. Já jsem se touto knihou nechal kulturně obohatit rád.